Vesmírné počasí zatím brání člověku létat k jiným planetám:

Když se porozhlédneme po známém vesmíru, musíme uznat, že planeta Země je zcela výjimečně příhodné místo k životu. Jedině na ní si můžeme říci spolu s žalmistou, že nás nezasáhne ani Slunce, ani Měsíc. (Ž 121,6) I když někdy spálení slunečním žárem můžeme pochybovat o tom, co tyto verše doopravdy znamenají, jisté je nejen to, že nám vesmírná tělesa nespadnou na hlavu, ale také, že jsme chránění před většinou vlivů „vesmírného počasí“, které z nich přilétají.

Když mluvíme o pozemském počasí v jeho nejrůznějších podobách, jde z fyzikálního hlediska vlastně o pohyby částic vzduchu a vody o různé rychlosti a teplotě. Podobně i kosmické počasí sestává z proudů nejrůznějších částic o různé hmotnosti a energii a z proudů záření. Část kosmického počasí pochází ze Slunce, část z mezigalaktického prostoru. Vědci pojmenovali některé jevy kosmického počasí podobně jako meteorologické jevy na Zemi: mluví o slunečním větru, magnetických bouřích nebo o záblescích gama záření. Těmto vlivům jsou v různé míře vystaveny kosmické lodě, ať už létají „jen“ na oběžnou dráhu Země, nebo někam dál, k Měsíci, k Marsu nebo jiným vesmírným tělesům. Vysoká dávka záření nebo částic pak může ublížit lidské posádce i přístrojům na palubě.

Kovový plášť lodě není vůči kosmickému počasí zcela „nepromokavý“. Proudy částic narážejících na hmotu pláště z ní mohou vyrážet další, sekundární částice, které pronikají do nitra lodě. Přitom platí, že materiál, který odstíní jeden druh částic, může být pro jiné druhy kosmického počasí naopak zdrojem komplikací. Odborníci se proto snaží nejen vybavit vesmírné sondy stíněním, ale pro jednotlivé lety také předpovídat kosmické počasí. Lety se pak snaží naplánovat na dobu, kdy je riziko „bouřlivějšího“ počasí přijatelně nízké nebo kdy celková dávka radiace, kterou posbírá loď během letu, bude na takové úrovni, že by nemusela přístrojům nebo případné posádce ublížit. Současné předpovědi sice vystačí na lety na oběžnou dráhu (třeba k mezinárodní vesmírné stanici) nebo i k Měsíci, ale na daleké meziplanetární cesty jsou zatím příliš nejisté. Zejména sluneční aktivita může nečekaně překvapit – i když věda zná určité sluneční cykly, řada jevů je velkou neznámou.

Na planetě Zemi nás před poletujícími částicemi kosmického počasí chrání jednak atmosféra, jednak magnetické pole – i když ani ty nejsou dokonalými štíty. Větší sluneční událost může třeba vyřadit z provozu elektroniku, jak dokládají historické záznamy takzvané Carringtonovy události z roku 1859, kdy magnetická bouře zničila telegrafní spoje a po celé planetě byly pozorovatelné záře na obloze podobné těm polárním. Snad nám to má připomenout, že ani na rodné Zemi nejsme tak úplně doma a že bezpečný příbytek najdeme jen u Boha.