O politice, o světě, o hodnotách, o smrti, ale hlavně o životě s diplomatem, bývalým i budoucím kandidátem na prezidenta, muzikantem, křesťanem a především člověkem Pavlem Fischerem.

Jako možného prezidenta ČR Vás volilo mnoho křesťanů (ale samozřejmě nejen jich), z devíti kandidátů jste skončil třetí. Dalo by se říct, že co do očekávání jste první kolo prezidentských voleb vyhrál Vy. Co bylo podle Vás hlavním důvodem tohoto úspěchu?

Myslím, že jsem voliče zaujal svou zkušeností, vždyť jsem se řadu let věnoval otázce postavení, bezpečnosti a obrany naší země a spolupráci v Evropě. Také se ukázalo, že velká část voličů preferuje do čela státu nové tváře. Nakonec jsem získal hlasy více než půl milionu voličů, toho si nesmírně vážím a rovněž mne to zavazuje.

Jakou roli v tom hrála „tyrkysová revoluce“ – hnutí na Vaši podporu, které se z Moravy rozšířilo po republice?

Tyrkysová revoluce vznikla jako spontánní podpora lidí, kteří dokonce užívali tyrkysovou barvu naší kampaně. Já ale nejsem žádný revolucionář ani rocková hvězda, musím přiznat, že někdy jsem byl tou masivní podporou opravdu dojatý. Zejména Morava mne vždy vítala velkolepě – Brno, Olomouc, Kopřivnice, Šumperk, Opava... Pro mne to byla nezapomenutelná setkání s milými lidmi.

Jak lze tuto hřivnu – tento potenciál důvěry ve Vás – zúročit v senátu?

Senát je komorou parlamentu, která může plnit roli skutečné pojistky demokracie. V senátu jsou potřeba silné osobnosti, autority s kreditem profesionálním i morálním. Věřím, že mám Senátu co nabídnout – kromě správy svého senátního okrsku se chci věnovat problematice vyloučených regionů a zahraničně-bezpečnostní politice.

Skutečnost, že jste nebyl v povědomí široké veřejnosti, byla před volbami Vaše nevýhoda. Díky prezidentským volbám Vás už ale znají všichni. Budete příště opět kandidovat na prezidenta?

Jsem připraven kandidovat i v příštích prezidentských volbách.

Byl jste ve vysoké politice už jako poradce Václava Havla. Předtím jste dva roky pracoval jako osobní sekretář na Arcibiskupství pražském. Ta změna vod – z křesťanského prostředí do vysoké politiky – musela být docela šok…

Každý úřad má vlastní úkoly a svou vlastní atmosféru. V týmu Václava Havla jsem potkal mimořádné osobnosti s vytříbeným smyslem pro kulturu a duchovní život. Takže to pro mě nebyl šok, ale velmi inspirativní zkušenost.

Zaznamenal jste za těch uplynulých více než dvacet let nějakou změnu vnímání morálních hodnot mezi českými vysokými státními činiteli? Přenastavení norem? Posun někam?

Změny jsou převratné. Dříve bylo jasné, odkud přicházíme a co už nechceme připustit, myslím především návrat do totality. Dnes jsou tyto jasné hranice relativizovány politiky i osobnostmi veřejného života. Setřel se předěl mezi velkým byznysem a politikou, padají i hranice chování, které je pro veřejného činitele přípustné, a které už ne. Celkově politika velmi zhrubla. S nástupem internetu a sociálních sítí se objevil nový fenomén dezinformačních kampaní ve velkém. Řekl bych, že zápas o svobodu neskončil, jen se odehrává jinak a jinde.

Mgr. Pavel Fisher (1965)

byl poradcem prezidenta Václava Havla (1995–2003), velvyslancem ČR ve Francii a Monaku (2003–2010) a jedním z kandidátů na prezidenta České republiky (2018). Nedávno ohlásil svoji kandidaturu do senátu. S manželkou Klárou má tři dospívající děti – Barboru, Benedikta a Markétu.

Máte mnoho zahraničních přátel a měl jste možnost vnímat Českou republiku zvenčí. V čem jste na naši zemi hrdý?

Vidět svou vlast ze zahraničí je velká zkušenost. Lidé se ptají, odkud jste nebo čeho jsme jako země dosáhli. Jsem hrdý na to, jaké osobnosti u nás vyrostly – v umění, ve sportu, vědě nebo byznysu. Jsem hrdý na to, kolik historických sídel je u nás opraveno do takové krásy, až oči přecházejí. Jsem hrdý také na to, že u nás žije tolik obětavých lidí, kteří svým nasazením pomáhají lepšímu životu svých bližních.

Mezi lidmi je vžitý názor, že slušný člověk v politice buďto trpí, nebo nevydrží dlouho. Vy jste vydržel. Bylo to těžké? Nikdy jste to nechtěl vzdát? Co potřebuje slušný člověk, aby v politice dokázal něco změnit? Jak si lze udržet „čistý štít“?

Jako kandidát do volené funkce jsem začátečník. Politickými otázkami jsem se však zabýval mnoho let a pracoval jsem na nich u Václava Havla i jako velvyslanec. Člověku to dá vhled do mnoha věcí. Vidíte zblízka křehkost rozhodování, tu tenkou hranici, která dělí pro a proti, a vy musíte učinit rozhodnutí, i když nemáte dost informací. A jestli jsem toho chtěl nechat? Opravdu svobodný člověk musí být připraven nechat toho kdykoli. Už kdysi na Hradě jsem u dveří ze své kanceláře měl obrazně klobouk vždy připravený, abych mohl odejít, až bude třeba.

Proč jste nikdy nebyl členem žádné politické strany?

Není dobré být současně diplomatem a stranickým politikem, může to vzbuzovat pochybnosti o střetu zájmů, a pozici vysokého úředníka vnímám podobně. Jako občan ale vím, že bez talentů v politických stranách by naše demokracie rychle uvadla. I proto bych chtěl všechny vyzvat – nebojte se politicky angažovat, a to i na stranické úrovni. Ta hra je mnohem otevřenější, než zdálky vypadá!

Jak lze víru uplatnit v politice? Je na chování politiků vidět jejich osobní víra? Pozná se to?

Osobní víru bych s prominutím do politiky moc nebral. V politice stejně jako v životě potkáte lidi poctivé, se smyslem pro spravedlnost a společenské hodnoty, a pak i ty, jejichž slovo neplatí ani do druhého dne. Je to spíše otázka společenské kultury, poctivosti v povolání a profesi, než víry.

Vaše heslo „Na Ústavu nesahejme“ je známé. Čím je pro Vás desatero? Evropa vyrostla na křesťanských kořenech. Desatero je základ, bez něhož nikdy Evropu nepochopíme. A nevyznáme se bez toho ani v naší zemi, ani v našich životech.

Měla by podle Vás být církev ve společnosti aktivnější? Jestli ano, v čem a jak? Církev je pro mě společenství, které je na cestě. Usiluje číst znamení doby, umožňuje neztratit mezi sebou kontakt, a to i s těmi, kdo tu už dávno nejsou. Takové společenství sdílí naději, kterou ale hledá i ostatní společnost. Takže církev by mohla být mezi lidmi takovým vyslancem naděje.

Myslíte si, že v civilních povoláních, kde se lidé dostávají na hranu života a smrti, je v Česku dost kaplanů?

Na hraně života a smrti by člověk neměl zůstat sám. A to i tehdy, když nebude zrovna schopen najít smysl toho, co se děje. Jsou otázky, na které člověk při nejlepší vůli nemůže mít odpovědi hned. Doprovázet druhé v takové těžké chvíli je cosi vznešeného. Jako rodič, kterému umíralo dítě, vím, o čem mluvím. Bez pomoci bychom to jednoduše nedokázali přijmout.

Máte sám tuto zkušenost – s nemocničním kaplanem?

Nemám. Kluka jsme si nechali doma a s pomocí hospice Cesta domů o něj pečovali. S kaplany jsem se setkal v zahraničí i u nás, s policejními, armádními, vězeňskými.

Řekl jste, že byste jako případný prezident upozornil svůj čínský protějšek na nedodržování lidských práv – nehlásal byste doktríny ze střech, ale upozornil byste na jména konkrétních pronásledovaných a ztracených lidí. Paralelně s hodnotami křesťanství to vidíte také tak? Je podle Vás pro jejich šíření účinnější zvěstování evangelia, nebo konkrétní osobní svědectví životem?

Mám zkušenost s jednáním o lidských právech, a tam skutečně platí, že nemusíte druhého nutně veřejně školit. Pokud nám jde o výsledek, lze ho někdy lépe dosáhnout právě tehdy, když mluvíte mezi čtyřma očima o konkrétních vězněných lidech, které znáte jménem. A k té druhé otázce – osobně mě vždy oslovovaly osobnosti, které dokázaly vyhmátnout podstatu věcí.

Už v roce 2015 jste mluvil o znameních doby. „Země se chvěje.“ V čem je vidíte nejzřetelněji? Jak se znamení doby ve světě vyjasnila za období dvou desítek let, ve kterých svět sledujete jako politik?

Každá doba má své výzvy. Nemyslím si, že je třeba ty dnešní dramatizovat. Lidé však cítí napětí – obchodní války, o nichž se dnes mluví, v minulosti často končily na bitevních polích. Rozhodně žijeme v době, kdy můžeme mnoho ovlivnit a měnit, a to i k lepšímu.

Jste odborníkem na strategické a bezpečnostní otázky. Co je podle Vás největší bolestí současného světa?

Krátkodobý horizont. Zajímáme se hlavně o věci, které lze řešit obratem, třeba kliknutím na klávesnici. Ostatní necháváme být. A přitom víme, že důležité věci zrají dlouho. Druhou bolestí je rostoucí osamění. Aby společnost obstála, musí cítit nějaké pouto. Pokud ho nemá a lidé se cítí osamělí, pak jsou takové země zranitelné a rozhodí je každá banalita nebo vylhaná informace.

Byl jste oceněn monackým Řádem svatého Karla a francouzským Řádem čestné legie. Za co a co to pro Vás znamená? Čím bylo jeho udělení zdůvodněno?

Je to pro mě velké ocenění ale i závazek. Člověk by si ho měl zasloužit, a to i poté, co metál dostal.

Je vidět, že se Vám o Vašich zásluhách nechce mluvit. Tak jinak. Čím bylo udělení těchto ocenění oficiálně zdůvodněno?

Mám to někde na diplomu – přínos k dobrým vztahům mezi Monakem a Českou republikou a Francií a Českou republikou.

Rodina je pro Vás velmi důležitá. Víte své o rodičovské bolesti i o bolesti fyzické, starali jste se o postižené dítě celý jeho život. Jak jste v jednom rozhovoru řekl, mohl byste velmi jasně vysvětlit, proč euthanasie ne. Můžete, prosím?

Člověk na prahu smrti teprve začne nahlížet, co to je život. Náš kluk byl poslední roky na nás úplně závislý, bez pomoci nedokázal nic. A přestože to byl život, který na první pohled budil soucit, byl veliký a krásný. Časem jsme si všimli, že si řada lidí k němu chodila pro naději a pro radost. Měl vyvinutý smysl pro humor. A tak i ve chvílích, kdy měl před sebou roky nebo měsíce bolesti a kdy jsme mohli jen vzpomínat na to, jaký to byl rozpustilý kluk, jsme cítili, že nás jeho životní příběh přesahuje a že nad ním nemáme moc. Dostalo se nám veliké cti. Směli jsme ho doprovázet. Nakonec jsme museli připustit, že doprovází i on nás. Jako lidé asi potřebujeme někomu pomáhat a současně být na druhých závislí. Není to samo sebou, člověk se proti tomu revoltuje. Ale teprve když osiříte, s vděčností si řeknete: zaplať Pán Bůh za ty dary. A za dar každého podobného člověka kolem nás, který nás svou přítomností učí být lidmi. A do toho všeho eutanazie – umělé ukončování žití, přebírání vlády nad příběhem života, vlastně zabíjení – prostě nepatří.

Mnohokrát jste o zdravotním postižení u Vás v rodině mluvil, ale vždycky to byla jen letmá zmínka. Přesto to vypadá, že tato zkušenost hluboce ovlivnila Vaše vnímání života. Čím, kromě úcty k životu, taková zkušenost člověka (rodinu) obohatí?

Je to ta nejtvrdší a přitom ta nejkrásnější formace, co jsem jako člověk směl dostat.

Tradiční rodinu vnímáte z pohledu současných velmi silných genderových trendů jako ohrožený prvek. Co mohou rodiče udělat pro to, aby rodinu, tak jak ji chápeme v kontextu křesťanství, ochránili? Co mohou udělat občané?

Co je to rodina? Na děti nemám nárok, děti jsou tak trochu dar a překvapení. V rodině se učíme službě, odpovědnosti, oběti, učíme se dělit s ostatními. Zdarma přijímat a zdarma dávat. Rodina je v tomto smyslu laboratoří, kterou by si každý národ měl chránit. Bez rodiny nikdy nepochopíme, co to je vlast, ani co to je stát. Před časem se uvažovalo, jak definovat rodinu, někdo navrhoval: „společenství dvou občanů, kteří mají společné zájmy“. To ale zní spíš jako obchodní korporace nebo spolek, je to bezcitné a zbavené přesahu, o němž jsem mluvil výše. Parlament by měl proto při přijímání zákonů o rodině našlapovat opatrně a s velkou úctou. Já si rozhodně nepřeji, aby se naše rodina stala z vůle parlamentní většiny nějakou korporací jen proto, že bylo třeba dosáhnout politického kompromisu za každou cenu.

Máte tři děti. Co nejdůležitějšího jste jim předal (nebo stále předáváte)?

Nevím. To bych se musel zeptat každého z nich. Ale mám radost, že se máme. Zjistil jsem, že jako rodič mohu zažívat s dětmi velikou legraci. A že mohu od nich mnoho dostávat.

Jste mimo jiné učitelem jazyků. Kolikrát „jste člověkem“?

Ani jednou. Zkouším se především zdokonalovat v češtině. Čtu asi v deseti jazycích, rozumím při poslechu asi sedmi, mluvím asi pěti. Všechno mizerně.

Jen pro regulaci měřítka, co znamená slovo „mizerně“.
Prestižní Ecole Nationale d´Administration v Paříži jste vystudoval ve francouzštině?

To ano. Naučil jsem se tam administrativní franštině. To je vlastně další cizí jazyk, i pro Francouze. Tedy řečeno s velkou nadsázkou.

Máte za sebou i hudební kariéru, hrajete na kytaru a na housle a zpíváte. Jste dnes členem nějakého hudebního tělesa?

Dnes nejsem členem žádného hudebního tělesa. Jeden čas jsem působil v kapele, bylo nás asi šest, a každý byl jiné denominace. To byla panečku ekuména! A pak jsem jako zpěvák basu potkal altistku, která se stala mou ženou. Považuji za zásadní, že jsme našli společnou tóninu i rytmus.

Hudebník a křesťan - V kostele svaté Trojice, bohoslužba Ladislava Heryána, z roku 2017. Druhý kytarista je Jiří Jirkovský, šéf prezidentské kampaně Pavla Fischera.

To je ideální základ pro rodinný soubor… zapojili jste do společného rytmu i děti?

U nás v rodině se vždycky hrálo. Na každé oslavě. Měli jsme kvarteto a když jsme se sešli, bylo vždycky veselo, pořádali jsme i rodinné koncerty. Ano, i děti hrají na hudební nástroje.

Nikdy jste se na veřejnosti netajil s tím, že jste křesťan. Jaká byla Vaše cesta k víře?

Dobrodružná. Dostal jsem na cestu skvělé kmotry – Václava a Ilku, oba byli tvrdě politicky pronásledováni za komunistů. Jejich víru prověřil čas. Později jsem potkal skvělé průvodce, pokaždé, když jsem hledal, kudy dál.

Jako křesťan a zároveň velvyslanec ve Francii jste měl zřejmě mnoho příležitostí být tam přítomen na bohoslužbě. Francouzi Pánu Ježíši v modlitbách vykají. Je Vám bližší tento uctivý odstup, nebo české tykání?

Ale ve Francii se vyká i rodičům! Dokonce máme vrstevníky, jimž děti normálně vykají. Ale tykání je samozřejmě častější. A s modlením – najdou se tam i společenství, kde se Pánu Bohu běžně tyká.

Co pro Vás víra znamená? Co Vám osobně dává? Kdy jste Bohu nejblíž?

Dává mi naději. To ostatní je moje tajemství, které zkouším pojmenovat. Někdy o tom napíšu celou knížku.

To je dobrá zpráva. Kdy se na ni můžeme těšit?

To ještě potrvá. Možná post mortem.

foto Bronislav Matulík archiv Pavla Fischera

titulní foto - Za doby Václava Havla
Pavel Fischer byl léta poradcem prezidenta Václava Havla. Foto je z roku cca 2006, autorem je Oldřich Škácha