Rozhovor s Mikulášem Kroupou

Žijeme v době častého popírání hrůz holocaustu i komunistických zločinů. Bylo vaším motivem pro založení neziskové organizace Post Bellum zamlčování a překrucování dějin?

Nebylo. Vedla nás s přáteli vlastně jen úplně obyčejná zvědavost, jak to tenkrát bylo. Chtěli jsme slyšet vyprávění lidí, kteří něco dobrodružného zažili. A tak jsme naslouchali válečným veteránům, bývalým politickým vězňům a dalším. Chtěli jsme vědět, co prožili. Rozhodně nás nevedla nějaká obava z překrucování dějin. A protože jsme přemluvili ředitele rozhlasu Kasíka, aby nám půjčil diktafony, což byla někdy v roce 2000 ještě docela drahá záležitost, mohli jsme rozhovory nahrávat.

Překrucování, to je holt riziko demokracie. Lidé si vymýšlejí a vydávají to za názor. A dnes tyto „názory“ bohužel i bez problémů snadno šíří, zvláště přes sociální sítě. A to je průšvih. Dnes – myslím i díky Paměti národa – můžete překrucovat sice ledasco, ale že byly koncentráky, gulagy, uranové lágry, vykonstruované procesy ve jménu lepší, spravedlivější společnosti ať už v hnědé, nebo rudé totalitě, prostě nepopřete. A neuspějete s tím, ani když už tu nebudou žijící pamětníci, protože jejich příběhy tu díky nám zůstávají. Soudružka Semelová a pár jejích stoupenců jsou vskutku odpuzující raritou.

Něco jiného jsou lidé, kteří sice přiznávají „omyly“ komunismu, ale nepoučitelně se domnívají, že cosi moudrého a aplikovatelného stále z díla Karla Marxe pramení. Je jich víc a často jsou mladí. Překrucovači dějin jsou tedy možná menší hrozbou než ideologové, kteří chtějí opět budovat lepší, spravedlivější a třeba k přírodě šetrnější společnost. Nic proti ochraně přírody, ale jen aby z toho nevyrostla ideologie a z ní nová totalita.

V databázi Paměti národa jste zaznamenali na pět tisíc vyprávění očitých svědků totalitních režimů. Co je společným jmenovatelem příběhů lidí, které totalitní režim poznamenal?

To opravdu nevím. Společný jmenoval všech? Totalitní režim byl totalitním už tím, že zasáhl všechny a nešlo se mu vyhnout. Kontroloval všechny oblasti, všechno lidské konání, špehoval rodiny, rozděloval přátele, přiděloval práci, dozoroval, hlídal, a když jste vybočil, potrestal vás.

Ale jedno zobecnění, které si z těch příběhů beru, říci mohu. Natáčíme nejen s hrdiny, bývalými politickými vězni, disidenty, válečnými veterány, ale také s udavači StB, agenty a operativci StB, s milicionáři, funkcionáři KSČ atd. Ti stateční, obětaví, vzdorující proti totalitě jsou podle mé zkušenosti obvykle laskaví, milí lidé a někdy mám dojem, že v těch nejtěžších chvílích se rozhodovali nikoliv ze strachu nebo nenávisti, ale jako by je k tomu statečnému kroku vedla láska. Láska k lidem, svobodě, důstojnosti, pravdě.

Lidé, kteří naopak stáli na té druhé straně a ideově se k ní hlásí dodnes – komunisté, estébáci, milicionáři, pohraničníci, bývalí udavači – to jsou podle mé zkušenosti často lidé plní zášti, nenávisti, vzteklí. Rozhodovali se podle sobeckého „co z toho budou mít“, jak se zařídit, abych měl víc než soused. Nebo ze strachu. No. Tak asi je lepší hledat inspiraci u té první skupiny.

Vy byste také mohl povědět osobní zkušenost – narodil jste se do rodiny křesťana a disidenta v polovině 70. let. Co to pro vás znamenalo? Jak se vás totalita dotkla?

Byl jsem malý a moc jsem tomu nerozuměl. Vnímal jsem, že táta je v nějakém konfliktu s tím vším za našimi dveřmi, co představovala škola, televize, policajti, úřady. Myslel jsem si, že táta je artista, protože slovu chartista jsem nerozuměl. Když padla železná opona, bylo mi 15 let.

Hodně nás navštěvovali různí lidé. Po revoluci jsem se dozvěděl, že to byli bytové semináře. A každému, kdo tam chodil, hrozil kriminál. To jsem nevěděl. Před tím zlým nás rodiče chránili. Občas jsem si všiml, že otec nosil v ponožce kartáček na zuby a peníze. Někdy nebyl doma, ale nevěděl jsem, že ho zadrželi. Všechno jsou to takové útržky, někdy i docela divoké, jak jsme třeba ujížděli estébákům.

Fízlové dělávali, že tátu zatkli v pátek, aby rodina nemohla na víkend odjet – taková obyčejná schválnost. Ale jednou jsme na tátu čekali u zadního vchodu, muselo se s taškami potichu, pak jsme rychle naskákali do našeho malého fiátka, vešlo se nás tam pět dětí a dva dospělí, a ujížděli jsme. Než se estébáci u hlavního vchodu vzpamatovali, projeli jsme kolem a z okýnka jsme jim mávali.

Jaký příběh křesťana či křesťanky z Paměti národa v souvislosti s komunistickým režimem byste mohl našim čtenářům zvlášť doporučit, aby mu věnovali pozornost?

Třeba příběh Václava Vaška, máme ho na Paměti národa, ale moc doporučuji jeho vzpomínkovou knihu Ne vším jsem byl rád. Nebo příběh Milušky Havlůjové. Estébáci ji v roce 1953 zatkli a vydírali přes její děťátko. Slyšela pláč z vedlejší místnosti. Chtěli, aby udávala. Vypráví, že ji srazili na úplné dno zoufalství. Maminka, která slyší zoufale plakat své dítě, udělá cokoliv, aby ho zachránila. Miluška se modlila. Říká, že prosila, aby jí Bůh pomohl, a najednou zcela jistě věděla, co má dělat. Poslala je do pr… Vyšetřovatel uzavřel spis, odvlekli ji do ajnclíku a u soudu dostala pět let.

Post Bellum

Nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Založila ji skupina českých novinářů a historiků, kteří se potkávali na tiskových konferencích a výročních pietních akcích a byli přesvědčeni, že pamětníci musí dostat příležitost svůj příběh vyprávět vcelku, souvisle a detailně.

Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť národa, sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Dnes sbírka čítá tisíce zpracovaných pamětníků a jako internetový archiv je přístupná široké veřejnosti.

Ne vším jsem byl rád

Vaško, Václav. Ne vším jsem byl rád: vlastní životopis. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. s. 319.