Rozhovor s nutriční terapeutkou Marií Hanušovou
Marie Hanušová
Na konci základní školy jsem nevěděla, čím budu. Rozhodnutí stát se dietní sestrou přišlo až s volbou zaměstnání. Nebylo to rozhodování jednoduché, volila jsem mezi tím, co nechci, a tím, co naopak dělám ráda. A já ráda pomáhám. V té době se na střední zdravotnické škole v Praze otevírala specializace „dietní sestra“, tedy sestra se znalostmi léčebného stravování. Do té doby jsem o ní nevěděla. Její výhodou je znalost nejen zdravovědy, ale naučila jsem se i vařit. Dodnes nelituji (a manžel také ne).
Jako nutriční terapeut pracujete „odjakživa“?
Ano, ve své profesi nutriční terapeut (dříve dietní sestra) pracuji už od maturity s přestávkou na mateřskou dovolenou. Začínala jsem v nemocnici na Bulovce, nyní to bude 17 let v Thomayerově nemocnici v Praze. Měla jsem tu výhodu, že jsem se dostala do špičkového nutričního týmu, kde se kladl velký důraz na stálé vzdělávání se v oboru. Prošla jsem několika odděleními, nyní pracuji na interně a gynekologicko-porodnickém oddělení.
Jak vypadá váš den?
Podílím se na uzdravení pacienta. Nestačí „jen“ vyšetření, léky, infuze, operace, informace. Pacient musí být i správně živen. Je to jeho základní potřeba a zároveň i součást léčby. A zde je moje parketa. Starám se o jeho výživu, sleduji správnost ordinace diety (máme v nemocnici 13 základních druhů diet, které se během hospitalizace mohou měnit), její dodání z kuchyně, ale i to, zda je zkonzumovaná či ne a proč. Pokud se pacient „nevejde“ do standardní diety, sestavuji mu individuální plán. Mým cílem je dobře živený a zároveň spokojený pacient, protože takový pacient se lépe a rychleji uzdravuje.
Co vás na práci nutriční sestry baví nejvíc?
Pestrost. Jsem součástí kolektivní ošetřovatelské péče o pacienta. Spolupracuji se sestřičkami, ošetřovatelkami, lékaři, stravovacím provozem, který vaří pacientům. Mou specifickou náplní práce je vyhledávat na lůžkovém oddělení nutričně (výživově) rizikové pacienty už při příjmu do nemocnice a navrhovat jim vhodnou léčebnou stravu, případně nutriční doplňky po dohodě s lékařem. Sleduji průběh nastaveného dietního opatření až do propuštění pacienta a mou zodpovědností je ho také poučit o stravovacím režimu v domácím prostředí, pokud to jeho zdravotní stav i nadále vyžaduje. A nedílnou součástí mé pracovní náplně je i práce s výživovými hodnotami potravin, které slouží jako podklad pro nastavení umělé výživy v těžkých stavech pacientů na JIP.
V jakých chvílích si říkáte: „Ano, pro tohle to dělám“?
Když se cítím užitečná a mám radost, že se mohu spolupodílet na uzdravení pacienta. Například když se individuální sestavou stravy a povzbuzováním podaří po malých krůčkách u pacienta s nechutenstvím vyvolat zájem o jídlo natolik, že už není závislý na umělé výživě. A pak také když je na oddělení hospitalizovaná osoba, kterou znám osobně, například ze sboru CB Žižkov nebo Soukenická. Jsem najednou víc než jen personál – jsem blízkou duší, které se mohou bez obav ptát, svěřit, nemusí se bát cizího prostředí.
Jak vás v práci ovlivňuje to, že jste věřící?
Hodně. Vcházím do areálu nemocnice a modlím se za svá oddělení, nemocné i lékaře a sestřičky a za to, aby mne Pán Bůh použil a požehnal. Kolegové o mně vědí, že jsem křesťanka, a já také vím o lékařích i sestřičkách, kteří se hlásí ke křesťanství. A ač se nijak nescházíme (například k modlitbám), je to pro mne povzbuzení, už jen tím, že tam jsou. Je to na nich nějak poznat, šíří kolem sebe pokoj, jsou pracovití, trpěliví…
Máte možnost bavit se o Bohu s pacienty?
Nebývá to tak často, pacient mi musí „nahrát“. Nejsem evangelista. Ale v rámci své práce u lůžka se pacientů dotazuji mimo jiné na jejich stravovací zvyklosti, životní styl – tak vzniká prostor pro rozhovor a k otevření se,. Starší pacienti jsou potěšení zájmem a často se rozpovídají, někteří i bilancují. Cítím jejich potřebu být vyslechnuti. Pokud to čas dovolí, pozorně naslouchám. Někdy je to naposledy… Odměnou za trpělivost je pro mne jejich vděčnost.
V nemocnici jste prošla několika odděleními. Dá se říct, že je někde z hlediska vaší profese práce složitější a někde lehčí?
Jistě, mezi oddělení, která jsou pro nutričního terapeuta složitější, určitě patří JIP, ARO, interna a chirurgie. Až třetina pacientů je zde léčena pro onemocnění spojená se zažívacím ústrojím, tedy s orgány, kterými prochází strava nebo se jinak účastní metabolické přeměny. Ale i na neurologii, ORL či onkologii řešíme komplikované nutriční stavy. Složitější je to v případě, kdy pacient nemůže, nebo dokonce nesmí přijímat stravu ústy, a přitom je nutné mu zajistit výživu. Podává se umělá výživa buď cestou sondy do žaludku, do střeva nebo do žíly, případně kombinace obojího. Nutriční terapeut propočítává příjem živin z této umělé výživy pro daného pacienta a jeho situaci. V době, kdy lékař řekne, že došlo k obratu a ke zlepšení, pacienta „rozjídáme“. A to je také můj úkol. Navrhuji dietu a sleduji, zda ji pacient toleruje, či nikoliv. Cílem je nahradit umělou výživu stravou přijímanou ústy.
Kteří pacienti jsou z hlediska výživy nejproblematičtější a kde to mají nutriční terapeuti nejsnazší?
Mezi nejproblematičtější patří pacienti po operacích na trávicím traktu, pacienti s multiorgánovým selháním, se zánětlivým onemocněním, jako je například akutní pankreatitida, Crohnova choroba, ulcerosní kolitida. Nemohu nezmínit pacienty s onkologickým onemocněním a mentální anorexií. Přibývá pacientů s potravinovými alergiemi. A mezi nejlehčí? No přece oční!
Co s tělem dělá půst?
Půstem neboli zřeknutím se jídla a pití, tělo hladoví a žízní. Nepřijímá základní živiny a tekutiny nutné pro správné fungování těla. Nejprve začneme pociťovat hlad, který se stupňuje, klesá hladina cukru a organismus se dostává do hypoglykémie – prožíváme slabost, nervozitu. Nakonec se tělo přizpůsobí, živiny si však bere ze svých vlastních zásob.
Kdy se člověk nesmí postit?
Napadá mě příklad z onkologie, kdy někteří pacienti chtějí půstem vyhladovět nádorové buňky. Vyhladoví však celé tělo, které pak nemá sílu podstoupit léčbu chemoterapií či ozařováním. Tento půst není podporován lékaři ani nutričními terapeuty. Půst není vhodný ani pro pacienty s cukrovkou.
Kdy naopak může půst uzdravovat?
To je právě případ akutního zánětu slinivky břišní. Zde je půst – hladovění v počáteční fázi onemocnění opravdu žádoucí. Trvá tak dlouho, dokud není zánět na ústupu. A to proto, aby nedocházelo k samonatrávení slinivky jejími vlastními trávicími enzymy. Někdy je kratší půst vhodný i pro vyčištění organismu. Líbí se mi „částečný“ půst – například před Velikonocemi si někteří mladí lidé odpustí kávu, alkohol. Je to vědomé opuštění něčeho, co mám rád a nutně to nepotřebuji k životu. Navíc si tím neškodí a posilují i svoji vůli.
Říkáte, že pacient musí být správně živen. Živení těla a živení duše jsou dvě velmi blízké oblasti. Jako věřící nutriční terapeut jste člověkem, který rozumí oběma. Vnímáte ve své práci tuhle spojitost?
V práci určitě vnímám spojitost duše a těla. Velmi často se totiž duševní problémy promítají do konkrétních onemocnění těla (psychosomatika). Myslím, že je to nezanedbatelné procento. Jestli něco můžeme udělat pro harmonii svého života, je potřeba správně a pravidelně živit svou duši i tělo. Jako křesťané tomu můžeme více rozumět a nemusíme na to být sami.
Nutriční terapeut – dříve se pro tuto profesi používal název dietní sestra – je diplomovaný zdravotnický pracovník, který má uplatnění ve všech typech státních a soukromých školských a zdravotnických zařízení, v domovech pro seniory nebo privátních poradnách. Pracuje s klienty z řad běžné populace, které vede ke zdravému životnímu stylu, ale má kvalifikaci i k poskytování nutriční péče pacientům s různými onemocněními.