Areál před věznicí s ostrahou ve Stráži pod Ralskem se probouzí do nového dne, ale parkoviště už je plné. Za vysokou branou vedle vstupní budovy je živo – skupina mužů v tmavých montérkách a světle modrých „vaťákách“ se chystá na výjezd.

Za ostnatým drátem

Vstup do hlavní budovy povoluje recepční bzučákem. Ocitám se naproti recepci v malinké vstupní místnosti průchozí na obě strany. No, průchozí… všechny dveře a brány jsou zavřené a musí mi je otevřít někdo jiný. V kovové skříňce za zády nechávám mobil, klíč od skříňky posouvám šuplíkem pod zasklenou přepážkou k recepční a beru si od ní štítek (nosit viditelně) a prohlášení k podepsání. Musím respektovat pravidla věznice, nesmím vězňům nic dávat, nesmím jim sdělovat své osobní údaje… Techniku si vzít mohu, zaevidována a povolena byla několik dnů předem.

Ve dveřích sousední místnosti se objevuje Martin Škoda, vězeňský kaplan. Prochází mřížemi a po krátkém rozhovoru s recepční se vrací sousední místností do chodby za dveřmi. Musím počkat, dokud tam nevstoupí. V místnůstce s bezpečnostním rámem a odbavovacím pásem nemůže být kromě obsluhy pásu víc než jeden člověk. Konečně jsem ve vězení. Dlouhá chodba vede ke schodišti ven. Stojím za branou, na kterou jsem se před chvílí dívala z druhé strany. Ploty jsou vysoké, nahoře je několik řad ostnatých drátů. Na každém okně mříže, všude čisto. Šeď betonu a panelů narušuje kousek čerstvě zelené trávy, na kterém je z kamínků vyskládán znak věznice. Asfaltový plac je z jedné strany ohraničen vysokou budovou s průčelím připomínajícím uspořádanou kartotéku. „To je ponorka,“ sděluje Martin místní označení pro ubytovací blok. Za každým panelem s kulatým oknem a číslem pod ním je místnost pro dva vězně. Všude je ticho.

Vstupujeme na schodiště v budově na konci. Každé patro je od něj oddělené zamčenou mříží. Za mříží je rozdíl mezi dozorci a vězni ten, že dozorci mají klíče. Jinak je nově příchozí na první pohled nerozezná. V patře s číslem 5 hned za první mříží jsou květiny. Je vidět, že je o ně dobře postaráno. Druhou mříží už neprojdeme – před ní jsou nenápadné dveře označené křížem. Kaple.

Hned při vstupu do tohoto malého prostoru je cítit, že tady je vyčleněné území, ambasáda Božího království. Jednoduché, ale moderní lavice pro dvacet lidí, pultík, stolek, Bible, kytara. Při průchodu kaplí člověk míjí zastavení křížové cesty. Oknem, které zčásti překrývají ramena velkého kříže, prosvítají paprsky ranního slunce. Nechce se mi odsud, ale musíme jít. Skupina venku čeká.

Výstupní procedura je tatáž, jako ta vstupní. Venku se od početné skupiny čekajících odděluje malá skupina, nasedá do aut a jedeme. Cíl cesty – zámek Lemberk.

Venku

Teprve na parkovišti mám čas si celou skupinu pořádně prohlédnout. Pět vězňů – mladí kluci, všichni věkem něco málo přes dvacet let. Pár zaměstnanců správy zámku a věznice, kromě kaplana doprovází skupinu i speciální pedagog Josef Váňo. Z celé skupiny jsou zde poprvé jen dva vězni, ostatní ví, jak to chodí, a je to vidět. V kůlně na zahradě letohrádku si berou nářadí, které budou potřebovat, a odcházíme. Krumpáče, motyky, sekery. A pár laviček se dvěma lavicemi, aby bylo kam si sednout v době pauzy. Modrá obloha a slunce slibují teplý den, ale tato naděje se ukáže jako planá – větvemi vysokých stromů v zámecké aleji se moc slunce neprodere a celou dobu fouká ostrý, studený vítr.

Vězňům to nevadí. „Jsem rád, že jsem venku. Venku je líp než ve věznici,“ odpovídá jeden z nich na přímý dotaz. Být venku není samozřejmost. „Vězni jsou na „extramurální aktivity“ jak se pracím mimo věznici říká, vybíráni podle aktuální psychické nálady – ve chvílích, kdy jim rovnováhu naruší třeba nějaký dopis s informací o úmrtí někoho blízkého, rozchodu a podobně, mohou jednat zkratkovitě,“ vysvětluje Josef Váňo. Zohledňuje se i mnoho dalších faktorů, kromě jiného také doba, kterou mají do splnění trestu. Těm z dnešní skupiny zbývají do konce pobytu ve vězení měsíce.

Stromořadím ke kapličce

Alej na výšině s výhledem do daleka končí a tam, kde terén začíná strmě směřovat dolů, na samém zlomu vrstevnic, kde se kopec svažuje k Markvartickému rybníku, stojí stará kaplička. Za oprýskanou zdí porostlou břečťanem se v malém prostoru nachází hřbitůvek s několika náhrobními kameny, zasazenými do vnitřní strany zdi. Mnohé už se v ní neudržely. Nedá se tam vejít, branka ve zdi je už pár desetiletí zazděná, protože uvnitř „kostelíka blahoslavené Zdislavy“, paní z Lemberka, vandalové hledali zakopané poklady. Obnova hřbitůvku ani kaple ale není na pořadu dne. Kromě odřezávání náletů, čištění aleje a likvidace větví v drtičce mají dnes znovu po mnoha desítkách let uvidět světlo světa široké zámecké schody. Člověk by nevěřil, že tam jsou.

Skupina s prací neotálí. Pustili se s vervou jak do odklízení větví, tak do odstraňování masivního koberce z lesního porostu. Stojí u nich dohled, ale pobízet k práci je nemusí. „Jsme rádi, že je tu máme, teď jsou tu asi po dvacáté,“ říká mezi řečí správce zámku. „Máme s nimi dobré zkušenosti, nedělají problémy, jsou to pracanti.“ „Akorát tady Slovák je ‚nemakačenko‘,“ doplňuje nahlas, aby to bylo slyšet až na schody, sarkasticky a s úsměvem vězeňský doprovod. „Já?! No pane Váňo, co to říkáte? Dělám, co vám na očích vidím, ruce bych si strhal!“ odpovídá stejným tónem muž na schodišti, které je zatím pořád ještě víc tušit než vidět.

Už do toho nespadnu

„Kaféééé,“ ozve se nám za zády. Zaměstnankyně Správy zámku Lemberk přivezly svačinu. Horkou kávu v termoskách a dva druhy moučníků. Kdo má alergii na oříšky, může si dát makový. Vynikající. Tohle je pro vězně bonus navíc, domácí koláče a kafe v aleji ve věznici nedostanou.

Využívám toho, že nemají v rukou sekery, a sedám si proti jednomu z nich. Patrik. Ve vězení je čtyři roky za ublížení na zdraví, za sedm měsíců jde domů – na druhou stranu republiky. Čeká ho tam babička, celou dobu při něm stála. Jako jediná. „Modlím se za ni,“ říká po chvíli rozhovoru. „Chci jí to vrátit. Ztratil jsem tu spoustu času, roky mládí. Věřím si natolik, že už do toho znovu nespadnu.“

Ve vězení Patrik uvěřil. „Modlil jsem se někdy i dřív, ale teď je to jiné,“ hledá slova. „Hodně mi pomohl kurz Cesta vězně. Jsou to příběhy vězňů z celého světa – z Číny, Chile, Thajska… jak je proměnilo to, že uvěřili v Ježíše. Moc mi to pomohlo. Člověk musí přijít sám na to, že se chce změnit, ale díky lidem, jako je pan kaplan nebo pan Váňo, je to snazší.“

Ptám se na odpuštění. Jestli o něj stál, od člověka, kterému ublížil. „Chtěl jsem mu napsat omluvný dopis, ale tam, kde byl před mým uvězněním, už ten člověk není. I sám sobě se snažím odpustit. Jde to, ale je to těžký.“

Schody pro zámeckou paní

Uplynul domluvený čas a Martin Škoda telefonicky hlásí věznici, že je vše v pořádku. „Pane kaplan, kouše??“ ozve se z hlubin zámeckého schodiště hlasitá obava. Jeden z vězňů drží v ruce ještěrku. V té zimě se sotva hýbe. „Zabíjí!“ odpovídá se smíchem kaplan. Slepýš, který je vykopán na světlo o chvíli později, se o nějaký pohyb ani nesnaží. Za pár hodin je hutná vrstva zeminy pryč a schodiště je vidět v celé své šíři. Skupina nastoupila na poslední úklid komplet. Je vidět, že jsou sehraní a dokonale ovládají zlaté pravidlo úklidu (platné v jakýchkoli společenských strukturách), totiž že schody se vždycky zametají odshora. Poslední kolečko hlíny. Hotovo. Ke kapličce vede krásné široké schodiště.

Akce schody končí a celá skupina se přesunuje na zahradu k letohrádku. Uklidit nářadí a pohov. Za zahradní zdí, na dvou místech už v minulém století prolomenou pády mohutných stromů, svítí slunce. Ze suchých větví staré lípy v rohu zahrady je na horní planině za chvíli otopu na vatru. Malý ohníček plápolá ve větru a ten žene kouř do všech stran. Kdo si chce opéct buřta a nechce to obrečet, ten se kolem něj hezky proběhne. V plánu je ještě výstup na věž. Na ten ale nedojde, brigádní jednotka je z hrubé fyzické práce a přemíry čerstvého vzduchu unavena. Vracíme se do vězení.