Říjen 2018

Miloval skály a církev

František Marek se narodil 29. září 1947 v Pardubicích, kde vyrůstal a bydlel až do dospělosti. Základní i středoškolské vzdělání zdárně ukončil v Pardubicích a pak pracoval jako mechanik měření a regulace v Semtíně. Brzy po maturitě nastoupil do armády, aby si odkroutil dvouletou povinnou vojenskou službu. Hned po návratu z vojny se 7. 10. 1972 oženil s Miluší Štifterovou z Olomouce.

Věřící rodiče Fandu i jeho sestru Věru od dětství vodili do sboru CB v Pardubicích, kde se od mládežnických let podílel i na činnosti a práci tohoto společenství. Významnou úlohu v jeho dozrávání hrála „parta“ mládeže z Pardubic a Chrudimi – sami si dali název ChrPa (CHRudim-PArdubice). Tam společně prováděli nejen různá alotria, ale také si vzájemně pomáhali budovat vztah k Pánu Ježíši.

Jeho velkou celoživotní láskou byly skály. O Velikonocích 1969 si na mládežnickém výletě jen tak nejištěn lezl a výsledek se dostavil – spadl z 18 metrů. Vypadalo to na rychlé ukončení života. V nemocnici ještě ve stavu mezi životem a smrtí odevzdal celou situaci Pánu asi takto: „Pane, kdyby mne další život měl od tebe vzdálit, tak si mne vezmi k sobě. A jestli bych ti tady mohl být užitečný, tak mne tu nech.“ A Pán Bůh ho vyslyšel..

Jeho druhou celoživotní láskou byla práce v církvi, které svůj život zasvětil. Po svatbě vedl mládež a zároveň se velmi aktivně podílel na přestavbě domu nově zakoupeného pro modlitebnu v Pardubicích. V Pardubicích se manželům Markovým také narodili synové David a Tomáš.

V roce 1977 byl Radou CB povolán na své první kazatelské místo v Klatovech. Protože Klatovy tehdy neměly tzv. „systemizaci“, musel mít i civilní povolání. Pracoval tedy v místních Západočeských mlékárnách, odkud jezdil po celé republice dávat do pořádku měřicí a regulační techniku. V té době také začal studovat teologii takzvaně „při Radě“ (tehdy ještě nebyla ETS), což bylo regulérní studium teologie kromě jazyků.

V Klatovech pak do rodiny přibyl ještě třetí syn Pavel.

V roce 1984 se přestěhovali do Náchoda, kde působili 11 let. Bylo to po všech stránkách pro jejich rodinu období radostné. A kluci se zde proměnili z dětí v mladíky. Ve školním roce 1990/91 František studoval v Anglii na All Nations Christian College, kde ještě prohloubil své znalosti teologie, teorie kazatelství a misijního působení. V roce 1995 se rodina přestěhovala do Brna, kde zůstala pět let. Na jaře roku 1996 František na Havaji absolvoval měsíční kurs pro misionáře.

Pak následovalo působení v Třebíči, kde se ovšem u obou manželů dostavily známky těžkých nemocí. Míla v roce 2003 prošla léčbou rakoviny a u Fandy se začaly projevovat známky nemoci, která ho trápila až do konce jeho dnů. Dospělí synové postupně vykročili do svých životů, takže zůstali zase sami dva.

Už v pracovní neschopnosti se pak na jaře 2004 Markovi přestěhovali do Úpice. Fandova nemoc se zhoršovala a od ledna roku 2007 byl v Diakonii ČCE ve Dvoře Králové. Odtamtud také dne 4. července 2018 odešel do lepších krajů, kde na nás zatím čeká ve společnosti Pána Ježíše.

Všem, kteří se s ním 14. září 2018 přišli do sboru CB v Náchodě rozloučit, děkuje

Miluše Marková

Vzpomínka na Lydii Lukášovou

Lydie se narodila 23. února 1949 Jiřině a Antonínu Vítkovým jako třetí dítě. Měla sestru Jiřinu a bratra, který po porodu zemřel. Maminka byla učitelka a otec pracoval v Královopolské strojírně. Lydie vyrůstala v harmonické křesťanské rodině. Už jako dítě svěřila svůj život Pánu Ježíši. V létě jezdívali Vítkovi pravidelně do Křižánek, kde Lydie získala svůj vřelý vztah k Vysočině. Po ukončení průmyslovky vystudovala elektrotechniku na VUT Brno. Pracovala v První brněnské strojírně a po rekvalifikaci zvládla i pozici účetní.

V roce 1971 se vdala za Pavla Lukáše a společně vychovali tři děti (Lydii, Noemi a Petra). Všechny děti se svými partnery jsou věřící. Lydii velmi leželo na srdci a modlila se za to, aby i jejich 18 vnoučat patřilo jednou Kristu. V roce 2000 stála věrně po boku manžela, když se skupinou asi 30 členů ze Sboru CB na Kounicově zakládali nový sbor. Se stejnou věrností od roku 2002 přijala službu manželky kazatele v Betanii a od roku 2011 v Prostějově. V roce 2010 Lydie vážně onemocněla. I v tomto období stále podporovala manželovu službu kazatele, pokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Naposled vydechla doma, uprostřed nejbližších, 5. srpna 2018. V rodině byla milující manželkou, matkou i babičkou se širokým srdcem pro vnoučata, ale starala s láskou i o ostatní lidi, včetně těch, kteří se ještě nesetkali s Bohem. Ve sboru pomáhala tam, kde to bylo třeba. V roli manželky kazatele byla spíše nenápadná, dovedla trpělivě naslouchat lidem a zajímat se o druhé. V posledním období života se Lydie sdílela s poznáním významu nemoci. Nepřála si umřít náhle, chtěla mít možnost se na odchod připravit, což jí Bůh splnil.

Výběr z výroků a vzpomínek nejbližších, přátel i známých: „Maminka byla obětavá, pečovala o nás po všech stránkách, vedla nás k modlitbě a měli jsme jistotu, že i když něco pokazíme, můžeme s důvěrou přijít domů.“ „Pamatuji si na den, kdy Lydie stanula před sborem Betanie a pevným hlasem četla z proroka Abakuka: ‚I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos,… já budu s jásotem oslavovat Hospodina…‘ Tak ve společenství oznámila začátek svého boje s nemocí.“

„V mém srdci zůstává Lydie příkladem milující, laskavé a pečující ženy, přes všechny těžkosti věrné Bohu a pokorně jej následující. Bude tu po ní velké prázdné místo.“ „Do mé paměti se vryla jako člověk radostný, optimistický, a v jehož přítomnosti bylo dobře. Takoví svědkové nám ukazují na to, že naše služba (kazatelská) má smysl.“ „Budu na ni vzpomínat jako na něžnou, pokornou a milou ženu, která byla příkladem pro mnohé ve sboru a jistě i mimo něj.“

„Lydii jsme měli rádi, vážili jsme si její upřímné, nehrané opravdovosti, s jakou přistupovala k lidem i k problémům. Byla příkladem praktické víry, lásky a naděje.“ Rozloučení s Lydií Lukášovou nebylo smutečním shromážděním, nýbrž slavností na počest křesťanky, která v nebe, kam odešla, skutečně věřila.

Alena a Karel Fojtíkovi