Zajímá nás, jak se dnes tvoří vztahy, než se však k tomu dostaneme, vezměme to od Adama. Adam je ideál z Ráje, vzor, prototyp. My sice už dávno v Ráji nežijeme, přesto nám z rajské zahrady zůstalo to nejdůležitější poučení pro život muže a ženy, vztah všech vztahů, kterému říkáme manželství.

V Bibli čteme trojí komentář k jednomu textu o vytvoření partnerského vztahu muže a ženy, který zní takto: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Poprvé se s ním setkáváme u zákonodárce Mojžíše v knize Genesis na samotném počátku stvoření, pak ho v evangeliu cituje Ježíš v reakci na tehdejší židovskou praxi ve věci rozvodů, a nakonec ho cituje apoštol Pavel do prostředí etnicky a kulturně velmi odlišného od židovství.

Komentář zákonodárce Mojžíše

I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ … I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať ženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Genesis 2,18–25)

Vůbec první promluvení člověka v Bibli je nadšené až zajíkavé zvolání fascinovaného muže, před nímž poprvé v životě stanula žena: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ Adama doslova uchvátilo testosteronové nadšení, přítomnost ženy a hormon lásky zvaný fenyletylamin v jeho těle způsobili zamilovanost na první pohled, jako u každého muže po něm až do dnešních dnů.

Ale co víc, Adam, člověk z prachu stvořený, a víme, že všichni jsme prach a v prach se navrátíme, prožil při setkání s ženou doslova transcendentální zkušenost, totiž dar od Boha. Setkal se s někým, kdo je jako on, a přece není jako on, je člověkem, a přece tak odlišným – krásou těla, výše položeným hlasem, intuitivním myšlením, empatickým cítěním, ladnými gesty, zkrátka celým způsobem bytí. Až do morku kostí pocítil, že to, co mu doposud chybělo, mu bylo darováno, totiž rovnocenný partner, nádherná a zdravá opozice. Muž vzplanul ohněm lásky k ženě a obráceně. Načež čteme: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“

Úplně stejný scénář se pak opakuje po všechna tisíciletí, co je člověk člověkem, setkají-li se muž s ženou, kteří poznali, že k sobě patří. A opakuje se i s tím, že pro lásku k ženě muž opouští ty, kteří ho doposud nejvíce milovali a obětovali se pro něj, ztráceli nervy i zdravý spánek, investovali do něj nemalé peníze, totiž rodiče. Totéž pak činí i žena, neboť láska k muži ji vede k definitivnímu přestřihnutí pupeční šňůry od vlastní matky a otce. Nedivíme se, že svatbu tak často provázejí i slzy. Oba dva se pak stanou jedním tělem. Od této chvíle budou žít jeden společný život. Jedno tělo, toť také jeden majetek, jedna domácnost, jedny starosti, jedny peníze, jedny dluhy… A dá-li Bůh i jedny děti, neboť pro změnu první promluvení Boha na adresu člověka je požehnání tohoto znění: „Ploďte, množte se a naplňte zemi.“ Jinak řečeno, milujte se a ať je vás čím dál víc!

Komentář Ježíše Krista

Tu k Ježíšovi přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Matouš 19,3–10)

Uběhlo mnoho staletí od doby, kdy bylo u Mojžíše tak krásně poetickým jazykem zapsáno první setkání muže s ženou. Jenomže od té doby se stalo mnoho zlého, co doslova vyhnalo Adama s Evou z Ráje. Hřích a stud poznamenal manželství, už si nemohli dovolit luxus nahoty, to jest svobodné bezbrannosti, museli se mít jeden před druhým na pozoru. Soužití muže a ženy, dvou rovnocenných partnerů, dostalo trhliny, na pořadu dne se objevily diskuse na taková témata, jako je polygamie, bigamie, polyamorie, promiskuita a také rozvod.

A do tohoto rozhovoru byl doslova vtažen Ježíš Kristus, který se jednoznačně přiznal k Božímu monogamnímu stvořitelskému řádu a zastal se především žen, které v jeho době nejvíce trpěly rozvody pro svévoli mužů, jejichž srdce bylo hříchem ztvrdlé jako kámen: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Ode dne svatby platí, že muž a žena, ač jsou i nadále dva, tvoří jedno tělo. Toto mimořádné privilegium má v muži a ženě trvale rozněcovat vášnivé erotické jiskření, ale také úžas nad dokonalým Božím stvořitelským řádem. Už proto, dá-li Bůh manželům děti, že právě na nich bude nejlépe a v plném slova smyslu viditelné, že ti dva jsou jedno tělo. Což je silný důvod k tomu, aby co Bůh spojil, člověk nerozlučoval.

K tomu jedna poznámka: Ježíšův radikální komentář samozřejmě neříká, že rozvod vůbec není možný, vyjádřil se ale takto nekompromisně k praxi tehdejší patriarchální společnosti, kdy muži stačilo, aby se mu žena z jakékoliv příčiny znelíbila. Manželství je třeba mít v úctě, nerozlučovat, ale tam, kde dochází k destrukci vztahu, kde je fyzické a psychické násilí, devastující alkoholová či drogová závislost, kde je opakovaná nevěra partnera, kde jeden z partnerů nikdy nepřestřihnul pupeční šňůru k původní rodině, kde jeden ohrožuje druhého včetně dětí exekucí, vyhazovem na chodník a ožebračením, tam všude dochází k nešťastnému zániku manželství, které si předtím nikdo nepřál. Proto je nutné mít s rozvedenými lidmi zvláště v církvi veliký soucit, neboť smrt a následné vdovství je mnohem milosrdnější než rozvod, který nelze vnímat jinak než jako neštěstí a tragédii.

Ale pokud by dnes někdo chtěl přistupovat k manželství jako Ježíšovi učedníci, pro které snadný rozvod nebyl problém (byli dětmi své doby jako my), pak by narazil na radikální Ježíšovo odmítnutí. Neboť zcela jistě nelze z jakékoliv příčiny rozlučovat, co Bůh spojil, neboť manželství je ten nejhlubší vztah všech vztahů s duchovním přesahem, jedná se doslova o mystérium, jak o tom svědčí komentář apoštola Pavla.

Komentář apoštola Pavla Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval… Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. (Efezským 5,25–33) Vztah muže a ženy apoštol oprávněně nazval mystériem. Manželství totiž není jen profánní vztah ani stará přežitá právní instituce, vždycky bude tajemstvím, vždycky bude mít nejen tělesný a duševní rozměr, ale také rozměr spirituální, tedy duchovní. Vztah, kde se prolíná tělesné, psychické a duchovní. Každý z aktérů tohoto vztahu i nadále zachovává svou identitu, své Já, ale zároveň ho sdílí s druhým Já, takže řečeno s Martinem Buberem, dochází ke vztahu Já a Ty. V manželství dochází k fascinujícímu zjištění, že je zcela překonána protikladná a neslučitelná dualita těla a duše, neboť co se děje v těle, děje se zároveň na duši a obráceně. Proto je na místě mluvit doslova o svatém sexu. Právě proto, že apoštol Pavel ve svém komentáři jednotu těla muže a ženy přirovnal ke vztahu Krista a církve, neboť Ježíš neváhal na sebe vzít lidské tělo a nestyděl se být tělesný, jako jsme tělesní my.

Ježíš opustil Otce v nebesích, aby se připojil k nevěstě Beránkově, totiž k církvi. Ježíš se s námi lidmi spojil tak, že dohromady ve společenství církve s ním tvoříme jedno tělo – ne jako ideu, ne pouze symbolicky, ale skutečně, Kristus je v nás a my v něm. Byl to Ježíš, který si církev zamiloval tak, že se za ni cele obětoval. Načež ono tajemství Ježíšovy neoddělitelné lásky apoštol vztáhl na muže a ženu, takže kdo miluje svého partnera, miluje sebe, miluje své vlastní tělo. A proto pro muže neexistuje naprosto žádná výjimka, žádná úleva, musí milovat svou manželku jako miluje sám sebe. Zcela prakticky a s nasazením všech sil a citů až na smrt se o ni starat, pečovat o její blaho a zahrnovat ji láskou. Přesně po způsobu Krista, nechat se pro ni i zabít, protože je-li žena takto milována, pak nemá překážku k tomu, aby byla svému muži cele oddaná, vážila si ho, měla k němu úctu a také ho cele milovala.

Takto se mají od počátku tvořit vztahy – dodejme na obou stranách. Přijmou-li muž a žena své manželství jako Boží tajemství, které je odkazuje dokonce až ke Kristu, bude se jim žít dobře. Zahrne-li muž ženu Kristovou obětavou láskou, kterou žena nebude s to pochopit ba ani pobrat, a bude-li žena svého muže ctít natolik, že žádná jiná žena, i kdyby chtěla, mu nebude nikdy moci dát tolik respektu a obdivu, pak bude jejich manželství zachováno v bezpečí. Protože bude odkazem nejen ke ztracenému Ráji, ale především ke Kristu.

Závěrem

„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Těmito slovy je v Knize knih natřikrát okomentován stvořitelský řád a záměr s člověkem, totiž jak mají muž a žena tvořit manželské vztahy. Platí totiž Bonhoefferův výrok o tom, že ne láska chrání manželství, ale manželství lásku. Aramejské přísloví ale muže a ženu nabádá, aby manželství nikdy nezevšednělo a nezůstalo pouze právním prostředím, ale místem nikdy nekončícího vroucího milování: Muž a žena vzpomínají: „Když naše láska planula, mohli jsme spolu spát na ostří meče. Nyní, když naše láska pominula a ochabla, nestačí nám lůžko široké ani šedesát loktů.“ Přejeme proto všem, kdo tvoří vztahy a které Bůh spojil poutem manželským, aby je nikdo a nic nerozdělilo a aby se vášnivě milovali láskou, o níž Šalomoun zpíval ve své Písni, že je silná jako smrt.