Až do svých osmnácti žil život bez Boha, jako jediné dítě svých rodičů. Pak si ho Bůh našel a povolal do služby. Dnes vede Vojtěch Furák jako budoucí kazatel děti a mladé lidi ke Kristu.

Vyrůstal jste v nevěřící rodině, Boha jste poznal během studia na střední škole. Co přiměje nevěřícího teenagera přijmout Pána Ježíše jako svého Spasitele?

Jsem pokřtěný v katolické církvi jako malé miminko, ale oba mí rodiče jsou nevěřící, nepraktikovali víru. Maminka je z jižních Čech, je to tam taková místní tradice. Poprvé jsem se s vírou setkal ve svých osmnácti letech, ve třetím ročníku na střední škole – několik našich angličtinářek bylo věřících a rády se s námi bavily o víře. Mluvily o Bohu, ale nepřesvědčovaly nás. Po nějaké době jsme s nimi navázali přátelství, které vedlo k tomu, že jsme v létě přijali pozvání na english camp a s několika spolužáky jsme tam jeli. Předtím jsem byl vůči víře a křesťanství neutrální, ale trochu jsem se toho pobytu bál – s kamarádem jsme si týden předtím dali ruku na to, že se určitě nestaneme věřícími. A po tom týdnu jsem byl spíš proti křesťanství. Ty diskuze byly někdy velice náročné – odpovídalo se tam na otázky, které jsem si nikdy v životě nepoložil, a já jsem vůbec nevěděl, jak k tomu mám přistupovat. Možná nás trochu bavilo popichovat ty lidi nepříjemnými otázkami. Ale zůstal jsem v kontaktu s českými věřícími, vzniklo tam docela hluboké přátelství, které trvá dodnes.

Kdy se ve Vás ten postoj změnil?

Klíčové bylo, že o Bohu mluvili jako o mém otci, jako o někom živém – nad myšlenkou, že mám nebeského otce, jsem musel přemýšlet. To mě nakonec přivedlo k víře – asi půl roku po kempu jsem přemýšlel o Bohu a byl jsem velice naštvaný, že o něm přemýšlím. A pak jsem v nějakém rozhovoru skousl tu svoji pýchu a další dva měsíce už jsem si sám kladl otázky o Bohu – jaký je, jak člověk uvěří – a už jsem ho chtěl poznat. Ale slyšel jsem spoustu svědectví, kdy lidi uvěřili v církvi a kdy to bylo plné emocí, skoro s ohňostrojem – a protože s emocemi docela zápasím, měl jsem z toho trochu strach. Říkal jsem si, že bych i rád uvěřil, ale rozhodně ne tímto způsobem. Pak jsem v jednom rozhovoru znovu popisoval ty otázky, ve kterých jsem se točil, a ten člověk mě zastavil a řekl, že způsob, jakým mluvím o Bohu, se změnil – jako bych už Boha bral v potaz. Pro mě to bylo jako zastavení, kdy jsem si uvědomil, že Bůh už v mém životě je. Bylo to pozvolné a spíš rozumové, skoro bez emocí. A to bylo nakonec super. (úsměv)

Kamarád chvíli po kempu začal chodit s věřící holkou. Oba nás to dostihlo, i když on se křesťanem nestal.

Co na přivedení teenagerů k víře absolutně neplatí?

Ty otázky – co by bylo, kdyby, jaký by Bůh byl a jaký by nebyl. To je asi snaha všech nás křesťanů – odpovědět na všechny otázky, které dostaneme. Ale na některé otázky odpověď není a myslím, že pak je dobré říct: „Já nevím.“ Když někdo měl odpověď na všechno, nutilo mě to oponovat. Baví mě diskutovat, ale nerad diskutuji, když mě někdo přesvědčuje o své pravdě.

Přijal jste Boha jako otce – změnil se tím Váš pohled na svět?

Uvěřil jsem, když mi bylo devatenáct, a v určitých oblastech se mi obrátil svět vzhůru nohama. Do té doby jsem se nikdy nemodlil, nečetl jsem žádnou náboženskou literaturu – kromě školní povinné četby o křesťanství, židovství a islámu. Žil jsem život bez Boha, a najednou v tom mém světě byl Bůh. To byla obrovská změna.

Jakou roli v té změně hrál Ježíš?

Ježíš byl kapitola sama pro sebe, protože je jednoduché mluvit o Bohu, ale mluvit o Ježíši je horší. Chtěl jsem poznat Boha jako svého otce a Ježíše jsem bral jako prostředek. Akceptoval jsem, že musím věřit v Ježíše, abych byl s Bohem, ale nevěděl jsem, co si s ním počít. I když jsem ho vyznal jako svého Pána, nevěděl jsem, co to přesně znamená. A potřeba poznat, kdo je Ježíš, mě provázela celý rok od chvíle, kdy jsem uvěřil. Uvědomoval jsem si svoje chyby i to, že to úplně nezvládám – žít vírou, žil jsem z vlastních sil a asi třikrát během té doby jsem se rozhodl, že nedokážu být křesťanem, protože nejsem schopen ty podmínky splňovat. Pak mi někdo řekl, že potřebuju Ježíše, a na konci prvního roku jsem se nechal pokřtít.

Říkáte, že máte potíž s emocemi. Křest je obřad plný emocí. Jak jste ho prožil?

Na svůj křest vzpomínám moc rád. Bylo tam spousta mých kamarádů i lidi z Dejvic, kam chodím, a byli tam i mí rodiče. Vnímal jsem to jako důležitý krok, který jsem potřeboval. V době, kdy jsem Bohu říkal, že nemůžu být věřícím, protože zápasím s pochybnostmi, jako kdybych nebyl opravdové Boží dítě – věděl jsem, že jím jsem, ale potřeboval jsem to stvrdit před lidmi. Bylo to pro mě důležité. Od té doby jsem neměl potřebu o tom přemýšlet.

Co na křest říkali rodiče?

Oni jsou skvělí v tom, že mi dávají spoustu prostoru a jsou velmi benevolentní, neměli s tím žádný problém. Chvíli se báli, že jsem v nějaké sektě, ale to byla spíš moje chyba, protože jsem jim neříkal, co dělám a kam chodím, takže nevěděli, že chodím do církve. Nebyli by proti, byla to spíš nedostatečná komunikace. Myslím si, že se jich ten křest dotkl. Že byli rádi, že tam byli, že mohli poznat i tu část mých kamarádů z církve. V tuhle chvíli chodí moje maminka celkem pravidelně k nám do sboru – doufám, že to povede k tomu, že jednou oba mí rodiče poznají Ježíše.

Svoji křesťanskou víru jste začal žít aktivně – službou. A začalo to v severním Irsku. Co se tam dělo?

V severním Irsku máme kontakty – náš sbor dělal english campy s jedním sborem odtamtud. Když jsem dokončil střední školu, tak jsem se dostal na všechny vysoké školy, na které jsem chtěl, jednu jsem si vybral, ale nestudoval jsem ji, protože to byl krok vedle. Za rok jsem si myslel, že se zas dostanu, kam chci, ale nevzali mě nikam. A najednou jsem v létě neměl co dělat. Víc jsem v té době přemýšlel o službě a dostal jsem nabídku jet do severního Irska do toho sboru na několikaměsíční stáž – jednalo se o službu mládeži spolu s tamním kazatelem a jeho rodinou. Že bych společně s ním zažil, jaká je služba jinde než v České republice. V mém rozhodování, co chci dělat, to bylo klíčové období. Jako nevěřící jsem přemýšlel o psychologii nebo sociologii, ale tam jsem zjistil, že tudy jít nechci. Uvědomil jsem si, že mi služba s mladými dává smysl a že si to umím představit jako svoje povolání, vnímal jsem to tak. Jen jsem nevěděl, jestli to půjde, jít tímhle směrem. Ale díky Bohu se to povedlo.

Jak vypadá práce s křesťanskou mládeží v severním Irsku?

Tento sbor měl mládež docela velkou, takže od pondělí do soboty tam denně probíhaly programy, které jsem vedl nebo jsem se jich účastnil, a učil jsem se s ní pracovat.

Měla pro Vás stáž v Irsku ještě nějaký další přesah?

Do té doby jsem nevěděl, jak fungují křesťanští manželé, jak vychovávají děti. A kazatel pro mládež mě tehdy nepřímo povzbudil jít studovat teologii, vím, že mi v tom věřil. Ta důvěra někoho staršího byla pro mě velmi důležitá. Severní Irsko bylo to pro mě určujícím obdobím. Z Irska jsem se vrátil o Váncích, do konce února jsem stihl podat přihlášky na UK na teologii a od září jsem začal studovat.

Teologii jste studoval zároveň se dobrovolnictvím v Teen Challenge – to je specifická služba s drogově závislou mládeží a problémovými dětmi. Proč jste si vybral zrovna tohle?

Jsem ze Žižkova, dětské centrum Teen Challenge bylo nedaleko. Jejich práce začala v parku a postupně to přerostlo do klubu, o kterém věděly děti i jejich rodiče. Bylo na nich, jestli chtějí přijít, nebo ne. To byla jedna věc. Druhá věc – když jsem uvěřil, četl jsem knížku Dýka a kříž od Davida Wilkersona a to je úžasně inspirující kniha. Říkal jsem si, že by to bylo dobré poznat v českém prostředí. Děti z Teen Challenge jednou přišly do našeho sboru a prezentovaly tam svoji službu. Říkal jsem si, že mi možná Bůh ukazuje, že tímhle směrem mám jít. Kontaktoval jsem je a od první návštěvy jsem věděl, že tam chci chodit.

Co Vás tam upoutalo?

Teď se schází v nově zrekonstruovaném centru na Havlíčkově náměstí, ale předtím to bylo jinak. Na Žižkově jsem navštěvoval „lepší“ základku a tyhle děti byly přímo za rohem na takové vyloučené škole, kde jsem za dvacet let nikdy nebyl. Přišlo mi to jako paradox – že žiju vedle nich, a přitom o nich nic nevím. Na začátku to bylo velmi emocionálně náročné, děti byly úžasné – když měly někoho rády, daly to najevo. Vnímal jsem tam, že jakkoli se jim tam snažím sloužit a pomáhat, tak mnohem víc Bůh slouží skrze ně mně samotnému, že mění moje srdce. A měly těžké otázky.

Například?

Když jsem tam přišel poprvé, tak se mě ptaly, jestli jsem taky táta. Protože věkově jsem nebyl daleko věku jejich rodičů. Byl jsem v té době v prváku na vysoké škole a vůbec jsem tímhle způsobem nepřemýšlel, byl to jiný svět. Bylo to ve spoustě věcí náročné, ale velmi důležité pro můj vztah s Bohem. Skrze ty děti jsem vnímal, jaký je Bůh.

A jaký je Bůh?

Hodně milující. Ukazuje svoji lásku tak, že je to někdy až těžké přijmout.

Teen Chalenge se prezentuje jako organizaci pro práci se závislými dětmi. Pracoval jste s dětmi do deseti let. Týká se tento problém i jich?

Nijak zvlášť, jsou to spíše děti ze sociálně vyčleněných rodin. Běžné závislosti, jako třeba na sociálních sítích, experimentování s lehkými drogami atd., začínají až od desátého roku. Asi se to moc od celkové populace neliší.

Říkáte, že bojujete s emocemi, že jste jedináček a že máte komplikovaný vztah s otcem – a Bůh Vás postaví do služby mezi děti, kde je plno emocí a kde si Vás mohou identifikovat se svým tátou. Vypadá to jako geniální plán… (úsměv)

Určitě ano, vidím to podobně (úsměv). Snažil jsem se naslouchat, kudy mě Bůh vede. Tehdy jsem si to tak neuvědomoval. Až zpětně jsem si říkal, že to Bůh připravoval, aby měnil nějaké věci ve mně, které jsem potřeboval uzdravit. Vnímal jsem, že v tom Bůh jedná. V mnoha rozhovorech s dětmi jsme se dostali do pozice, ve které měli být jejich rodiče. Uvědomoval jsem si tam, že sám kolikrát zápasím s tím, s čím ony. Po roce jsem pak začal vést děti ve věku 10–18 let, zejména kluky.

Vrátíme se k teologii. Ta asi v tom prvním výběru škol nebyla. Co Vás tam táhlo?

To určitě nebyla. U mých rodičů tahle volba trochu vyvolala nevoli. Pocházím z prostředí, kde jsou vzdělání a tituly velmi důležité – a teologie tam nebyla považována za perspektivní obor. Já sám jsem ji v počátcích mé víry určitě studovat nechtěl – připadalo mi to skoro jako křesťanské klišé, ale postupně Bůh pokořoval moji pýchu a začal jsem vnímat, že to potřebuji ke své službě. Věděl jsem, že mluvit s mladými je složité a že v křesťanství potřebuji růst mnohem víc než doposud. Teologie pak byla jediná volba. Pak už mě to i lákalo.

Dostal jste na teologii to, co jste čekal?

Studium bylo v něčem i náročné, prostředí tam bylo liberálnější, než v čem jsem do té doby duchovně vyrůstal. Nevím, jestli jsem tam nešel dříve, než bych měl. Bylo pro mě výzvou to pochopit, předmětem části studia byla moje osobní víra. Učitelé vnímali věci výrazně jinak než já, a přesto upřímně věřili. Prostě věřili jinak. To bylo těžké zpracovat a najít si, čemu věřím já. Je to ale individuální, někdo je schopen to zpracovat během prvního roku, kdy uvěří. Také jsem před studiem teologie nevěděl, co to znamená identifikovat svoji osobní víru s Církví bratrskou.

Přivedlo Vás studium blíž k Bohu?

Myslím, že ano. I když nějaké věci byly poté, co se rozpadly, rekonstruovány skrze službu, rozhovory a vedení někým starším. Spoustu věcí ohledně křesťanství jsem nevěděl.

Naplno sloužíte mládeži. Co jste v sobě rozeznal jako hřivnu?

Doufám, že jedna z hřiven je mluvení k mladým lidem. Jednoduše se mi mluví k teenagerům, jednoduše se mi o nich přemýšlí, umím se s nimi identifikovat. Snad si to Bůh používá. Další obdarování vidím v navazování vztahů s teenagery. Poznají, když je člověk upřímný, a jsou za to vděční. Občas sice vnímají jako překážku, že už mi bude třicet, ale když se začneme bavit o hrách, tak rychle zjistí, že zas tak vyspělý nejsem. (úsměv)

Jaký je největší problém dnešní křesťanské mládeže?

Svědectví lidí ze světa, kteří uvěří později, může být pro ně demotivující, protože sami vyrůstají v církvi a slyší o Bohu a jejich uvěření je několikaletý proces. Je tu riziko, že se jejich víra omezí na církevní část a stane se sváteční záležitostí, že se neprojeví ve všech oblastech jejich života. V pubertě se často rozhodují, zda sami sebe budou považovat za věřící, nebo nebudou. A tady se to rozděluje na to, zda víra bude fungovat, nebo ne.

Co má mládež nejcennějšího?

Mládež má velmi mnoho obdarování. Jsou otevření změně, nebojí se jí chopit, to je velmi důležité. Jsou ochotni měnit věci, ale i sami sebe, jsou schopni najít způsob jak. To je klíčové. Ve spoustě sborů mládeži naslouchají, mládež tam slouží a má tam významnou roli. A církev z toho má požehnání.

Jste lektorem ACETu. Co to znamená?

Skoro nic, není to žádná pozice. Nemáme zodpovědnost jako učitelé, pracujeme s projektem Primární prevence. O šikaně, sexu, drogách, závislostech a dalších důležitých tématech. Programy jsou postaveny na křesťanských hodnotách, ale o křesťanství se ve školách mluvit nesmí. Nechodím tam primárně něco jim nabízet nebo je přivést na mládež, nezdá se mi to fér, to jde až pak přes vztahy.

Jste vikář. Budete kazatel?

V roce 2015 jsem nastoupil na vikariát a na konferenci bych měl být ordinován. Ve sboru pak budu sloužit jako druhý kazatel se zaměřením na službu mládeži.

Bylo to snadné rozhodování?

Povahou mám ze spousty věcí obavy, velmi dlouho mi trvalo, než jsem do vikariátu vstoupil. Ale vnímám Boží ujištění, že je to správná cesta.

Čím je pro Vás Bůh dnes – po 11 letech života s ním?

Bůh je pro mě někdo, koho opravdu hodně potřebuji. Na každodenní život. Bez něj toho moc nezmůžu.

Nakonec máte prostor říct, co přejete mládeži.

To je těžká výzva. (úsměv) Přál bych si, aby mládež vnímala církev pozitivně, protože to je moje zkušenost – společné zapojení s církví prohlubovalo můj vztah s Bohem. Moc bych jim přál, aby v církvi našli svoje místo i ve službě, protože církev potřebuje mladé lidi, jsou pro ni klíčoví.