Mnoho lidí, křesťany nevyjímaje, řeší svůj vzhled. To, jak se sami vnímáme, spolu s tím, jak nás vnímají druzí, do značné míry v tomto světě určuje naši identitu, míru akceptace ostatními i naše místo mezi lidmi.
Pracovala jsem pro hasiče a setkala se s mnoha lidmi poznamenanými popáleninami. Popáleninu obvykle bereme jako součást života a ten, u koho zanechala jen vzpomínku na chvíli bolesti, si umí její hrozivé následky jen těžko představit – skutečné popáleniny jsou jedním z nejbolestivějších a nejzávažnějších zranění, protože zasahují do všech oblastí života postiženého. Mnohdy se den úrazu stane v životě člověka i celých rodin mezníkem, který zbytek životní cesty nasměruje zcela jiným směrem, než by plynul, kdyby ho nebylo. Změní jeho kvalitu. Lidé zůstávají fyzicky poznamenáni po celý zbytek své existence na zemi a musí se naučit s tímto handicapem žít.
Mnohdy ale přináší do života i vzácné hodnoty. Daniel Komrska v loňském velikonočním čísle časopisu Brána vzpomenul výrok francouzského spisovatele André Gidea, který řekl, že „mezi lidmi, kteří se těší pevnému zdraví, jsem nenašel nikoho, kdo by nebyl do jisté míry omezen – asi jako ten, kdo nikdy nikam necestoval.“ U popálených, se kterými jsem se setkala, to bylo přesně tak. Ti, které popáleniny zasáhly plnou silou a opravdu jim změnily život, byli jiní. Jako kdyby je bolest posunula někam dál, kam se člověk vlastními silami dostat nemůže. Byli pokorní, milí, ochotní pomoct, radovali se z každé maličkostí a z každého dne. Měli za sebou obrovské bolesti, mnohdy i proces od pocitu, že se nic nestalo, po znetvoření a amputace, ztráty malých i velkých nadějí i budoucnosti, kterou si vysnili. A přesto byli vlídní. Byli to krásní lidé. Nešlo mi přestat na ně myslet. Mluvila jsem se spoustou z nich a psala jejich příběhy.
Prošli si těžkou cestu. Do jednoho. Popálenina jako fyzické zranění a její zvládnutí je záležitostí složitou, protože zasahuje nejen postižené místo, ale má nemalý vliv na funkci celého organizmu. To, že se člověk nachází v ohrožení života, nemusí být v prvních chvílích po zranění vůbec patrné. Závažnost zranění se může projevit později a také léčba bývá dlouhodobá a velmi náročná.
Popáleniny deformují fyzický vzhled a oproti mnoha jiným zraněním se postižený musí vyrovnávat nejen se svými novými fyzickými omezeními, ale i sám se sebou a s reakcemi a vnímáním celého sociálního okolí. Protože to, co nás ve společností identifikuje, je naše tvář, a jestliže o ni člověk přijde, neztratí „jen“ kus své tělesné schránky, ale i svoji identitu. Už není tím, kým byl před úrazem. Už ho tak nikdo (snad s výjimkou vlastních rodičů) nevnímá. Musí se sám rozhodnout, kým s touto novou tváří, kterou si nevybral, kterou nechtěl a kterou je tak těžké přijmout, bude. Kterou cestou půjde. Zlost, křivda, sebelítost, zahořknutí a izolace, nebo hledání trvalejších hodnot, radostí v maličkostech, vděčnosti za obyčejné věci a vnitřní svoboda. Když se dobře rozhodnou, přichází do jejich života nový druh bohatství,
Vzpomínám si na Janu. Štíhlou jemnou blondýnku, kterou by mnozí podle rozesmáté tváře a všudypřítomného humoru zařadili do bezstarostné mládeže. Potkala jsem ji v době, kdy jako čerstvě vdaná mladá paní řešila, jestli bude moct otěhotnět, protože na celé přední části trupu měla místo pružné kůže, která by mohla obejmout těhotenské bříško, tvrdé jizvy. Nebylo jí ani patnáct, když s kamarádkou na jedné soutěži v polední pauze dolévaly líh do lihového vařiče a explodoval jim v rukou. Jana stála po větru a plamenná koule zasáhla víc než polovinu jejího těla. Z doby, než přiletěl vrtulník, si pamatovala hlavně větu lékařky ze záchranky: „Není kam spěchat, stejně to nepřežije.“ V umělém spánku byla dva týdny. A pak začal boj. Hodně jí pomohli spolužáci z policejní školy, které sotva znala, protože začínal první ročník. Posílali jí do nemocnice plyšáky – plyšák byl vždycky první, koho viděla, když se po operaci probrala z narkózy. Měl ovázanou tu část těla, kterou jí právě operovali. Dvaatřicet operací. Nevzdala to. Pak doháněla školu – opatrné rehabilitace v nemocnici prokládala policejním výcvikem, řecko-římským zápasem, judem a karatem. O něco později ještě přežila těžkou havárii na motorce a znovu se ocitla v nemocnici. To, čím prošla, změnilo směr jejího života – po policejní škole vystudovala vyšší zdravotní a začala pracovat v popáleninovém centru, kde předtím ležela. Rozuměla těm „němým“ lidem dokonale a chtěla jim pomoct. Když jsem se jí ptala, jak vidí ten úraz s odstupem času, neměla o čem přemýšlet: „Kamarádku obvinili z těžkého ublížení na zdraví, ale byla to souhra náhod, nebylo v tom nic, co by se mělo trestat. Bylo štěstí, že to zasáhlo mě a ne ji, protože ona byla blíž a měla vlněný svetr a rozpuštěné vlasy. Byla by na tom hůř. Prožila bych si to znovu, aby tím ona projít nemusela.“
A nikdy nezapomenu ani na Jarmilku – usměvavou zdravotní sestřičku z transfúzní stanice, kde jsme se potkávaly celkem pravidelně, když jsem šla darovat krev. Znali jsme ji tam všichni, nešlo ji přehlédnout. Byla ztělesněním dobrosrdečnosti, vlídnosti a pohody. Pamatuji si to ráno – seděla jsem v redakci, která byla součástí hasičské stanice s výjezdovou jednotkou, když se rozezněla siréna. Před nemocnicí hoří auto, na místě jsou zranění. Část zbrojnice se s odjíždějícími hasiči během chvíle vylidnila. Co přesně se stalo, jsem se pak po čase dozvěděla až od Jarmilky. Její bývalý přítel si na ni dva roky po rozchodu, kdy už dávno nebylo co řešit, počkal ráno na parkovišti, vnutil se jí do auta, polil ji benzínem a škrtl zapalovačem. Sám už měl oblečení nasáklé hořlavinou. Kdyby tehdy nešly kolem parkoviště do práce její dvě kolegyně, nepřežila by. Vytáhly ji z hořícího auta a uhasily bundami. Ale zranění byla tak devastující, že se Jarmilka probrala z kómatu až po několika měsících. Přišla o tvář, jen ty krásné modré oči zůstaly stejné. Chyběly jí články prstů, nemohla sama dýchat. A nemohla se zeptat, jestli je v bezpečí, nebo jestli ji ten člověk nepřijde dorazit, až zjistí, že přežila. „Ten den, kdy mi řekli, že v autě uhořel, se pro mě minulost se všemi jejími temnými stíny zavřela,“ řekla mi. „Rozhlédla jsem se kolem sebe, a zjistila, co všechno mám. Rodinu, která za mnou jezdila 140 km denně – byli tam pro mě, i když jsem o tom nemohla vědět, mluvili na mě, četli mi. Přátele, kteří mě neopustili, ale pomáhají, jak se dá. Stejně naladěné kamarádky. Všechny ty dárce krve, kteří se ke mně hlásí.“ Čekaly ji roky operací. Znovu se musela učit chodit. Ale rozhodla se tu bolest z vnitřního zranění s sebou nevláčet. Křesťané tomu říkají odpuštění.
Ať se to nám, křesťanům, líbí, nebo ne, vnitřní krása není doménou ani „vynálezem“ křesťanů, nemáme na ni patent. Existují „křesťané“, kteří bez výčitek svědomí, zaštítěni biblickými verši vytrženými z kontextu, tyranizují svoje rodiny, protože „kdo šetří hůl, nenávidí svého syna“, a „žena má být svému muži podřízena ve všem“; i laskaví, shovívaví, dobrotiví, tiší a věrní nekřesťané, kteří dorostli do vnitřní krásy a nesli ovoce Ducha svatého dřív, než došli do bodu jednoznačného obrácení. Možná proto, že v KAŽDÉM lidském stvoření je od jeho narození přítomen Boží otisk – ten kousek nádherného Boha, důsledek odvěké pravdy, že „…Bůh stvořil člověka k obrazu svému“. A je na člověku, co s tímto obrazem udělá.