Co soudíte o zásahu papeže Františka do překladu textu Modlitby Páně? A jak je podle vás velké riziko, že formulace „neuvoď nás v pokušení“ svede modlitebníky k záměně Boha za pokušitele?

Dr. Ing. Ladislav Heryán, ThD., římskokatolický kněz a řeholník kongregace salesiánů

Napříč církvemi se někdy od května nebo června nese fáma o tom, že „papež změnil text modlitby Otčenáš“. Papež samozřejmě text modlitby měnit nemůže, ten je pevně dán zněním jejího řeckého originálu. Žádný papež nemůže znění Bible změnit.

Měnit je však možno, v závislosti na měnící se době, vyvíjející se kultuře a proměňujícímu a prohlubujícímu se chápání původních textů, její oficiální překlad, což je v katolické církvi vyhrazeno národním biskupským konferencím.

Papež v roce 2017 v italské televizi Tv2000 na adresu inkriminovaného verše v současné italské verzi Otčenáše („non ci indurre in tentazione“, což přesně odpovídá českému „neuveď nás v pokušení“) prohlásil: „Není to dobrý překlad. I Francouzi text změnili na ‚nenech nás vstoupit do pokušení‘. Jsem to já, kdo do něj padám, nikoli on, kdo mne do něj uvrhne a pak se dívá, jak jsem padl. Takto se otec nechová, naopak, pomáhá okamžitě.“

Nutno však říct, že o novém překladu se na úrovni Italské biskupské konference (CEI) začalo hovořit již v roce 1988, kdy byla ustavena odborná překladatelská komise. Již v roce 2000 se došlo ke konsensu nad překladem „non abbandonarci alla tentazione“ („neopusť nás v pokušení“, ale také „nedej, neopusť či nevydej nás pokušení“), avšak text byl ze strany CEI kvůli procedurám přípravy nového vydání Římského misálu schválen teprve v listopadu 2018, a jako takový bude zaveden do jeho třetího vydání.

Nejedná se o překlad doslovný, nýbrž o překlad bližší skutečnému obsahu modlitby. Italské sloveso „indurre“ ve skutečnosti není ekvivalentem latinského „inducere“ ani řeckého „eisferein“, nýbrž je oproti oběma slovesům užší. Jak uvádí italský biblista a florentský arcibiskup, kardinál Betori v rozhovoru pro server Avenire.it z 10. 12. 2017, italské sloveso je striktní, jednoznačné („uvést“), zatímco latinské a řecké sloveso mají význam spíše přípustkový („nechat vstoupit“). Nový francouzský překlad zní například takto: „ne nous laisse pas entrer“ („nenech nás vstoupit“). Italský překlad je širší, než francouzský: „non abbandonarci alla tentazione“ může znamenat jak „neopouštěj nás, abychom neupadli do pokušení“ (vlastně podobně jako ve francouzštině), ale také „neopouštěj nás v pokušení ani tehdy, pokud v něm již jsme“. Českou jazykovou oblast tato diskuze zatím ještě čeká.

Problematika má však ještě zcela jinou stránku, která kupodivu není nikde zmiňována. Celý inkriminovaný verš zní v řeckém originále takto: „kai me eisenenkés hymas eis peirasmon“, což Jeroným ve Vulgátě přeložil jako „et ne nos inducas in temptationem“. Jistý pan Tomáš Řezníček mne mailem upozornil na jeden text Bohdana Chudoby:

„V tomtéž mytickém vyprávění se také vyskytuje dvojice slov, o kterou bychom se rovněž měli blíže zajímat – již proto, že jde o dvě verze (řeckou a latinskou) výrazu, kterého používáme v modlitbě ‚Otče náš…‘, jde o slova ‚peirasmós‘ a ‚temptatio‘. České slovo ‚pokušení‘ je, bohužel, spíše obdobou latinského ‚temptatio‘. Ale ‚temptatio‘ není – a v tom je háček věci – vhodným překladem řeckého ‚peirasmós‘. Toto slovo by mělo být do latiny převedeno výrazem ‚examinatio‘ a do češtiny výrazem ‚zkouška‘ nebo ‚obtížná zkouška‘. Tak například učitel, který někoho ‚zkouší‘, nemá v úmyslu ‚pokoušet‘ ho. Satan ‚pokoušel‘ Ježíše v pustině, protože jeho úmysly jsou zásadně zlé. A my v modlitbě ‚Otče náš…‘ nežádáme Otce, aby nás ‚neuváděl v pokušení‘ – něco, co by opět nemělo nic společného s Otcovou láskou – nýbrž ho prosíme, aby nás ‚nepodroboval příliš těžkým zkouškám‘. (Bohdan Chudoba, Vím, v koho jsem uvěřil a jiné eseje; Brno: CDK 2009, str. 72)

Jestliže připustíme, že řecké „peirasmos“ je ve skutečnosti „examinatio“ a nikoli „temptatio“, jak se domníval Jeroným, paleta možných překladů se rozestře daleko šířeji. Kouzlo biblických textů ale možná spočívá v tom, že mnohdy nejsou zcela jednoznačné, stejně jako je mnohoznačné mystérium přítomnosti Boží v lidském životě.

Mgr. Kateřina Horálková Rószová, redaktorka Radia Proglas

Na začátku června obletěla svět zpráva o tom, že papež František mění text modlitby „Otče náš“. Téměř okamžitě se zvedla vlna diskuzí, často doprovázena velkými emocemi. O co jde ve skutečnosti? Na žádost Italské biskupské konference byla schválena úprava liturgického textu Ježíšovy modlitby a Gloria. A papež, který je také římským biskupem a primasem Itálie, tuto korekturu schválil. Přecházela ji diskuze na různých úrovních. Změna se navíc aktuálně týká pouze italštiny, v Modlitbě Páně konkrétně verše „neuveď nás v pokušení“. Papež už v minulosti vysvětloval, že Bůh přece není pokušitel, ale naopak se snaží lidem pomáhat, pokud svodům podlehnou. A navíc, podle ohlasů odborníků, se v nové verzi jedná o věrnější i teologicky přesnější překlad řeckého originálu.

Důležité je připomenout, že se jedná o liturgické texty. Nejde o kanonický biblický text! Přesto není těžké dekódovat pohnutky lidí, které změna vyvedla z míry. Nejsem však biblista ani duchovní. A proto se na téma dívám jako aktivní křesťanka. Tato debata mě motivovala k tomu, abych kultivovala svoji modlitbu a nepřestávala přemýšlet nad tím, co vyslovuji, a zda se nejedná o pouhé automatismy. Jsem si vědoma, jak je pro naši víru důležitá kontinuita a tradice. Myslím si ale, že by neměly převážit nad živým a hlavně žitým křesťanstvím, vyjádřeným třeba právě každodenní modlitbou. Ostatně – spoléhajíc se na Boží velkorysost bych si skoro vsadila, že na věčnosti nejspíš Bůh nebude posuzovat lepší či horší překlady modliteb nebo jejich případnou jazykovou korekci. O to víc ho nejspíš bude zajímat, s jakým vnitřním nastavením a vírou jsme se k němu za použití oněch nedokonalých lidských slov obraceli.