Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí. (Ex 4,21)
Proč Bůh zatvrzuje lidem srdce, když po nich chce, aby ho sami nezatvrzovali? (Ž 95,8)
Hebrejsky se slovo hizzaq překládá jako „já zatvrdím“ jeho srdce. Ale druhá překladová varianta může znamenat „já posilním“. V kontextu úvodního verše to znamená: faraon má v úmyslu jednat vůči Izraeli zle. Dobře, já posílím jeho srdce v jeho postoji, ať si dělá, co chce. Řada vykladačů se shoduje v tom, že zatvrzení (posílení) srdce není akt proti lidské vůli. Důležité je vidět, že k němu nedošlo hned – Bůh zatvrdil srdce faraona až po šesté egyptské ráně. Faraon vždycky přišel k Mojžíši a prosil, aby modlitbou to utrpení ukončil – a jakmile rána pominula, znovu odmítl propustit Boží lid. Nedodržel to, co slíbil. Lhal. On nikdy nechtěl Izrael pustit.
Velká část 9. kapitoly Římanům popisuje, že problém s pochopením Božího jednání, když lidem zatvrzuje srdce, měli už první křesťané. Opravdu je ta kapitola o tom, že Boží smilování a zatvrzení člověka je pro nás nepochopitelné?
Hospodin s námi hovoří, ale není to někdo, koho bychom mohli tlačit ke zdi. Nemusí nám nic vysvětlovat. Přesto to často Bůh dělá – vstupuje s námi do dialogu, ale my si nemůžeme myslet, že to je dialog rovného s rovným. Hospodin je Hospodin. On se nám nemusí zpovídat.
Ale Boží svrchovanost, kterou všichni uznáváme, tady vede k tomu, že je v Bibli nevysvětlený prostor. Proč tedy potom Bůh ty lidi trestá, když to sám způsobuje?
Tady jsme na nejisté půdě. Jsme Boží stvoření, které se snaží porozumět Božím cestám. A musíme si uvědomit, že tuto otázku nemůžeme úplně rozřešit, na to nemáme kapacitu. Ale Pán Bůh nám to dává poznat v příbězích. A my vidíme, že když se chce člověk Bohu vzepřít a dělat zlé věci, tak ho Pán Bůh chvíli nechá a pak řekne: Tak dost, já zatvrdím tvoje srdce a ty poznáš, jaké to je. Nemůžeme zapomínat na to, že existuje Boží soud – odsouzeni bychom měli být všichni. Odplata za hřích je smrt. A když odsouzeni nejsme, tak proto, že Bůh dává svoji milost. Bůh je svrchovaný, a my nevíme, kolik milosti komu dává. Rozhodně to ale není vůči faraonovi nespravedlivé – on se prohlašoval za boha a v tom příběhu v Exodu se stává přímo personifikací ďábla. Staví se jako rovný protivník Boha. Teprve pod těžkými ranami je nucen uznat, že Bůh je mocný. Řada vykladačů se shoduje na tom, že zatvrzení srdce je už forma soudu. Bůh ani nemusí trestat, jen poodstoupí, přestane dávat další šance.
Jenže s faraonem byli takto odsouzeni i všichni Egypťané, hlavně rodiče a celá armáda. Zatvrzení srdce faraona sneslo soud na celou zemi… i na ty, kteří srdce zatvrzelé mít nemuseli. Celý Egypt se provinil – proti Izraeli. Kdysi přijali Josefa a Jákobovu rodinu, to jim přineslo požehnání – Josef byl egyptským místodržícím a díky němu Egypťané nevymřeli na hladomor. Izraelci jim tam byli velmi užiteční. A oni z nich postupně udělali ty nejhorší otroky, vraždili jejich chlapce. Tam se zpronevěřil celý Egypt, proto Boží rány nedopadly jen na faraonovu rodinu, ale na celý Egypt.
Pavel píše i o všech Izraelcích, kteří vyšli z Egypta, že byli zatvrzelí (Žd 3,16). Byla rozdílná role Egypťanů a Izraelců (otrokáři versus otroci) to, co způsobilo tak velký rozdíl v Božím přístupu k těmto dvěma zatvrzelým skupinám (mrtví Egypťané a zachránění Židé)?
Izrael je vyvolený lid. A Bůh tento lid vede, je to jeho iniciativa, jeho vůle že ho skutečně vyvede a dá mu zaslíbenou zemi. Ale Izraelci za svoji zatvrzelost také museli platit, a to velmi. Věděli, že se zatvrzují, že reptají – Pán Bůh je vyvedl a oni toužili po materiálních věcech, které pro ně najednou znamenaly víc než zaslíbená země. A nevyhnuli se soudům – ti, kteří vyšli z Egypta, nedošli, zemřeli na poušti. Došli až jejich potomci. Ale Bůh naplnil zaslíbení, které dal. Protože jeho sliby vždycky platí.
Zde je u Izraelců řeč o zatvrzelosti lidské, bez Božího zásahu. Ale Bůh zatvrdil i srdce Izraele, „aby se ho nebálo“. (Iz 63,17) Proč? Ano. Do zaslíbené země došli, ale potom tam dělali zlé věci – uctívali bůžky, Baala, Aštarotu – bylo to hrozné a Boha to muselo bolet. Izrael Boha podváděl, v biblické řeči „smilnil s cizími bohy“. Tehdy ho Bůh zatvrdil a přišly soudy. Měli bychom se bát, i dneska, abychom nešli proti Pánu Bohu. Protože Pán Bůh to možná chvíli toleruje, ale jednou pohár přeteče a pak může být zle.
Co může dělat člověk ve chvíli, kdy mu Bůh zatvrdí srdce? Když už ani nechce volat… ten soud pak musí proběhnout?
Mezi vykladači panuje shoda, že tohle zatvrzení nebere člověku možnost se rozhodnout. Odpor proti Bohu produkuje tvrdost, člověk postupně ztrácí schopnost rozhodnout se moudře. Ale neznamená to, že by nemohl činit pokání. Jsou lidé, kteří byli velmi zatvrzelí, a přesto byli spaseni, protože činili pokání. Z biblických případů třeba Ninivané. To byla strašná společnost. Ale slyšeli slovo o soudu, a tak to s nimi zatřáslo, že Bůh změnil své rozhodnutí.
Je možné vidět paralelu Jonáše, kterého Bůh posílá do Ninive, a Mojžíše, kterého posílá k faraonovi?
Ano. Mojžíš je tam reprezentant Hospodina, jedná tak, jak mu Hospodin říká. Skrze Mojžíše Hospodin pořád s faraonem jednal. Až do šesté rány. Ninivané zareagovali na Boží kontakt hned ten první den. A tak jsme na tom všichni. Ten příběh nám má říct jednu závažnou věc: když úmyslně hřešíme, měli bychom si velmi jasně uvědomit, že Bůh to možná chvíli bude snášet a bude nám pouze mluvit do svědomí. Ale když budeme stále odporovat, jednou naše srdce ztvrdne.
Ale i zde platí výrok Leona Morrise: „Ani zde, ani jinde, Bůh nezatvrdí někoho, kdo by nejdřív nezatvrdil sám sebe“.
Takže když je člověk před Bohem transparentní, využije možnost vyznávat své viny a korigovat svou cestu, tak se mu nemůže stát, že Bůh zatvrdí jeho srdce?
Ano, nemůže se mu to stát. Protože Duch svatý promlouvá do svědomí člověka. V listu Římanům je napsáno, že dokonce promlouvá i k pohanům, protože mají mravní zákon napsaný ve své mysli. Nevyplácí se ubíjet své svědomí, a tak zatvrzovat své vlastní srdce.