Jen ten, kdo někdy vyskočil z letadla, ví, jak nádherné to je.

Úplně to vidím. Ester a její paniku a úzkost, když se dostala do situace, kde se musí rozhodnout. Ona sama. Buď se postavit proti příkazu strýce, kterého poslouchá odmalička, nebo proti rozkazu krále, který má v rukou její život. Obětovat vlastní národ, nebo riskovat vlastní život. Její první reakce ukazuje, že nechtěla v té záležitosti figurovat. Nemůžu nic dělat, strýčku, král by mě zabil, kdybych k němu přišla sama. Zbavit se zodpovědnosti. Počkat, až se to přežene. Co by se jí mohlo stát? Nikdo, kromě Mordechaje nevěděl, že i ona je součástí národa, který má být vyvražděn. Čtrnáctého dne měsíce adaru by to nevěděl už vůbec nikdo. Strčit hlavu do písku, neslyšet křik vražděných, a pak se celý zbytek života přesvědčovat, že to není její vina. Nebo předstoupit před krále, a buďto zemřít jako první z Židů, nebo získat možnost zachránit je všechny.

V knize Ester není ani slovo o Bohu. Jeho jméno nekřičí z vývěsních štítů, ale skrze něj a jen díky němu v ní Židé žijí. Bůh je tam všude. Hamanovi vadí zákony, kvůli kterým se mu Mordechaj neklaní. Protože Bohu jedinému se budeš klaněti. Ester i lid se postí. Ne proto, že hubenější by se víc líbila králi a mohla si něco přát. Půst a modlitba jsou efektivní způsob, jak si něco vyprosit od Boha. I Ježíš se postil, než začal svoji misi za záchranu lidstva. Modlitbou a půstem lze vejít s Bohem do smlouvy, když jde o něco opravdu důležitého. Bože, prosím, pomoz mi. Já udělám krok víry, půjdu do toho rizika, předstoupím před krále, ale na tobě bude splnit druhou část smlouvy a podržet mě.

Bůh po nás chce kroky víry. Vypadá to, jako by nás potřeboval k tomu, aby se naplnil jeho plán. Jenže kdyby Ester nic neudělala, izraelský národ by stejně nevyhynul. Možná by to byl nejhorší z mnoha pogromů, kterými si prošli, ale přežili by. I Mordechaj to věděl. „Jestli nic neuděláš, záchrana přijde odjinud, ale ty zahyneš.“ Bude-li ona mlčet, bude volat kamení. Bůh nás k naplnění svých plánů nepotřebuje.

Proč to tedy dělá? Proč nás staví do situací, ve kterých se klepeme strachy a nespíme, protože riskujeme úplně všechno? Proč si to rovnou nezařídí jinak? Odpověď je jednoduchá: Kvůli nám.

Krok víry je třetím bodem na cestě od rezignace přes odhodlání nenechat to plavat. Chce to odvahu. Zastat se utištěného proti skupině mocných. Postavit se na stranu pravdy tam, kde všichni lžou. Opustit špatné kamarády, když jiné nemám. Udělat správnou věc, když mě to může stát všechno, co mám. Na chvíli se stát bláznem. „Ona je blázen, ona je schopná vyskočit z letadla!“ zvolal kdysi na celý autobus kamarád pedagog, když viděl můj průkaz parašutisty. Otočili se všichni. Nevadilo mi být za blázna. Jen ten, kdo to opravdu udělal, totiž ví, jak nádherné to je. Vznášet se v prostoru, kde minimálně kilometr do všech stran není nic, než Bůh. Bez cedulí, bez proklamací, ale hmatatelný a tak blízký! Obzor do oblouku a země se všemi jejími krásami jako na dlani. Najednou jsou všechny cesty dole jasné. Odtud je vidět, kudy se dát. A pak průchod lehkou mlhovinou mraků, která nemá nic společného s chomáči vaty, jak jsou vidět ze země. Hejna ptáků hluboko pode mnou. Slova jsou jen symboly a tohle se nedá popsat.

Krok víry není vteřina, ve které se všechno změní. Nelusknou prsty a nevymění se kulisy. Následuje chvíle, kdy padáme. Kdy je na Bohu začít plnit jeho část smlouvy. Na nás je věřit a očekávat na něj. Zahnat strach. Nekoukat, že jdeme po vodě. Mít oči upřené na Boha a čekat. Jak by asi dopadlo, kdyby Ester došla do půlky sálu, otočila se a chtěla utéct? Zákaz, za jehož porušení hrozila smrt, už přece porušila. Možná ji král nenechal popravit i díky té odvaze.

Zpátky do letadla. „Krásný výskok,“ instruktoři vypustili ze dveří poslední z nováčků. Jdou si sednout. „Co to dělá?!“ křičí najednou jeden z nich, když okýnkem sleduje, jak si dívčina venku vede. Zásadou bezpečného seskoku je, že po otevření padáku se mu musí dát čas, aby nabral vzduch. Jsou to tři vteřiny, ve kterých se zdá, že výskok byla ta největší blbost v životě. Šňůry škubou a tlučou do přilby, tělo se ve vzduchu zmítá a člověk vlastní vůlí neovládá zhola nic. Musí zavřít oči, spolehnout se na to, že všechno je, jak má být, že byl padák dobře složený a nikde se nic nezasekne. Jednadvacet – dvaadvacet – třiadvacet. Teprve pak oči otevřít a podívat se nad hlavu, jestli je křídlo nalité a funkční. Dívčina nepočkala. Raz-dva-tři, nad hlavou měla plápolající hadry. Situaci vyhodnotila jako nefunkčnost padáku, tedy život ohrožující – a padák zahodila. Na zem se dostala na těžko ovladatelném záložním padáčku, který v branži provází heslo: „Dobitý, ale žije.“ Velký padák našli třicet kilometrů po větru. Letěl hezky.

Ta chvíle, kdy můžeme udělat krok víry, rychle pomine. Zas už sedím na lavici v letadle. U otevřených dveří, nad kterými je ve výšce očí věta: „Bůh s tebou“, stojí v řadě ti, kdo skáčou poprvé. Chtějí-li ven, musí se před tím sklonit. Je zvláštní, jak ta věta působí. Jeden z nich zpanikařil a ve dveřích se vzpříčil. Vypadá to vtipně. Letadlo nemůže zastavit, aby se člověk vydýchal, za pár vteřin už bude tam, odkud se zpět na letiště s padákem nedostaneme ani při příznivém větru. Teď, nebo nikdy. I odvaze se člověk učí, takže mu odpáčili ruce, křečovitě sevřené kolem gumového těsnění dveří, a vystrčili ho ven.

Tohle Bůh nedělá. Nechceme ten krok udělat – neuděláme ho. Ta chvíle, kdy se můžeme rozhodnout, mine. Můžeme přistát, vrátit se na plochu, do placatosti. Nemusíme riskovat. Bůh nás za to nezavrhne. Svět naším selháním neskončí.

Bůh nás k naplnění svých plánů nepotřebuje. Jen nás k tomu velkoryse zve. Kvůli nám.

Chce po nás kroky víry, protože nás miluje. Chce, abychom zažili ten úžas a ohromení, když se k nám přizná, když nás chytí, když se za nás celou svojí mocí postaví. Chce, abychom zažívali tu radost a záplavy štěstí z jeho blízkosti, ze svobody, kterou v něm máme. Chce, abychom se vznášeli v jeho dimenzi a vychutnali si každou vteřinu té úžasné chvíle. Abychom rostli ve víře. Abychom žili bohatý život v plnosti.

Nikdo není věrnější než On. Když vykročíme, nečeká nás pád, ale království.