Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Iz 40,31)
Tento článek píšu zesláblý po střevní chřipce, a navíc nejsem žádný mladík, jimž je slovo v první řadě určeno. Není pro mne těžké tomuto slovu rozumět, mám-li právě po něm žízeň. Chtěl bych to zažít zas a znovu, chtěl bych, aby to nikdy neskončilo, přičemž chápu, že jsme všichni smrtelní.
Tedy – mám-li žízeň: V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (Jan 7,37n)
Ježíš, když chodil po izraelské zemi, nešetřil podobnými sliby. Dával je lidem, kteří měli odvahu všeho nechat a za ním jít, a nevadilo ani, že mají mylné představy o tom, jak to všechno skončí i neskončí. Kolik takových lidí bylo? Asi ne mnoho, již v mládí jsem četl u Colemana, že v porovnání se starověkými nebo moderními demagogy Ježíš nijak zvlášť úspěšný nebyl. No bodejť – s takovými sliby. Volal jen ty, kdo mají takovou žízeň po Bohu, a ne třeba po moci, po penězích nebo po nádrži vína. Kdo neměl po Bohu žízeň – což je celkem běžné mezi lidmi, kteří už v Boha věří a vyznávají ho, ten o těch slibech diskutoval, anebo je rovnou odmítl. Tak si o tom můžeme přečíst v 7. kapitole Janova evangelia, v pokračování příběhu: lidi se mezi sebou dohadovali, srovnávali to s Biblí, jak ji znali, a rozdělili se na dva tábory – pro a proti. Stráž, kterou poslali kněží, aby zatkla Ježíše, se vrátila bez něj celá zaražená: „takhle nikdo nikdy nemluvil“, ale protože to byli obyčejní policajti, jejich námitka byla určena kněžím: co vy na to říkáte? Ale ti se rozčílili: „Taky jste se nechali obloudit?“ Přece kdyby to dávalo smysl, uvěřil by mu někdo z nás… A tak se ozval jeden z nich, jeden, který mu uvěřil, ale nebyl si zřejmě ještě jistý. Utřeli i jeho, ani si nevšimli, že právě svou fyzickou přítomností zpochybnil jejich argument. Dokonce ho umlčeli slovy, která se dnes často objevují v internetových diskuzích: „Nejdřív si o tom něco nastuduj.“
Tak dopadl Nikodém. Ježíš mu řekl, že ničemu nerozumí, kolegové mu řekli totéž, jenže Nikodém měl zřejmě tu žízeň. Proto to nevzdal a známe dodnes jeho jméno. Ale kolik lidí přítomných na místě, tehdy o svátcích, za Ježíšem přišlo? Nevíme. Víme, že Ježíšovy sliby nebyly nereálné, ačkoli nebylo snadné jim uvěřit. Pokud to lidem myslelo aspoň jako Nikodémovi, měli šanci. Ježíš totiž to, co sliboval, taky sám dělal. Většinou to předvedl svým nejbližším, ale někdy i veřejnosti. Například poté, co ochrnutému muži slíbil odpuštění hříchů, čímž rozzlobil kompetentní náboženské vůdce, toho muže jedním rázem uzdravil. A pak ty náboženské autority provokoval otázkou: „Co je lehčí – odpustit hříchy, nebo říci ochrnutému, aby šel domů?“ Oni zmlkli, mnozí diváci se radovali (jak je napsáno) z toho, „jakou moc dal Bůh lidem“. Ale kdo tam dostal tu žízeň po Bohu, aby je k této moci nějak přivedl? To nevíme. Jen víme, že Ježíš měl nějaké lidi kolem sebe, kteří byli ochotni spojit s ním svůj život, ať to vede kamkoliv, a říkal jim učedníci. Bral je s sebou bez ohledu na jejich schopnosti, protože věděl, kolik toho je v člověku utajeno, a kolik sil i schopností může probudit Duch svatý, až přijde. Jen ta žízeň je podmínkou, bez ní člověk nepije.
Oldřich Kadlec (1957)
Od roku 2009 je kazatel CB v Neratovicích, před tím byl dlouho pastor Křesťanských společenství v jižních Čechách. Je jedním z mnoha duchovních dětí sboru Na Maninách kdysi za komunistů.
A tak se vracím k tomu Božímu slibu z Izajášova proroctví, slibu neustále obnovovaných sil, určenému zejména mladíkům, jak je tam psáno. Pasáž, o níž mluvím, začíná veršem 25 a končí 31. veršem čtyřicáté kapitoly. Bůh říká Izraeli: Proč si myslíš, že nevím, jak žiješ? Proč si myslíš, že nemám o tebe zájem? Ty to chceš zabalit? Neuvědomuješ si, že unavený jsi tady ty, ale ne já? Probuď se a pohlédni svým duchem na moc mého Ducha! Dokážu tvé síly obnovit, bude to jako bys lítal. Takové jsou tvé možnosti, jestli mi uvěříš. Vstaň, vyraz na cestu za mnou, a uvidíš.
Protože chci, aby tyto zázračné zážitky nevypadaly přemrštěně nábožensky, a tedy nereálně, vyprávěl jsem k tomu dětem příběh z Tour de France: V roce 1948 jel největší z italských cyklistů, Gino Bartali, svou Tour. Ten závod už před válkou vyhrál. Toho roku se mu nedařilo. Ztrácel už 20 minut na lídra závodu, a jednoho dne si všiml, že italští reportéři balí a spěchají na letiště. Rozčílilo ho to, vztáhl to na sebe: „Jen si jeďte, Bartali už je starý, už nevyhrává, co?“ Byl to omyl, týž den mu volala žena. Její hlas zněl vyděšeně. V Itálii byl spáchán atentát na Palmira Togliattiho, vůdce komunistů. Togliatti žije, ale je v kómatu v nemocnici. Itálií zmítá zmatek, hrozí komunistická revoluce.
Večer se ozval znovu telefon – tentokrát volá italský premiér De Gasperi: „Gino, potřebujeme tě!“ Vysvětloval Ginovi situaci. Togliatti je v bezvědomí, parlament nefunkční, poslanci na sebe jen křičí, nejsou schopni usnášení, komunisté obsazují fabriky, hrozí občanská válka. Bartali odpovídá: „Co mohu dělat? Nejsem kouzelník, jsem tu, abych jel Tour!“ „Správně“, odvětil premiér, „můžeš něco udělat – vyhraj zítra etapu.“ A pak mu vysvětlil, že Itálie miluje svého hrdinu, a potřebuje odvrátit mysl, pozdvihnout se nad strach. Premiér řekl cyklistovi, že může zachránit svou vlast! A Gino Bartali se zamyslel, a odpověděl svému premiérovi: „Víte co? Já udělám něco ještě lepšího. Vyhraju celou Tour.“
Příštího dne večer do rozeřvaného parlamentu někdo přiběhl a křičel: „Bartali vyhrál etapu!“ Poslanci, bez rozdílu politické příslušnosti, nechali všeho a začali aplaudovat. Najednou vše přebila národní hrdost. Bartali ten den v horské etapě smazal skoro celou dvacetiminutovou ztrátu. Druhý den po startu etapy celá Itálie, místo revoluce, seděla s uchem u rádia. Večer se probral Togliatti a zeptal se, co je nového. Dostal odpověď: „Bartali vede Tour.“ „Cože?!“ A Togliati má autoritu: když se seznámil se situací v Itálii, doporučil ukončit revoltu. A když se pak vítězný Gino Bartali vracel domů, říkali mu novináři: „Zachránil jste Itálii!“, a on odpověděl: „Kdepak, jen jsem jí vrátil úsměv.“
Vyprávím tento příběh mládeži s tím, že Bartali věřil v Boha, celý život. To není ani v Itálii samozřejmé. Ale on měl víc, než jen tradiční katolickou víru: on věděl, z vlastních předchozích zkušeností, že u Boha je síla. Uměl v sobě probudit to zvíře. Žízeň. A to ostatní, tu sílu létat, dostal od Boha. Tuto sílu dostáváme spolu s Duchem svatým. Proto mi úvodní kousek Izajášova proroctví říká: dokud dýcháš, probuď v sobě to živé zvíře, které Bůh napojí. Jednou to nevyjde, bude konec sil, umřeš. Ale ani to nebude konec, Bůh dá, že budeš zase lítat, a možná, v nebesích, to tak bude doslova.