Bůh je Bohem nečekaných vítězství – a malinké má obzvlášť v lásce.

Titulek našeho tématu evokuje silnou polaritu. Na jedné straně možná můžeme vidět vzpřímená záda a odvahu ke kroku do neznáma, na straně druhé svěšená ramena postavy skrčené v koutě. Jedna varianta je podvědomě ta správná, druhá ani omylem. To nám ostatně potvrdí i slovník, když nabízí definici rezignace slovy „trpná odevzdanost“, zatímco odhodlání je „pevný úmysl nebo rozhodnutí“. Vidíte ten rozdíl? A tak bychom na konci prvního odstavce mohli mít hotovo: odhodlání je v pořádku, rezignace ne. Logicky jsme si odvodili správnou variantu a kdo má trochu rozum, ví, čeho se držet.

Jenže ledakterý pevný úmysl může být pěkně nerozumný a sama rezignace má mnoho podob, od „už nemůžu“ po „buď vůle tvá“ s nevysloveným dodatkem „jen když to nebudu muset řešit já“. Prostá logická volba už tak prostá není, navíc ji komplikují emoce – jen si přiznejme, že nejednou rozhoduje o tom, co uděláme, strach. Zkusme si pomoci nějakým ilustračním příběhem. Velmi se mi líbí přístup Johna Eldredge, který zdůrazňuje roli příběhu pro naše vlastní vnímání života. Zjednodušeně řečeno, všechny příběhy, které potkáváme, čteme, posloucháme a sledujeme, vycházejí z jednoho „velkého příběhu“. Lhostejno, zda ho nazveme archetypem nebo „prvním příběhem“, faktem zůstává, že všechny příběhy sdílejí určitá schémata (což potvrzují i literárně teoretické texty), která navzdory svému opakování v nás stále dovedou rezonovat. Můžeme si proto položit otázku, co by se asi stalo, kdyby si Frodo spočítal, kolikaprocentní má šanci na záchranu Středozemě, Old Shatterhand logicky uvážil, jak se asi má skamarádit s někým, kdo chce jeho krev, nebo princ Bajaja přepočítal pravděpodobnost vítězství nad drakem v součtu s koeficientem princezniny náklonnosti? Možná by hlavním hrdinou těch příběhů byl potom někdo jiný.

Všimněme si, jak často se objevuje motiv, kdy někdo malý a bezvýznamný stojí před otázkou, zda přijme velký úkol, na němž nesmírně záleží. Obvykle odpovídá neméně palčivým dotazem: Kdo jsem, abych se stal rytířem, zjednal spravedlnost nebo zachraňoval svět? Kdo jsem, abych zkoušel vykonat něco velkého nebo dokonce něco změnit? Nikdo. Logika příběhů nám napovídá, že u této odpovědi skončit nesmíme, pokud se má dít něco dál. A tak ti maličcí, nezkušení nebo slabí nastupují dlouhou cestu, spíš se perou, než bojují, trpí a krvácejí zmítáni stále stejnou nejistotou: co když to nedokážu, aby nakonec získali vavřín vítěze. Ne na základě rozumové úvahy, ale z jiných důvodů, často jen z touhy prospět či vyhovět vzniklé potřebě. Možná se jim u toho klepou kolena, ale mají příliš velké srdce na to, aby někoho nechali na holičkách.

Důvod, proč s nimi v duchu vyrážíme na rytířské cesty a mise tajných agentů, proč spolu s nimi bojujeme a je o nás bojováno, zachraňujeme a jsme zachraňováni, tkví v něčem hlubším než v pouhé snaze o odreagování. Spočívá ve vnitřní touze opustit pozici bezvýznamného, prožít dobrodružství a stát se hrdinou. Všechny tyhle touhy, jakkoliv vypadají vzdálené naší šedé realitě, současně mohou zásadně ovlivnit otázku odhodlání a rezignace. Není to pobídka ke snílkovství a životě v uzavřeném světě vlastní fantazie. Jestliže skutečně platí, že dobrý příběh nás rozechvívá proto, že nám připomíná Jeden příběh psaný Největším autorem, pak nesmírně záleží na tom, jestli ho dokážeme žít. De te fabula narratur – o tobě je řeč – a i když není nutné vypravit se někam do neznáma a mávat mečem, zůstává ve hře něco mnohem důležitějšího, dobrodružství víry.

Námitka „to se mě netýká“ se nepřipouští. O kolika lidech žijících spokojený a klidný život bez špetky něčeho mimořádného se dočítáme v Bibli? Že je to celé pěkně bláznivá pobídka, co jde proti zdravému rozumu? Tak si zalistujme biblickými příběhy a řekněme si něco o racionalitě Davidova nástupu proti Goliášovi, rozumnosti Esteřina příchodu ke králi s padesátiprocentní šancí na přežití, nebo o taktických výhodách redukce armády na základě způsobu pití vody, jak to na Boží pokyn předvedl Gedeon. Biblické vyprávění ještě neskončilo a život Božích mužů a žen má být naší životní realitou, tedy se k tomu postavme čelem.

Představme si příběh, film nebo román, kde hlavní hrdina, docela normální a obyčejný člověk najde víceméně náhodou na zaprášené poličce knihu s prastarým textem. Jeví se mu trochu jako mýtus, trochu jako žánr fantasy s bojujícími hrdiny, kde se dějí kouzla – nebo tomu říkejme zázraky. Je to celé místy trochu nepochopitelné, nepravděpodobné a lehce znepokojivé vyprávění, jakoby průřez dějinami jednoho fikčního světa. Náš čtenář má z té knihy zvláštní pocit, který si nedovede vysvětlit. Až posléze zjistí, že ten příběh je záznam skutečných událostí, že to není fikce, ale pravda – a co víc, příběh není ukončený s poslední stránkou, ale pokračuje dál a náš čtenář si užasle uvědomí, že žije v jeho nové kapitole.

To je náš příběh. Příběh ze stejného světa, kde David nepočítá, jakou má šanci proti někomu, koho neporazili nejlepší válečníci, ale ve jménu Božím zvedá kámen do praku. Ukazuje se nám nesmírně důležitý princip, kdy srdce připravené riskovat vstupuje na půdu dobrodružství s Bohem. Neví, co se stane, jaký je Boží plán a jak to dopadne, když šance na vítězství je tak malá. Srdce připravené k takovému dobrodružství se nestahuje do bezpečného koutka, aby si počkalo, jak problém vyřeší jiní, protože by přece bylo iracionální pálit si prsty a riskovat. Naopak se dá do díla. Možná s třesoucími se koleny, ale jde. Odhodlá se. Slova „buď vůle tvá“ pro něj nejsou zřeknutím se odpovědnosti, ale heslem napsaným na štítě, s nímž vyráží čelit potížím.

Nakonec docházíme k závěru, že hloubka naší racionality je věcí celkem vedlejší. Zdroj odhodlání totiž tkví ve víře, která nezůstává nečinně sedět, ale spolu s Ester jde rozhodnout o přežití národa a s Jákobem zápasí o Boží požehnání a nevzdá se, dokud ho nedostane.

Literární i filmová zkušenost nám tvrdí, že i malí mohou být velkými vítězi. Biblické příběhy učí totéž: Bůh je Bohem nečekaných vítězství – a malinké má obzvlášť v lásce.