„To je mazec, když se domů sjedou všichni,“ pomyslel si Jindřich a myšlenka se převtělila do úsměvu. V malém domku v srdci Moravy bylo těsno, ale veselo. Kromě zpěvu tu zněla trubka, klavír a klarinet. Jako před jídlem pokaždé, když dozní společná modlitba. Prohlížel si je jednoho po druhém: pět dětí, pět cest. Vyrůstaly spolu, všechny v tomhle domě, všechny se stejnou křesťanskou výchovou. Ty cesty by se měly podobat, jenže…

„Budeme mít nejdřív kluka, pak holku a dost!“ načrtl Jindřich hned na začátku jako autorita a správná hlava rodiny populační křivku svého potomstva. Z poloviny tak zkorigoval „proroctví“ kolegy vizionáře, který Jindřichovi předpověděl dvě dcery. Po revoluci, kdy onen kolega konečně dostal prostor pro uplatnění svých nadpřirozených schopností, se do tohoto typu podnikání obul naplno a zkrachoval. „A máte to,“ rozesmála se Lída (která chtěla dětí pět), když jim oběma hned zkraje Pán Bůh hodil vidle do tabulky a dva roky po svatbě se jim narodila jako první dcera (a pak ještě tři kluci a holčička). Lídě bylo pětadvacet a mezi rodičkami byla nejstarší. Nevadilo jí to, protože její Pavlínka byla nejkrásnější dítě na světě, jehož krédem v prvních letech života navíc bylo: „Hladová nebo najezená, hlavně se pořádně vyspat.“ Co by za to jiné matky daly. Jindřich se tehdy na „svoju prvorozenou“ přišel do porodnice podívat – měl na sobě vojenskou uniformu a prohlásil, že ta holka je celá po něm. A byla.

Od chvíle, co na oslavách MDŽ jako malá žába seřvala chlapy v hospodě, aby byli ticho, protože na přednes básně potřebuje klid, to bylo jasné nejen rodičům, ale celé vesnici. Respekt, ten ona si zjednat uměla. Ať už dělala cokoli, musela to zvládnout. A s postojem „přece se nebudu schovávat“ si razila svou cestu proti proudu. Ředitel gymnázia pak oznámil rodičům, že pokud Pavlu vůbec pustí k maturitě, rozhodně ji nepustí studovat tam, kde by pak měla přístup k lidem. Hrdě až provokativně se totiž hlásila k víře, a to by mohlo mít na lidi špatný vliv. Jenže ředitel míní a Pán Bůh, který podle něj neexistuje, mění. Přišel Listopad a pan ředitel přestal studenty pouštět a nepouštět kamkoli a sám musel školu opustit. A Pavla se dostala na JAMU. Bolek Polívka tehdy na její konto prohlásil, že chytrá herečka to nebude mít lehké, a na rozdíl od Jindřichova kolegy vizionáře měl pravdu. Takže s vervou sobě vlastní vystudovala ještě několik oborů. Mezi nimi i bohoslovectví. Doteď se posluchači jejích kázání pod kazatelnou dělí na dvě skupiny – na ty, co poslouchají Slovo, které přináší, a jsou za ně vděční, a na ty, co litují, že se jako bratři katolíci nemohou pokřižovat, aby tu sodomu-gomoru zahnali.

Ale zpátky do porodnice – kdyby chtěl Jindřich v průběhu Pavliny puberty přece jen něco poupravit na svém prvotním prohlášení, nebylo mu to přáno. To její: „Já su celá tvoja, aj s krvjou! Tak mě třeba zabij!“ do smrti nezapomene. Křičela to jednou za velmi narychlo zavřenými záchodovými dveřmi, na které z druhé strany bušil její otec marně se domáhajíc rodičovského práva dát jí pár facek. Dneska už ani neví, za co. Možná za to, že je jako on. No co, stejně je nedostala.

---

Lída zachytila manželův pohled i ten úsměv v koutku úst. Vzpomíná… a asi je rád, že už je dospělá a že její výchovu přežil bez zločinu, pomyslela si pobaveně. To Mirek byl z jiného těsta. Když si z porodnice odváželi Pavlu, byla Lída tak šťastná, že řekla sestřičkám, že ji tam za rok mají zase – a stihla to. Teď naproti ní seděl klidný a rozvážný muž, který jako by do té hlasité veselé společnosti ani moc nezapadl. V tom klidu byla vždycky jeho síla. Je introvert, ale je oporou pro všechny svoje sourozence. Chodí k němu pro radu. Mirek mluví málo, ale když už něco řekne, tak proto, že to je potřeba, a taky to platí. A pokud ne hned, vždycky se pak ukáže, že pravdu měl. Ale i tak jim pak nikdy neodmítl pomoct.

K téhle respektované, tiché rozvážnosti se ale musel propracovat. V prvních letech existence by mu ji nepředpovídal nikdo. Netroufl si ani Jindřichův kolega. Kdykoli se Mireček v kočárku ocitl v místnosti sám, spustil řev, který měl potenciál vyslat místní hasiče hledat požár. A z doby, kdy začínal mluvit, si ho návštěvy pamatují díky uvítací větě: „Chodím ťa do chnoja.“ Kapacita hnojníku ale nikdy vyčerpána nebyla. Ne že by se příchozí zalekli slov dvouletého bohatýra, ale rodina u Jindřichových rodičů bydlela jen krátce a návštěvy byly vesměs jiná váhová kategorie.

Ale ani nemožnost hned zkraje života dostát svému slovu kvůli fyzickým limitům nepoznamenala Mirka natolik, aby mu to zabránilo stát se mužem pevného slova i činu a věnovat život sportu, výzkumu a dětem. A své vlastní rodině. Nevěstu si vyhlédl, když jí bylo jedenáct. Prostě se pro ni rozhodl – a za dalších jedenáct let si ji vzal. Procestovali svět, nechali se spolu pokřtít, oba slouží v církvi a Lídě a Jindřichovi se starají o pravidelnou dodávku nových vnoučat.

Na Mirka měl táta jiný vliv než na Páju. Jak Jindřich permanentně něco studoval, stalo se mezi všemi těmi skripty studium potomstvu infekcí. Nakazili se všichni. Mirek byl mezi nejpostiženějšími.

--

Zpěv dozněl a rodina zasedla k jídlu. „Ještě dneska není všemu zpěvu konec,“ řekl Jindřich nahlas. „Ale jíst se musí. Že, Šimone,“ a lehce rýpl loktem do synovy rozložité postavy. „Doufám, že pak bude nějaký našlehaný zákusek,“ oplatil Šimon s potutelným úsměvem stejnou mincí tátovi. Společnost se rozesmála. Všichni si pamatovali, jak kdysi po vzoru scénářů Charlieho Chaplina připlácl mámě na obličej šlehačkový dort. Vyprovokovat a zmizet. Na drsné vtípky - to byl kadet. Ale taky na to zpočátku vůbec nevypadal. U Šimona víc věcí vypadalo jinak, než nakonec bylo, zhodnotil v duchu Jindřich. První týden života se jmenoval Aron. Jenže sestřičkám v nemocnici se to nelíbilo a jedné z babiček taky ne, tak ho přejmenovaly. Dneska si může vybrat, tak bere oboje. S jídlem to měl od malička taky tak – důsledně bral všechno, co se podávalo. Rád seděl, koukal a pojídal. O pár let později neměl trojky z chování možná jen z Boží milosti, protože jeho učitelka byla věřící a chodila s nimi do jednoho sboru… takže přezdívku, se kterou procházel základku, viděla v Božím světle. Šimon Mlátička. Pořád se někde pral. Fyzičku na to tedy měl. Až při bližším zkoumání bylo vidět, že se to dělo ve jménu obrany slabších. A ti ho milovali.

Užili jsme si s ním, uznal Jindřich. Jinak než s Pájou, ale taky dobře. Když se jednalo o úraz nebo nečekanou událost, tak to byl on. Třeba jak jsme s ním jeli do nemocnice, protože propadl půdou a na zem dopadl těsně vedle hrábí, co ležely zuby nahoru. S ním andělé měli šichtu, to jo.

Až si jednoho anděla našel. Za oceánem. Věřící dívku s indiánskou krví. Probleskla mu tady v Čechách životem, když sem přijela v devadesátých letech učit angličtinu, a pak si ji tam jel vyhledat. Domů napsal jen, že našel tu pravou. Zůstal tam, vystudoval biblickou školu a teď vede jako pastor sbor a do toho Šimonova povaha – přímost až na kost, nese svoje ovoce. Takže tam má lidi, kteří ho berou jako syna, kamaráda i přítele na život a na smrt, i ty, kterým se jeho přímočarost nelíbí. A sídlí v budově, kolem které chodí medvědi. Prostě veselo.

A aby se ani náhodou nenudili, mají šest dětí. A co kus, to originál.

---

Ani Lída se neubránila vzpomínce na šlehačku v obličeji. Měla chuť tehdy hned Šimona fláknout, ale copak na to čekal? Toho člověk nechytil. Dobře si pamatuje, když mu byly čtyři roky, jak jí za zády v autě křičel: „Mamko přidéj, taťka si to tady hasí stovkou a ty se tu tak pomalu vlečeš!“

Když se narodila Karolínka, nebylo lepšího ochránce než Šimon. Miloval ji, opatroval, pečoval o ni. Kája byla dar. Takové to dítě, které Bůh dává do rodiny pro radost – klidná holčička s andělskou vizáží i povahou. Nádherně zpívá – i to mají děti po tátovi. Všechny babičky a tetičky ve vsi i ve sboru Káju milovaly, chodila za nimi a vedla s nimi rozhovory. Všecko chtěla vyřešit, ze všech bolestí chtěla lidem pomoct. Anděl, co nese tíhu světa. Až na hranici sebezničení. Málem na to doplatila. Ale drží ji to doteď. A doteď také vzhlíží k Páje jako ke svému nedostižnému vzoru.

K rozhodnutí nechat se pokřtít, došla už v osmi letech. Rok strávila výpomocí v rodinách Amišů v Americe – a tam se zamilovala do svého budoucí muže. Jel tam jako africký student české univerzity ve službách Bohu přivézt nějakou dobročinnou sbírku. Takže teď má Lída s Jindřichem i tři vnoučata kakaové pleti s tmavými kudrlinkami a celá rodina má jejich modlitbami trvale krytá záda.

No a když se dvanáct let po Páje narodil Víťa, Lída už na pokoji v porodnici nejstarší nebyla. A v rodině přibyla bytost, která splývá s přírodou a cítí její tep. I Víťa po letech potkal blízkou duši, se kterou přibyl do toho domku v srdci Moravy malý uzlíček velké radosti.

--

Pane, všechny naše děti Tě znají, skoro všechny Ti slouží, jak nejlépe umí, podle obdarování, které jsi jim dal. Jsme Ti vděční, že mohly odmalička nasávat víru a že jsme se mohli držet naděje, že i když na chvilku někam utečou, bude v nich klíčit to, co je v nich zaseto, a jednoho dne se to zúročí. Jsme Ti vděční, že jsou ve Tvých rukou – a že tam zůstanou.