rozhovor s Petrem Jaškem, CB Kladno

Co pro vás osobně znamená slovo svoboda? Jak vysoko je na vašem žebříčku hodnot?

Pokud u mě nějaký takový žebříček existuje, je v něm svoboda hodně vysoko. Nemám na mysli jen tu vnější občanskou – svobodu slova nebo pohybu. Rád vzpomínám na okamžiky po svém propuštění ze súdánského vězení a setkání s rodinou a s bratry a sestrami v Kristu po mém návratu v únoru 2017. Ale svobodu vnímám především jako vnitřní záležitost – jako svobodu v Kristu. Lze to nazvat svobodou od hříchu a smrti. Hezky to vyjadřuje apoštol Pavel v Galatským 5,1, kde říká: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nenechte si na sebe znovu naložit otrocké jho.“ To je jasný verš. Nebo v Římanům 6,22 říká: „Nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, (…) a vaším cílem je život věčný.“ Pro mě je tahle vnitřní svoboda důležitější.

Zažil jste někdy chvíli, kdy pro vás vnější svoboda neměla velkou cenu?

Zase bych se vrátil do svého věznění v Súdánu. Po osmi měsících věznění, kdy první čtyři měsíce probíhalo vyšetřování tajnou službou a další čtyři vyšetřování prokurátorem, konečně nastal ten dlouho očekávaný soudní proces a já a moji tři kolegové jsme byli převezeni do věznice Al-huda, která je asi dvě hodiny od Chartúmu, úplně v poušti.

Ze všech pěti věznic, kterými jsem v Súdánu během 14,5 měsíců prošel, byla svým způsobem ojedinělá: muslimové tam mohli chodit do mešit, kterých tam bylo bezpočet, a pro nemuslimské vězně tam byla jedna cela vyčleněná na vězeňskou kapli. A právě tam jsem mohl spolu s mými dvěma súdánskými pastory po dobu dvou měsíců kázat. Ta kázání byla velmi důležitá pro spoluvězně, kteří v tomto světě ztratili absolutně veškerou naději, zejména kvůli nedokonalému soudnímu systému. Museli trávit ve vězení i dlouhé roky navíc jen proto, že jejich rodiny neměly dost peněz na zaplacení soudních poplatků. Mohli jsme jim kázat evangelium a mohli jsme být svědky jejich smíření s Bohem skrze krev Pána Ježíše Krista. Byl to ve vězení ten nejradostnější čas.

Vzpomínám si na jedno odpoledne, kdy jsme společně s pastorem Hasanem a jeho kolegou seděli v kapli a jednomyslně se shodli na tom, že jsme se přestali starat o to, jak dlouho ještě v tom vězení budeme muset zůstat. Byli jsme od toho svobodní. Pán Ježíš je ten, který drží klíče od našich cel, a z knihy Zjevení víme, že když On otevře, tak nikdo nemůže zavřít. Věděli jsme, že tam budeme – a rádi – tak dlouho, dokud nás tam Pán Ježíš bude potřebovat. V tu chvíli pro nás ta vnější svoboda neměla velkou cenu. Co je čtrnáct nebo v případě mých spolubratří sedmnáct měsíců proti věčnosti s Kristem pro lidi, kteří tam uvěřili?

Souvisí s opravdovou vnitřní svobodou i v podmínkách vězení přijetí reality smrti?

Určitě, velmi. Pán Ježíš mi ve vězení připomněl setkání s bratrem, jmenoval se Habila Adamu, který byl jednoho večera přepaden bojovníky islamistické sekty Boko Haram. Nabídli mu spolupráci, a když ji odmítl, tak se ho rozhodli před zraky jeho syna a těhotné manželky zastřelit. V ten moment, kdy se mu hlaveň samopalu vrážela do tváře vedle nosu, než zazněl výstřel, který mu pak rozdrtil čelist, mu Duch svatý připomněl verš z Filipským 1,21: „Vždyť žít pro mě znamená Kristus a zemřít zisk.“

Připomínal jsem si ten verš v okamžiku, kdy jsem byl po čtyřech měsících vyšetřování tajnou službou předveden před soudce, který mi sdělil, že za dva ze sedmi paragrafů, za které budu souzen, mi hrozí trest smrti. I když Habila čekalo setkání s Ježíšem v nebi, když už věděl, že se blíží jeho smrt, slyšel po procitnutí z bezvědomí nikoli očekávané andělské chóry, ale nářek své ženy, která nad ním bědovala. Podařilo se ho dopravit do nemocnice a zázračným způsobem přežil. Lékaři to nedokázali pochopit.

Později pak ještě zakusil zázračné uzdravení jen několik okamžiků před začátkem operace. Jeden lékař, také křesťan, měl provést rekonstrukci čelisti s pomocí kostních štěpů a tkáňových transferů, ale Bůh čelist Habily na tom operačním sále uzdravil. Takže tento verš pro okamžiky přímo hrozící smrti se mi vryl do paměti.

Říkáte „uzdravil“ ve smyslu, že Habila ty štěpy už nepotřeboval?

Ano. Lékař se před operací chtěl na tu ránu podívat a téměř omdlel, protože v hojící se ráně viděl kost. My, jako Hlas mučedníků, jsme za tu operaci museli zaplatit dopředu, ale peníze nám vrátili, protože se žádná operace nekonala. Zjistili, že čelist Pán Bůh rekonstruoval sám. Když jsem Habilu pak znovu navštívil, trval jsem na tom, aby mu udělali ještě jedno CT. Tam bylo vidět, že jeho čelist nevypadala identicky jako ta původní zdravá, ale že se tam dělo něco ve smyslu „sebezacelení“. Je ale jasné, že se to samo nespravilo.

Jak náročné bylo udržet si svobodu občana nebeského království v podmínkách pozemského vězení?

Vězení, nebo obecně pronásledování, může v životě člověka vyvolat dvě naprosto odlišné reakce. Čteme o nich v Bibli. První se mi vybavuje podobenství o rozsévači, kdy Pán Bůh mluví o semeni zasetém na mělkou půdu. (Mk 16 a 17) Je tam řečeno: „…ti, když uslyší slovo, hned jej s radostí přijímají, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí. Když nastane soužení nebo pronásledování pro to slovo, ihned odpadají.“ Je zvláštní, že se v tomto podobenství hovoří o soužení a pronásledování pro slovo a o odpadnutí. Jsou situace, kdy člověk, který v sobě nemá „kořen“, může od své víry, od té svobody občana nebeského království, odpadnout. Ale na druhé straně tam, kde víra člověka má kořeny, má vztah s Kristem, tam se víra pročišťuje a prohlubuje. Vnímal jsem to sám na sobě, ve svém vlastním životě.

V Iz 48,10 se říká: „Hle, já jsem tě pročistil a vyzkoušel jsem tě v peci soužení.“ A v Mal 3,3 je napsáno, že Hospodin se posadí a jako stříbrotepec pročistí syny Lévi. Řekl bych, že vnitřní svoboda se u pronásledovaných křesťanů prohlubuje. Smysl čištění drahých kovů tavením je prostý: kov se má zbavit všeho, co není ryzí. Stále se setkávám s lidmi, kteří procházejí nebo si prošli pronásledováním, a vidím, že v podmínkách pozemského soužení se jejich víra absolutně prohloubila a že zakoušejí ještě větší svobodu v Kristu.

Kdy jste se vy sám cítil nejsvobodněji?

Pokud bych se soustředil na vnější svobodu, tak to byl pád totalitního režimu v roce 1989. To byla pro mě velká událost, a to jsme si v té době ještě neuvědomovali, co všechno to pro nás bude znamenat. Když se otevřely hranice, šli jsme po ulicích jednoho příhraničního rakouského města s trikolorami na klopě a byli jsme na to hrdí. Dodnes při těch vzpomínkách prožívám hřejivý pocit v duši. Bylo to až radostné opojení svobodou.

Pokud mám hovořit o svobodě vnitřní, tak to byl okamžik, kdy jsem se ve svých patnácti letech rozhodl následovat Ježíše. Bylo to na letním mládežnickém setkání na Rujáně v tehdejším NDR. Kazatel tam tehdy mluvil o Božím soudu a ke mně to hodně promluvilo. Tam jsem mohl prožít to nejdůležitější osvobození – od strachu z Božího soudu a od smrti. Myslím, že nejlépe to vystihuje verš ze Židům 2,15, kde je o Kristu řečeno: „A osvobodil ty, kteří byli strachem drženi po celý život v otroctví.“ To je ta nejdůležitější svoboda, kterou jsem mohl zakusit.

Ale vždycky říkám, že o svoji svobodu musíme pečovat. Musíme zůstávat v Kristu, teprve tehdy můžeme naplno zakoušet vítězný život v Kristově svobodě. Ježíš přirovnává sám sebe ke kmeni, nás k ratolestem a nebeského Otce k vinaři. Pokud chceme zakoušet vítězný život v Kristově svobodě, musíme zůstávat v Kristu. Zní to jednoduše. Prakticky to znamená: 1) Zůstávat v jeho Slovu – „…vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil“ – každodenně Boží slovo studovat, bez toho nikdy nemůžeme zůstávat v Kristu. 2) Zůstávat v těle, v kmeni, v živé církvi – být součástí živého společenství věřících lidí. Solitérní křesťanství většinou nemá dlouhého trvání. 3) Zůstávat v intimním modlitebním spojení s Kristem, jako je ratolest spojena s kmenem.

Jestliže se chceme cítit co nejsvobodněji, musíme zůstávat v Kristu. Pak budeme moci zakoušet vítězný a svobodný život, který bude zároveň plodný pro nebeské království. Bude přinášet ovoce.