Vyčlenili jsme náboženské slavnosti do sakrálních prostor, zatímco doma je to jiná písnička. Vánoce jsou toho důkazem.

V židovství se nejdůležitější svátky odehrávají především v rodině, ale také v synagoze. Přičemž nemám na mysli úzké pojetí naší nukleární rodiny, kterou tvoří otec, matka a děti, ale rodinu vícegenerační a k tomu ještě připočítejme další přátele. Ať už budeme hovořit o slavení paschy, svátku stánků, Dne smíření nebo svátku světel, především však ale budeme mít na zřeteli nejdůležitější svátek všech svátků – den sobotní. Rodina se sejde v pátek večer a hned po západu slunce, kdy začíná šábes, usedne k slavnostnímu stolu a zahájí slavení spásy a života, který jim byl dán Stvořitelem. Teprve po probuzení se všichni, muži i ženy, vydají do modlitebny, aby pokračovali ve slavení s celou komunitou.

Jako křesťané také slavíme podstatné události spásy a života, ale možná že jsme naše slavení Hospodina a jeho Mesiáše mnohem více přesunuli do modliteben, kostelů a chrámů. Vyčlenili jsme náboženské slavnosti do sakrálních prostor, zatímco doma je to jiná písnička. Vánoce jsou toho důkazem.

V našich evangelikálních sborech v čase adventu bývá živo více než obvykle. Horečně se připravují dětské vánoční slavnosti, jakoby právě to měl být vrchol Vánoc! Většinou se snažíme držet církevní rok, který začíná první adventní nedělí. Pokračujeme dalšími třemi nedělemi, při nichž zaznívá evangelium o prvním i druhém příchodu Krista, aby vše kulminovalo na Hod Boží vánoční 25. prosince. Tehdy naplno zaznívá fanfára o narození Mesiáše, který konečně přišel, očekávání se naplnilo, Vánoce začaly! První svátek vánoční nám mimořádným způsobem zpřítomňuje ohromující skutečnost vtělení Boha.

Doma to ovšem bývá jiné. I v křesťanských rodinách je pozornost mnohem více soustředěna na pečení, uklízení, vymýšlení, shánění a vyrábění dárků. Hledají se staré recepty, zkouší nové, přemýšlí se, kam rodina pojede na svátky, koho navštíví, jaké hory a sjezdovky vyzkouší a na konec, kde a s kým oslaví Silvestra?! A když už je konečně po všem heroickém snažení, kdy domovem voní rybí polévka, bramborový salát je připraven a kapr usmažen, nebo podle zvyklostí řízek, vinná klobása či hubanec, a pod talířem každého účastníka je ukryta jedna nepatrná rybí šupinka, nastane okamžik, kdy si má křesťanská rodina udělat v předvečer Vánoc svou vlastní pobožnost…

Vyčerpaná vším shonem, unavená, vyhladovělá, ale také natěšená na jídlo a dárky – a teď má přijít modlení, zpívání a čtení vánočního evangelia. Nikdo to nechce říct, ale vlastně to všechny tak nějak zdržuje. Nemůže to být proto moc dlouhé, protože by slavnostní pokrm vychladl a děti by rozhodně nevydržely čekat tu nepředstavitelně dlouhou dobu, než se dočte ten dlouhý příběh o narození Ježíše podle Lukášova evangelia, který stejně už dávno znají zpaměti. A pak ještě koleda Narodil se Kristus Pán – má nekonečných šest slok! Rodiče se snaží děti i sebe ukáznit, nikdo se ale na nic pořádně nesoustředí.

Přesto je skvělé, když se rodina na svátky chystá a připravuje to nejlepší, čeho je schopná pro sebe i druhé. Je úžasné, když nukleární rodina nemyslí jen na sebe, ale zahrne do svého kruhu ještě další příbuzné a zvláště osamělé. Stojí to za námahu i únavu. Snad jen bychom si mohli při tom všem našem křesťanském pachtění vzpomenout na naše židovské bratry a víc vrátit radost z Hospodina a jeho Mesiáše z modliteben a kostelů zpět do svých domovů.