Rabín Kushner říká, že jedenácté přikázání zní: Neboj se! Má pravdu, protože Boží přikázání nás chrání a pomáhají nám mnohem více, než nás omezují

. Imperativy nekrást, nezabíjet, necizoložit a ctít rodiče nás nemají obrat o štěstí, ale právě naopak – učí nás být skutečně lidskými. Podobně jedenácté přikázání nám má pomoci překonat strach, nenechat se jím ochromit. Kolik životních šancí bychom pro strach ze života (ne ze smrti!) promarnili, kolik požehnání by nás minulo, kdybychom podlehli strachu.

Například bych se nikdy neoženil, kdybych nepřekonal strach z odmítnutí ženy, do které jsem se zamiloval. Nikdy bych neměl skvělého vnuka, kdybych se bál přivést na svět jeho úžasného otce, byť se tak stalo v čase marasmu komunistické totality. Možná bych dnes vůbec nežil, kdybych se ve stejné době neodvážil utéct z kasáren, kam mě jako fotografa z vojenské tiskárny odvolali na cvičení. Jakýsi nadporučík mně ze msty přidělil pancéřovou pěst s dovětkem, že mě to zabije, protože s tím neumím zacházet. Sebral mi vojenskou knížku, ale nevšiml si, že mi zůstal průkaz z tiskárny. Se strachem ale sebevědomě jsem prošel bránou ke svobodě.

Rozhodně bych nikdy neprožil doslova abrahámovské požehnání, kdybych se bál opustit svůj domov na Moravě a nešel do jiného města a měst v Čechách, kam mě církev i Bůh vedli. Nikdy bych neprožil tolik smysluplnosti své vlastní existence i víry, kdybych se před více než dvaceti lety neodvážil poslechnout povolání a jít sloužit lidem ve věznicích. Nikdy bych nezažil zázrak proměny neklidné umírající ženy, kolem jejíhož lůžka se shromáždila rozhádaná rodina, kdybych se neodvážil navzdory mrazení v zádech za ní jít do nemocnice, obejmout ji kolem ramen a modlit se s ní k Hospodinu, který je můj i její pastýř. Rázem celou místnost naplnil Boží pokoj, který si nikdo z přítomných nedovedl ani představit, dokonce ani já ne.

Nikdy bych já sám neprožil zázrak v Jeruzalémě u Zdi nářků, kdybych nepřekonal strach z létání letadlem, který mám doteď, a z palestinských teroristů v neklidné destinaci světa. Chasidští židé říkají, že u Západní zdi, která je pozůstatkem vnějších hradeb zničeného chrámu, přebývá „šechina“, Boží přítomnost. Právě tam, když jsem se modlil a předkládal Bohu své trosky života, mě od konečků prstů na rukou do celého těla prostoupil Boží zázračný „šalom“ a pak se začaly dít věci i u nás doma…

Proto zmíněný rabín povzbuzuje: „Nebojte se mít strach.“ Naším úkolem totiž není strach popírat, ale zvládnout. Dodejme s Boží pomocí, s pomocí modlitby i našich přátel. Konečně všichni praotcové víry, jako byli Abraham, Izák a Jákob, trpěli strachem. To stejné prožívali izraelští vysvoboditelé z egyptského otroctví – Mojžíš s Jozuem. Identicky se se strachem potýkali proroci Elijáš, Jonáš, Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a další. A také Marie z Magdaly a apoštolové po vzkříšení Krista se báli. Ale ti všichni slyšeli jedenácté přikázání: Neboj se! Máme ho prý v Bibli v různých obměnách tři sta šedesát pětkrát, na každý den jedno povzbuzení. To by nám mohlo stačit k odvaze nejen na rok v čase pandemie, ale na celý život.

Foto: Pexels.com