Když dva jsou jako jeden, a jeden jako mnoho
Náš Bůh zná každého jménem. A navíc dal člověku poslání, aby dával jména tvorům (a následně i věcem) ve světě okolo sebe. Když ovšem pojmenováváme svět okolo sebe, určitě si všimneme, jak se všechno mění. Někdy se můžeme ocitnout na pochybách, jestli můžeme stejným „jménem“ nazvat něco, co se výrazně změnilo. Ještěže Bůh zůstává stále stejný.
Jedna dřevorubecká anekdota vypráví o památné sekeře, kterou si předávají po několik staletí z generace na generaci a stále jim dobře slouží. Jenom jí za tu dobu samozřejmě museli asi dvacetkrát vyměnit topůrko a desetkrát měnili vlastní ocelovou sekeru. Podobný, avšak podstatně rozvleklejší příběh si vypravovali myslitelé ve starém Řecku: Jistý Théseus se se svou lodí vydal na dlouhou a náročnou plavbu. Občas mu bouře přelámala stěžeň, jindy zase prasklo prkno v podlaze. Théseus každou závadu pečlivě opravil, a tak se stalo, že když doplul do cíle, v jeho lodi nezbyla ani jedna původní součástka. Je otázka, jestli můžeme mluvit stále o stejné lodi nebo o stejné sekeře. Další potíž by nastala, kdyby někdo sbíral „vyřazené“ součástky a sestavil z nich znovu loď (nebo sekeru). Byla by to také Théseova loď? Kdybychom si problém přenesli do dnešní doby: kdo by měl dostat „papíry“ (výrobní číslo, technický průkaz, poznávací značku) takové lodi?
Něco podobného jako neustálé opravy Théseovy lodi probíhá i v našem vlastním těle. Buňky odumírají a obnovují se, a přece si zachováváme stále svou identitu. O něco složitější situace nastává u některých rostlin, které se kromě prosté obnovy buněk a orgánů také rozrůstají do šíře a vypouštějí odnože. Kdy jde ještě o jedinou rostlinu, a kdy už můžeme mluvit o vícero jedincích? V americkém státě Utah budí pozornost vědců největší žijící organizmus na světě, ovšem z pohledu nepoučeného pozorovatele vypadá jen jako obyčejný les topolů osikovitých. Zajímavé je na něm to, že všechny stromy mají navzájem propojené kořeny a pocházejí z jediného předka, jehož kmen bychom už hledali marně.
Zcela opačný případ bychom našli v mořských hlubinách: tělo živočichů zvaných trubýši je tvořeno kolonií několika navzájem srostlých, avšak různých jedinců, kteří plní funkci jednotlivých orgánů a nemohou žít samostatně. Zde jde o jedince téhož druhu, jinak je tomu u lišejníků – tam jde o srůstání dvou organizmů z říše rostlin a z říše hub, a přece je navenek považujeme za jedinou entitu.
Naše snaha pojmenovávat tvory a věci okolo sebe tak mnohdy selhává v tom, že nerozlišíme stejné od různého, ani jedince od několika různých tvorů. Jisté ale je, že se všechna hmota, i naše tělesné schránky, skládá ze stejných elementárních částic, které tu jsou od stvoření světa. V tomto ohledu jsou i záhadní trubýši i les z jediného stromu našimi „sourozenci“ v Božím stvoření.
Foto: Kevin Raskoff