Měl jasno v tom, že chce pracovat v lékárně. Pak ho Bůh vedl ke službě kazatele a dnes pomáhá lidem z jejich psychických problémů. O hledání své cesty před Bohem vypráví Samuel Jindra.
Slunce je ještě za lesem, trávu na palouku vedle potoka pokrývá jinovatka. Ze stanů ve stanovém městečku, které zde včera večer vyrostlo, se pomalu soukají nocležníci. Čepice, bundy, horký čaj… probuzení je mrazivé, ale začíná den, ve kterém bude všem ještě pěkně horko.
Koukala na něj trochu nevěřícně. Dělá si legraci a čeká, jestli jako novomanželka prokáže smysl pro humor, že jo? „Na svatební cestu pojedeme k vašim?“ opakovala s úsměvem to, co právě slyšela.
Že nebude neviditelným člověkem v davu měl Petr Fiala zapsáno ve svém životním příběhu možná už dlouho předtím, než vůbec započal – narodil se do rodiny intelektuálů, která byla trnem v oku jak nacistům, tak komunistům.
Ale je to otázka postoje člověka, nikoli té konkrétní věci. V životě křesťana v tomhle ohledu hraje klíčovou roli to, jak se on sám rozhodne poslouchat svého nebeského Otce, který nás vede ke střídmosti, k opatrnosti v užívání všech věcí tohoto světa.
Areál před věznicí s ostrahou ve Stráži pod Ralskem se probouzí do nového dne, ale parkoviště už je plné. Za vysokou branou vedle vstupní budovy je živo – skupina mužů v tmavých montérkách a světle modrých „vaťákách“ se chystá na výjezd.
Znáte to. Člověk se zamiluje a všechny myšlenky se najednou začnou upínat na ni, na dívku, která se mu líbí. Představuje si, jak s ní tráví čas, jde na výlet, žije s ní. Je mu sympatická, rozumí si s ní. A pak se to někde zadrhne.
Po dlouhém váhání Ota na mobilu to číslo vyťukal. Potřeboval mít jistotu. Když uslyšel na druhé straně telefonu mužský hlas, prostě se slušně zeptal: „Jak to s mojí ženou myslíte? Tuším, že je do vás zamilovaná…“
Vyslechl si lékaře a musel se rozhodnout, jestli chce žít, nebo ne. „Nejsem typ, co by v posilovně zvedal železa. Tak jsem začal chodit,“ říká Jakub Čech, filmový zvukař, který přešel americký kontinent.
„Tati, prosím tě, přijeď. Jenom na jeden večer, na jednu noc. Moc prosím. Já už nemůžu…“ Sotva ji slyšel. Obě děti strašně křičely. Přijede. Zítra ráno zase odjede do práce, zpátky do svého města. Simona se sesula na podlahu a po tvářích jí tekly slzy.