Žalm 118,24

Rád bych obrátil naši pozornost k Žalmu 118, který je nádhernou děkovnou písní k Boží cti a chvále. Hned úvodní slova nás vybízejí: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Ať vyzná Izrael: Jeho milosrdenství je věčné! Ať vyzná Áronův dům: Jeho milosrdenství je věčné! Ať vyznají Ti, kteří se bojí Hospodina: Jeho milosrdenství je věčné!“

Můžeme říci, že hlavní myšlenkou tohoto žalmu je vděčnost za Boží milosrdenství. Jeho svědkem má být nejen Izrael, tj. národ, který si Pán Bůh vyvolil jako jediný ze všech národů a jeho kněží, rod Áronův, který si Hospodin povolal pro svou bohoslužbu. Jeho milosrdenství mají chválit všichni, kdo se bojí Hospodina a vyznávají ho jako svého jediného Boha. Nikdo není z tohoto chvalozpěvu k Boží cti a slávě předem vyňat.

Oddíl od 5. verše je považován za vyznání krále. V něm žalmista připomíná sobě i jiným, čím je pro nás Hospodin tak chvályhodný: Totiž tím, že nás vyslýchá, osvobozuje od strachu a daruje nám svobodu. Učí nás nebát se člověka: „Co by mi mohl učinit člověk?“(v. 7), ale raději se utíkat k Hospodinu. „Lépe jest utíkat se k Hospodinu než doufat v člověka.“ (v. 8). Sami jsme to prožili nejen ve svém duchovním životě, ale mohli jsme se přesvědčit, že Pán Bůh je dárcem i naší politické svobody. Uvědomili jsme si to mnozí zvláště v listopadových dnech roku 1989.

Někomu se mohou má slova o našem politickém osvobození v listopadu 1989 zdát příliš pozitivní. Možná jste tehdejší události sami neprožili, nebo jste naopak nevnímali tak negativně léta, která jim předcházela. Léta nesvobody, obav před represemi, které hrozily těm, kteří v církvi sloužili, třeba i bez státního souhlasu. Například tím, že organizovali nepovolené pobyty dětí a mládeže, nebo vydali svědectví o Boží lásce někomu, kdo si pak na ně stěžoval. Nebo měli na půdě uskladněnou nepovolenou literaturu připravenou pro transport do bývalého Sovětského svazu, který organizoval zesnulý kazatel Stanislav Heczko. Moje manželka musela v pouhých 13 letech odejít z domu do velkého města, aby se mohla hlásit ke studiu na střední školu, protože v její malé obci jí místní soudruzi žádné studium nechtěli odsouhlasit kvůli rodičům, kteří byli zemědělci a nebyli v JZD. A kromě toho prožila velkou část dětství v obavách, aby jí neuvěznili tatínka, protože nebyl schopen plnit předepsané dodávky.

Připomenu ještě problémy, které jsme opakovaně prožívali se svými dětmi, kterým kvůli rodičům nechtěli umožnit další studium. Vzpomínám, jak jsem byl na poslední třídní schůzce našeho syna Marka na průmyslovce, kterou právě končil, a třídní profesor se podivil, že se Marek při svém dobrém prospěchu nehlásí na vysokou školu. Když však přihlášku podal, sdělilo mu ředitelství školy do několika dnů, že jeho studium nedoporučilo. Zašel jsem za ředitelem školy a zeptal se ho na důvod zamítnutí přihlášky. Odpověděl mi, že tím důvodem je malá politická aktivita studenta (nebyl v SSM) včetně malé politické aktivity rodičů (krátce předtím jsem opustil své inženýrské místo a nastoupil jako kazatel Církve bratrské v Ostravě). Marek šel pracovat jako dělník, po roce se znovu přihlásil ke studiu a teprve jako dělník byl přijat. Měli jsme čtyři děti, se kterými jsme jejich snahu pokračovat ve studiu prožívali s malými obměnami podobně.

V roce 1969 jsem musel opustit své pracovní místo na podnikovém ředitelství, protože jsem při prověrkách odmítl považovat okupaci naší země armádami Varšavské smlouvy za bratrskou pomoc, a kromě toho jsem byl zvolen v roce 1968 předsedou závodního výboru ROH, do kterého se nedostal žádný komunista. Vzpomínám, jak jsem jednou přijel z celocírkevní konference, která se tehdy konala na Slovensku, a když jsem v pondělí ráno chtěl vejít do sboru, před vchodovými dveřmi mne už čekali dva příslušníci StB. Chtěli po mně, abych jim vysvětlil slova, která jsem pronesl na konferenci před několika dny a na jednání volební komise, jejímž jsem byl členem.

17. listopad je v našem ostravském sboru spojen ještě s jednou události. V tento den, ale v roce 1995, jsme otevřeli novou modlitebnu na hlavní ostravské ulici 28. října. Bez listopadu 1989 by k tomu nemohlo dojít. Teprve po těchto událostech jsme mohli postavit v Ostravě novou modlitebnu na bývalém židovském hřbitově uprostřed krásného městského parku.

Kazatelem sboru Církve bratrské v Ostravě jsem se stal v  roce 1986. Při svém opakovaném jednání s krajským církevním tajemníkem jsem vždycky slyšel jeho jednoznačnou odpověď, že ke stavbě nové modlitebny ani k opravě té staré nikdy nedostaneme povolení, protože město má s touto ulicí jiné plány. Trvalo to však už jenom necelé čtyři roky, přišel 17. listopad 1989 a my jsme po dokončení modlitebny v Havířově mohli přistoupit ke stavbě modlitebny v Ostravě, za kterou jsme mimochodem získali čestné uznání města v soutěži o stavbu roku 1995.

- - -

Nakonec bych rád znovu připomenul slovo z Žalmu 118, v. 24: „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“ Na který den, milí bratří a sestry, myslí žalmista? Určitě to není jenom ten den, kdy vstupoval do chrámu. I když právě k tomuto slavnostnímu dni byl možná tento Žalm složen. Ale i tomuto dni předcházela řada dnů, ve kterých žalmista poznal Boží milost a Boží záchranu. Myslel na dny, kdy volal o pomoc k Hospodinu a Pán Bůh vyslyšel jeho volání o pomoc, dal mu své vysvobození a volnost, za kterou mu byl vděčný.

17. listopad 1989 by měl pro nás zůstat pamětným dnem, za který nepřestaneme Pánu Bohu děkovat. Toho dne to mohlo dopadnout také docela jinak. Ve stejný den před 30 lety jsme měli zasedání Rady CB ve sboru v Praze na Žižkově. Jednání skončilo jako obvykle pozdě večer. Cestou na nocleh na Smíchově jsem viděl ulice plné vojáků a obrněných transportérů, které mohly způsobit ještě mnohem větší krveprolití, než k jakému tenkrát došlo.

Pro nás křesťany je jistě setkání s Pánem Ježíšem Kristem tím nejvzácnějším dnem našeho života. To však neznamená, že zapomeneme na jiné, velmi důležité dny, které jsme prožili z Boží milosti ve svém životě. A k takovým dnům patří rozhodně také listopad 1989, který stál na začátku veliké proměny celé naší země. Díky Pánu Bohu za něj.

Inspirace:

Možná se vám tato slova zdají nadnesená, když je připomínám o našem politickém osvobození v listopadu 1989. Možná jste ty události neprožili nebo jste je nevnímali s ohledem na svůj věk. Ale může tomu tak být také proto, že jste sami neprožili dlouhé až nekonečné chvíle nejistoty a obav, aby vás nezavřeli třeba kvůli tomu, že jste posloužili někde slovem bez státního souhlasu nebo vydali svědectví lidem, kteří to pak řekli soudruhům. A soudruzi z výboru KSČ v podniku, ve kterém jsem pracoval, mi občas připomenuli, že o všem dobře vědí a že mě sledují. Jiný bratr měl stále potíže s tím, že odmítl vstoupit do KSČ a také otevřeně řekl proč, což bylo pečlivě zaznamenáno do jeho kádrových materiálů a provázelo ho to po celou dobu jeho pracovní aktivity.

Důvodů, pro které byl 17. listopad 1989 pro mnohé z nás dnem, který učinil Hospodin, je mnohem více. Kdyby nedošlo k listopadové revoluci, nenastalo by mnoho změn. Například později došlo ke kuponové privatizaci velkých podniků a my jsme členům našeho sboru doporučili účast v ní. Pomohli jsme jim investovat jejich kupony a oni pak věnovali část výtěžku, nebo dokonce někteří celý výtěžek na stavbu naší modlitebny. Později navštívil naši stavbu kazatel Jan Urban s německým podnikatelem bratrem Waderem. Ten zřídil fond finanční podpory našich staveb pro celou Církev bratrskou. Ani jedno z toho by se nestalo, kdyby nepřišel 17. listopad 1989.

Foto: Pexels.com