„Tati, prosím tě, přijeď. Jenom na jeden večer, na jednu noc. Moc prosím. Já už nemůžu…“ Sotva ji slyšel. Obě děti strašně křičely. Přijede. Zítra ráno zase odjede do práce, zpátky do svého města. Simona se sesula na podlahu a po tvářích jí tekly slzy.

Sesypala se. Ani neví, pokolikáté za ty čtyři roky od nástupu na mateřskou to už bylo. Zírala na místo, kam dopadaly slané kapky. Jako by koukala na film. Z dálky k ní doléhal křik jejích dětí. Strkaly do ní, lezly po ní, běhaly. Necítila nic, jen hlubokou beznaděj. Nebyla schopná se pohnout. Ještě před chvílí křičela taky. Nikdy si nemyslela, že by mohla být jednou z těch hysterických matek, co nezvládají ani malé děti, ale teď ví, co to je. Nervy napnuté tak daleko, že už se třesou, jen chvilinku předtím, než to tenké vlákno spojení se zdravým rozumem praskne. Proč se to děje? Proč jí?

Adam přijde z práce v noci. Co změnil zaměstnání, vrací se tak skoro pořád. Někdy je kvůli práci i měsíc za hranicemi. Ale ani předtím nechodil domů dřív než v sedm večer. Jede na doraz. Vedle práce ještě studuje, ale kolikrát přijde domů tak unavený, že si v tom bengálu, který je tam skoro pořád, ani nevšimnou, že přišel, protože sotva dosedne do sedačky, tak usne. Když ho děti probudí, je na ně nepříjemný a ještě se to celé zhoršuje. Simona na něj nemůže nakládat ještě to, co ona sama neunese. Koneckonců když je péče o děti na ní, tak když se nedaří, je to jen její zodpovědnost. Je přece doma, měla by to zvládat. Je normální to zvládat! Všichni zvládají mít svůj život, manželský život, děti, ještě si zvou návštěvy a na všechny jsou milí, zvládají jezdit na výlety a nikdy nejsou naštvaní. Tak proč ona ne? Je opravdu tak neschopná? Nebo co dělá špatně? Kde je ta radost z mateřství, kterou čekala a o které všichni tak nadšeně vypráví? Ta spousta času na aktivity podporující vývoj dítěte, studování zdravé stravy, i rozvoj jí samotné, na pěstování vztahu s manželem a na to, věnovat péči i sobě? Kde to je?

Pane Bože, kde jsi, když Tě potřebuju? Kde jsi, když už nemůžu? Když na pokraji sil hystericky křičím na vlastní děti? Kde jsi – s pomocí, s pokojem? Není kde brát. Když mám vzácnou chvíli volna, kdy otevřu Bibli, nejsem schopná čerpat, vnímám jen povinnost nést své břemeno a tíhu jednoho nároku navíc: nesmím hřešit! Milosrdný Bože, prosím, pomoz mi!

Mnohokrát Simoně připadalo, že je Pán Bůh daleko. A mnohokrát, že je jediný, kdo jí rozumí.

Táta ji našel tak, jak byla. Na podlaze, ve strašném nepořádku, hromádku pocuchaných nervů. Poslal ji spát. Spáááááát. Znělo jí to jako rajská hudba. Spát celou noc. Aspoň jednou až do rána. Přijde ještě někdy doba, kdy to tak bude? Jako předtím? Dovlekla se do pokoje a padla na postel. Ale byla tak přetažená, že už ani usnout nemohla. Ležela tam, z očí jí pořád ještě tekly slzy a hlavou jí proudily vzpomínky. Předtím…

Předtím to byla samostatná, sebevědomá holka, která měla ráda život. Živila se sama, žila už taky sama. Dva dny studovala, tři dny pracovala, měla víc zaměstnání a šlo to. Cestovala, chodila na koncerty a sama hrála v kapele. Byl to pestrý život. Adam za ní jezdil a bylo jim dobře. Když se vzali, dva roky, než se narodila Amálka, byly nádherné. I když všechno změnila – bydliště, práci, sbor. I když se občas cítila vykořeněná. Byli šťastní. Na mateřskou šla dřív, než si v práci stihla vybudovat hlubší přátelství, ale v novém sboru se jí líbilo – všichni tam byli otevření, přátelští, bylo to fajn. Jen kus cesty dojížděli, sbor nebyl ve městě, ve kterém žili. Těhotenství přineslo nové radosti. Moc se na dítě těšili a bylo jim jedno, jestli to bude holka nebo kluk. Nechtěli to vědět. Adam byl u porodu, museli si půjčit auto, aby tam Simonu mohl dovézt. Vlastní neměli, ale vůbec jim to nevadilo. Simona byla šťastná, že byli spolu a že tam byl s ní. Do té chvíle šlo všechno přirozeně tak, jak mělo.

Ale porod přirozenou cestou nešel, museli ho vyvolávat. Dítěti se na svět nechtělo. Když se pak narodila zdravá holčička, Simona všechnu bolest zapomněla. Vyčerpaná byla dokonale, neměla sílu ani na první kojení, ale byla v sedmém nebi.

A dítě plakalo. Víc než jiné děti. Pak už i když bylo najezené, i když nemělo viditelný důvod. „Nedávejte jí jíst, kdykoli se ozve, pak byste pořád jen kojila! A nedávejte jí dudlík, to je špatný návyk!“ A Simona, prvorodička poslušná rad odborníků, nechávala dítě cucat jí prst, aby aspoň chvíli nekřičelo. „Je to normální, tohleto, že to dítě pořád tak řve?“ ozvala se jednou maminka z vedlejší postele. Její holčička zamroukala, když chtěla jíst, najedla se a zase usnula. Amálka ani náhodou.

Doma to lepší nebylo. Amálka byla krásné miminko, ale nespala. Pravidelně se budila kolem čtvrté hodiny ráno, normální dítě dvě hodiny bdí a pak zase usne, Amálka ne. Simona studovala literaturu, aby problém vyřešila, ale nefungovalo nic – ani nechat ji vykřičet, ani postupné odcházení s prodlužováním intervalů, nic. Od tří měsíců už Amálka nespala ani přes den. Zato měla nevyčerpatelný zdroj pláče. Jakmile začala rozeznávat i jiné lidi než rodiče, přibyl jiný, nečekaný a o to složitější problém. Kdykoli se na ni někdo otočil a promluvil na ni, začala plakat. Nebylo to fňukání, byl to zoufalý až hysterický nářek nesmírného utrpení, který vyděsil každého, kdo to zažil poprvé. Později už stačilo jen vyslovit větu: „Nemluvte na ni,“ a spustilo se to taky. Byla to hezká holčička, nešlo zabránit tomu, aby se to stalo. Přestalo být možné bavit se s kýmkoli. I lidé ve sboru hleděli na Simonu jako na matku, která nedovede zvládnout jedno malé dítě, a tíha nároků, které cítila za krkem jako balvan, rostla. Nebylo možné chodit na návštěvy, ani je přijímat. Vždycky to končilo takovým křikem, že nebylo slyšet vlastního slova. Začala se dostávat do sociální izolace.

Bylo to takové malé, soukromé peklo. Simona byla tvor společenský a kontakty ji dobíjely. Teď neměla nikoho. Kamarádské vztahy v novém bydlišti nebyly tak hluboké, aby je mohla zatížit takovou kládou, rodiče i sourozenci bydleli jinde, manžel nebyl doma. Byla na to sama. Ani lékařka nepomohla. Prý: „Maminky si to vždycky nějak zařídí, aby to zvládly. Děláte si to sama.“ Tenhle problém trval víc jak dva roky.

Do toho přišlo druhé těhotenství a bolesti nohy. Velké břicho, v jedné ruce tašky s nákupy, za druhou táhla křičící dítě. Těžký porod a zdravotní potíže na dlouho. Ještěže babičky občas pomohly. A další, jiný rytmus vstávání, teď v noci vstávala ke dvěma dětem, ke každému v jinou dobu. A den začínal v pět. Rituál usínání se Simoně podařilo Amálku naučit po strašné dřině. Trvalo to dlouho. Do té doby usnuly obě děti naráz jen tehdy, když je oblékla, posadila do auta a vyjeli. Když děti nestihly usnout a nechat se přenést zpátky domů do čtvrt hodiny, při přenášení se probudily a celá snaha byla zbytečná. Ale když se to stihlo – jak vzácná chvíle volnosti, kdy si mohla v klidu dojít na záchod, vykoupat se a trochu si odpočinout!

Dnů, kdy se mohla cítit jako plnohodnotná lidská bytost, bylo poskrovnu. Třeba ten, když šli s Adamem na svatbu a děti nechali u rodičů. Najednou odpadl všudypřítomný stres z očekávání, co bude, když zase nebudou spát. Ten klid! Oblékla se, upravila… a Adam se na ni s údivem podíval a řekl: „Ty seš normální, to je hezký.“ Simoně došlo, jak dlouho už si normální nepřipadá. Jak dlouho už se necítí jako žena. To, co zažívala doma, bylo na hony vzdáleno všemu, co by mohlo vzbuzovat obdiv. Spíš naopak. Nároky okolí na roli maminky na mateřské byly obrovské a za podmínek, jaké vytvářela specifika jejích dětí, se cítila jako sociální hromosvod. Obrovské množství nároků, které nešlo splnit.

Nikdy nezapomene ten den, kdy jí horečka vylezla ke čtyřicítce. Všecko ji bolelo. Každý pohyb byl jak snaha o posunutí kupy uhlí. Nebyla schopná vstát. „Prosím tě, Adame, mně je zle, zůstaň dneska doma…“ Doufala. „Nejde to. Musím do práce.“ A odešel. Nechala ho jít. Věděla, že i kdyby se víc snažila, i kdyby brečela, nic by se nestalo. Ležela tam na gauči, děti u sebe, jedla paraleny, protože to bylo jediné, co bylo. Jen se v tom stavu vysoké horečky snažila přežít. A domátožit se do kuchyně, když děti potřebovaly pít nebo jíst. Jako stroj. V kuchyni nepořádek, zbytky, špinavé pleny. Sledovala hodiny, strašně se vlekly. Vzala telefon. „Adame, prosím tě přijeď. Já to fakt nezvládám.“ Přijel. Ale ten tíživý pocit, že se člověk nemůže spolehnout na druhého, když opravdu potřebuje, pod kůží zůstal. Není tady pro ni, ani když je blízko. Co když to bude vždycky jen na ní, postarat se o ty maličké?

Trvalo to čtyři roky. Čtyři léta maratonu přežití – bez odpočinku, bez nádechu, doba těžké krize z nevyspání, z únavy, z toho, že nic nejde podle představ vlastních a už vůbec ne podle představ okolí. Kdy se člověk cítil na samé hranici psychických i fyzických sil, neschopný. Kdy si musí zvyknout na odsuzující pohledy okolí, stejně jako na situace, které dosud neznal – říkat si o peníze. Teprve potom se děti začaly zklidňovat. A se spánkem se vracela energie.

----------

Na stolku se ze dvou šálků zvedala do výšky ladná křivka páry. Káva zavoněla. Simona seděla naproti Adéle, mladé mamince ze sboru. Poslouchala ji a srdce se jí svíralo. Jak jí rozuměla! Adéla plakala. Že to nezvládá a že má někdy reálný strach, že už to nevydrží a že skočí z okna. Že si všichni myslí, jak je neschopná, ale ona přece dělá, co může. Simona přesně věděla, o čem mluví. Před pár lety prošla tím samým. Díky Bohu, že to přežili. Díky Bohu, že je to za nimi a že dneska může někomu, kdo je v tom stejně sám, jako byla tehdy ona, říct: „Bude to lepší, věř mi. Není to napořád. Srovná se to. Vydrž. Dneska jsem šťastná, mám dvě krásné děti. Za nic bych je nedala.“