Omlouvala jsem se Bohu za to, že jsem se poprvé oddala muži, když mi ještě nebylo třináct, že jsem brala drogy, že jsem prodávala svoje tělo. I za to, že jsem byla několikrát na potratu. Byla jsem tak zděšená tím, co jsem udělala, že jsem nebyla schopná sejít schody… Jsem strašně, strašně hříšná. Bůh mě nemůže přijmout.*

Moje malá, milá Ido, i když se určitě jmenuješ jinak, píšu to tobě – jsi jako já před lety – ztracená v nelásce, bolesti, prázdnotě a ve tmě. Okradená o to nejcennější, topená ve lžích, které ti berou zbytky naděje, že někde žije někdo, kdo ti pomůže, protože tě má rád, a kdo na tebe nikdy nezapomněl. Neustále ve strachu, očekávající krutý trest, a přesto doufající třeba jen v nepatrné důkazy, že tě tvoje máma miluje a že tě ochrání. Zrazená, zbitá, opuštěná. Píšu to tobě, Ido, která hledáš smrt jako cestu, jak z toho pekla uniknout, a protože se ti nedaří ji obejmout a nepustit, přijímáš cokoli, co vypadá jako cesta – útěk, náruče, extáze drog. Chci ti něco říct, moje malá Ido: Nejsi v tom sama.

Byla jsem jako ty. Přijala jsem Krista a on přijal mě. Je to čtrnáct let. Miloval mě dřív než já jeho – ještě když jsem ho zapírala, plivala na něj, urážela ho, kašlala na něj. A miluje mě i teď, když jsem poznala, že existuje, že opustil nádheru v nebesích, kde mu zpívali andělé a obdivovali ho v úžasu, v jakém ho teď obdivuju já. Sestoupil na zem v těle, aby nás svou svatostí neoslepil a abychom si na něj mohli sáhnout. Zamiloval si nás a umřel za nás. Za mě i za tebe. Prostě drsný. Ta první euforie byla obrovská – poznala jsem Stvořitele, který má jméno, a to, že spasení je dar – výjimečný, nezasloužený, bez revanše. Nic za to nechce. Ne jako ten, kdo ti nabízí drogu, ne jako ten, kdo ví, že když nemáš nic, můžeš ještě platit svým tělem. Prostě nic. A zjistit, že nepocházíme z opic s růžovými zadky, ani tu nejsme pohozeni nějakými mimozemšťany – to byla úleva.

Na počátku své cesty s Kristem jsem se víc zabývala okolím – odpustit jim, mít pro ně lásku… ale Kristus postupně obracel moji pozornost ke mně: „To tebou, Ido, se teď budeme zabývat. Tebou, která jsi uvěřila, ale vagóny nákladu z minulosti ještě vlečeš s sebou. Odpadky, špínu, traumata, vzorce chování, podvědomé reakce, závislosti. Sama to neutáhneš, Ido. Jsem tu.“

Nedokázala jsem chodit v Kristu, držela jsem si některé zlozvyky, zůstávalo mi naprogramované chování z dětství. Bůh mi láskyplně odpouštěl, ale já si říkala, že to není možné, sama jsem si odpouštět nedokázala. Vždyť ani rodiče mi nikdy neodpouštěli. Trestala jsem se tedy sama. Pořád jsem si podřezávala žíly. Nevěděla jsem, že Bůh neodpouští jen celou minulost ve chvíli obrácení, ale i každé další selhání, se kterým k němu přijdu později. A že to bude dělat nadále, nekonečně, i v tom jednom opakujícím se hříchu.

Myslela jsem si, že pro mě Bůh třeba udělá další zázrak. Že se jednou probudím a budu někdo jiný – andělské stvoření, příjemná, trpělivá, láskyplná, štědrá, že budu druhý Ježíš Kristus. Jiná osobnost, bez zátěže, s čistým štítem. Že se moje minulost vypaří. Modlila jsem se za to celým srdcem, celé dva roky – a ono to nepřicházelo. Frustrovalo mě to. Potřebuje Bůh pomoct? Začala jsem vymýšlet plány, jak by to Bůh měl udělat. Měli jsme známého, po autonehodě se probudil z kómatu se změněnou osobností – vedl špatný, hýřivý život, a probudil se jako mírumilovný, neschopný hněvu, sám se divil svému předchozímu životu a předchozím volbám. Kromě tohoto se mu nestalo vůbec nic. Bylo to geniální! Pane, kdyby tak do mě mohli ťuknout, aby se mi kromě té paměti nic nestalo… Ale Bůh měl se mnou své vlastní plány.

Moje milá Ido, ty, která jsi uvěřila, opustila svůj starý život a myslela sis, že je vyhráno – a ono není – to tobě píšu. Pořád bojuješ se závislostmi, pořád jsou chvíle, kdy v tobě vře hněv, kdy křičíš. Pořád, když přijdou problémy, myslíš na sebevraždu. Chci ti něco říct, moje milá Ido: Čistý, posvěcený život není dar. Musíme se na něm podílet. Slyšela jsem Boha, jak mi říká: „Vezmi svůj kříž…“ – to je krutá realita. A pro mě to byl šok. Cítila jsem touhu změnit život ženám, jako jsem já – aby mohly dát i přijmout odpuštění, poznat Krista. Dát jim vědět, že je možné být šťastná, prodírat se bolavým vztahem, manželstvím, je možné žít plnohodnotně a šťastně i s hroznou minulostí, radovat se, nebýt závislá na křivdách a zraněních, která působí okolí. A Bůh mi řekl: „Chceš dělat velké věci? Dobře, začni u sebe. Dnes, zítra, v každé situaci. Dal jsem ti do vínku vše, abys to mohla zvládnout. A kde ti to nejde, kde nemáš ten dar, dívej se na můj kříž a udělej to pro mne.“ Pochopila jsem, že s Kristem budu procházet ohněm, že budu dostávat nový půvab. Ano, Ido, pochopila jsem, že to bude bolet. A pochopila jsem, že on bude se mnou.

Je to jako se sklenicí plné špinavé vody. Nějakou špínu si uvědomuješ, ale většina je usazená na dně. Když poznáš Boha, tak i díky euforii a pocitu úžasu se celá sklenice zatřese – a špína se vznese a zamixuje se do vody. A úžasný Bůh řekne: „Jdeme na to, Ido, začneme s čištěním. Nepůjde to zhurta, já nejsem Bohem biče a bolesti, to by ses z toho zbláznila. A to já nechci, já tě moc miluju. Začneme to čistit pomalu. Jednu věc, pak ti dám odpočinout, a pak vytáhneme další. V čem jsi žila, co tě ovlivnilo, co jsi viděla, co jsi zažila na vlastním těle – ten humus, ty odpadky, jdeme to vyčistit.“ A přestože si v těch nejhorších okamžicích myslíš, že Bůh tě musí opustit, že tohle on, rodič, už s tebou nemůže dát, on tě neopouští. Je s tebou. A spasení, které ti jednou dal, ti nikdo, nic, ani ty sama, nevezme.

Jsi jako já, milá Ido. Možná tě stejně jako mě tyranizovali a manipulovali s tebou. Muž, který tě měl jako malou holku chránit, tě do krve bil. Muž, který tě odvedl z ulice, tě dostal do drog a jako trosku zas poslal na ulici. Tvůj muž tě opustil, když jsi ho nejvíc potřebovala. Zůstala ti totální neúcta k mužům, řekla sis, že už ti nikdy žádný neublíží. A i když jsi uvěřila a máš úžasného muže, vidíš svoje nepříčetné reakce vůči němu – ty hradby mezi vámi, které jsi postavila kdysi dávno vůči všem mužům a které pořád ještě stojí. Možná jsi byla prostitutka a tvoje tělo ztratilo svoji hodnotu. Pořád cítíš potřebu koketovat, získávat tělem pozornost, působit si bolest. Možná jsi jela v heroinu a při větší dávce stresu pořád tíhneš k tomu vypnout, mít hlavu v nebesích, prožívat totální poblouznění. Možná, když jsi s Kristem vyhrála nad drogami, táhne tě to teď k alkoholu. Možná jsi tolikrát prožila fyzický kolaps a blízkost tělesné smrti, že je tvé tělo oslabené a ty se dál musíš potýkat s nemocemi. Možná jsi prožila tolik nelásky a zoufalství, že je i teď pro tebe snadné sáhnout si na život, že se myšlenky na sebevraždu objevují samy. Možná z tebe pořád křičí hrůzy dětství. Možná se bráníš jako já: „Bože, ty to snad nevidíš?? Já už nemůžu, já už to nedávám!“ A jako já slyšíš, jak ti Bůh šeptá: „To je v pořádku, Ido, to zvládneš, jsem s tebou. Právě že tě vidím. Budu tě posouvat dopředu, budu tvojí silou, a kde ty už nebudeš moct, tam tě nadzvednu a ponesu.“ A milostivě otevírá a čistí každou kapku špíny.

Už v životě před obrácením jsem vnímala, že mě moje minulost ovlivňuje, ale nevěděla jsem, jak strašně moc, protože jsem neměla srovnání s Božím slovem. Člověk potřebuje Boží slovo jako potřebuje vzduch k dýchání a vodu k pití. Každý den. Není to nirvána, do které se snažíš ponořit, je to poznávání jeho vůle, které způsobuje, že ho miluješ celou svou duší, myslí, tělem. Teprve ve srovnání s Boží vůlí okamžitě víš, co děláš špatně. A Kristus nám dává nové svědomí, které rozeznává pohnutky – dobré a špatné. Dokážeš přesně identifikovat moment, kdy ti Duch svatý říkal: „Nedělej to, nechoď tam, nevracej se, nezvedej hlas, buď v pokoji, uklidni se…“ Když přesto tu hranici překročíš a uděláš to po svém – a pak vidíš pohromu, kterou jsi nasekala, lituješ a Bůh ti odpouští. Najednou se ocitáš v procesu prohlubování důvěry v Boha. Až se konečně poddáš a přiznáš si, že Bůh má vždycky pravdu, nikdy se neplete a ve věcech, které jsou pro tebe zdánlivě nepohodlné a těžké, stojí za to se mu podřídit, protože výsledek je pak nebe a dudy – dramaticky jiný, vždycky geniální.

A s tím přichází požehnání. I pro tebe, milá Ido, ho Bůh má. Používá prožité bolesti k působení dobra. Dostalo se mi obrovské dávky empatie – když přecházím kolem lidí, cítím jejich bolest, jejich boje, jejich nedůvěru k sobě samým. Poškozenou sebehodnotu, sebevnímání, strachy, přetvářku, mohu vidět jejich faleš. Nesmírně vnímám bolest dětí – a pomáhá mi to na mé rodičovské cestě nevysypávat na moje děti mé vlastní koše s odpadky.

Zpytování a sebeanalýza vynucovaná v dětství, kdy všechno byla moje vina, mi pomáhá přesně a pravdivě pojmenovat chyby, umět se za ně omluvit. Vnímám krásu maličkostí a prožívám úžas v paprsku dopadajícím na list, v úsměvu svých dětí, v prolínajících se barvách, ve hvězdách, v pozorování hmyzu, jak si to šlape a je v pohodě… Díky tomu mohu uchopit Boha, nádhery i bolesti.

Nedokážu si představit, že bych tohle všechno prošla bez Krista. Bez něj bych zcela jistě jednoho dne tu sebevraždu dokonala. Osvobodil mě od takových myšlenek. Prostě to už ve mně není. Dnes absolutně vím, že to všechno mělo smysl. Mohla jsem to vydržet, protože Kristus byl se mnou. A dnes mohu být nástrojem pro ty, kteří mají za sebou i horší příběhy, ale nejsou schopni o tom mluvit, bolí je si to přiznat, vrátit se a otevřít to. Zůstávají oběťmi.

Nebeský Otec mě přijal takovou, jaká jsem byla, a způsobil, že jsem v mnoha věcech mohla začít znova. Očistil moje srdce, uzdravil všechna má zranění a denně mi s citem říká: „Miluju tě, holčičko.“*

Miluje i tebe, moje malá Ido. Je potřeba to otevřít.

* úryvky z knihy Lydie Czyż o Idě „Zůstala jen naděje“

Podle autentického vyprávění Idy Hrdličkové napsala Eva Čejchanová, foto PIXABAY a archiv Idy Hrdličkové