Znáte to. Člověk se zamiluje a všechny myšlenky se najednou začnou upínat na ni, na dívku, která se mu líbí. Představuje si, jak s ní tráví čas, jde na výlet, žije s ní. Je mu sympatická, rozumí si s ní. A pak se to někde zadrhne.
Po dlouhém váhání Ota na mobilu to číslo vyťukal. Potřeboval mít jistotu. Když uslyšel na druhé straně telefonu mužský hlas, prostě se slušně zeptal: „Jak to s mojí ženou myslíte? Tuším, že je do vás zamilovaná…“
Vyslechl si lékaře a musel se rozhodnout, jestli chce žít, nebo ne. „Nejsem typ, co by v posilovně zvedal železa. Tak jsem začal chodit,“ říká Jakub Čech, filmový zvukař, který přešel americký kontinent.
„Tati, prosím tě, přijeď. Jenom na jeden večer, na jednu noc. Moc prosím. Já už nemůžu…“ Sotva ji slyšel. Obě děti strašně křičely. Přijede. Zítra ráno zase odjede do práce, zpátky do svého města. Simona se sesula na podlahu a po tvářích jí tekly slzy.
Ležel na tvrdé posteli v cele vazby a tekly mu slzy. Duši měl prázdnou, roztrhanou na tisíc kusů. Byl na dně. Nechtěl zabít. Ve střepinách myšlenek se začalo čím dál zřetelněji ozývat volání. Musel to vyslovit nahlas: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi!
Je sobota 1. prosince po druhé hodině odpolední. Začíná generálka. Malým sálem zní rozezpívávání. Sto sedmdesát lidí, z nichž velká většina není věřící, nikdy profesionálně nezpívala a neumí anglicky. Nejlepší sestava na to, zpívat v angličtině na koncertech o Bohu.
„A tu fotku, prosím, hlavně nějakou v purpuru a s berlou,“ loučí se s námi biskup Václav Malý s osobitým humorem. Z mírného obličeje se širokým úsměvem září pokora. Nemusela by, jeho jméno je už skoro třicet let pojmem. On sám se ale k době, kdy ho znal každý Čech, vrací jen velmi nerad.
Středisko pro zrakově postižené je schované za portálem dveří jednoho z domů staré Prahy. Dvě nevelké místnosti, při kterých na příchozího hned po otevření dveří dýchne útulno.
Prší. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Dolní náměstí je zaplněné lidmi v pláštěnkách a s deštníky. Nad nimi padají kapky jako požehnání do dlaní vztažených k Bohu. Město zní chvalami. Je poslední víkend v srpnu 2018 a ve Vsetíně se koná už osmý ročník křesťanského festivalu UNITED.
Ve službě církvi je brán jako „ten, kdo přednáší na téma sexualita“. Mgr. Marek Macák se však do této pozice dostal neplánovaně. V ohlédnutí za svým dosavadním životem ale s pokorou vyznává: „Dobře jsi to, Hospodine, vymyslel.“
I ve svých jednadevadesáti letech vzpomíná na detaily z doby okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Byl přímo v centru dění. Jako farář ČCE Jakub S. Trojan pohřbíval Jana Palacha.
Ještě v polospánku slyšela monotónní hlas vzdáleného vyvolávání šířícího se z minaretu. V prvních vteřinách neměla představu, kde je. Zdálo se jí, že jsou u babičky, celá rodina. Pomalu jí docházelo, že to není sen, ale živé vzpomínky. Opravdu tam byli. Je to pár dnů.
„Tohle mi byl čert dlužen!“ zaklela vztekle Ludmila, praštila do stolu tak, až hrnky nadskočily, a hodila mezi ně upomínku k lékařské prohlídce dětí. Teď ji budou otravovat úřady, aby šli ti malí haranti do školy! Proč jsou ještě tady? Kdy už bude konečně po nich? Co je vůbec drží při životě?
Na louce u lávky přes Labe je rušno. Od mrňat po ty nejstarší si přítomní zavazují kolem hrudníku pořadová čísla. Poběží se tu CB RUN – benefiční běh s hlavní tratí na 10 km. Aby byl čelákovický sbor zase kousek blíž cíli – vybudování vlastní modlitebny.