Stojí každý sám, každý si našel svoje vlastní místo pod vysokou chrámovou klenbou. Každý si vybral svůj vlastní tón, který teď, na pokyn dirigentky, čistý a neměnný posílají prostorem. Piaristický kostel v Litomyšli zní jako úl víc než osmdesáti hlasy. Mohutní – a naráz utichají. Jen jejich otisk ještě chvíli zůstává ve vzduchu. Začíná zkouška dětské Effathy na čtvrteční večerní koncert.

Okny pronikají proudy světla a dopadají na dlažbu, na černé sklo kruhové podesty uprostřed příčné chrámové lodi, na tváře dětí a mládežníků, které se zavřenýma očima naslouchají tónům. Než se všichni sejdou před presbitářem ke zkoušení večerního repertoáru, mají náhodní návštěvníci kostela možnost vyslechnout ještě mnohohlasé „biribimbim“ „a nohami-nohami-nohami-nó“. Po skoro třech hodinách zkoušky, kdy děti stojí na kamenné dlažbě chrámu a zpívají, je čas na odpočinek v zámecké zahradě. Dá se tam dojít krátkou spojovací chodbou přímo z kostela. Kdo si nezaklapne dveře, dostane se stejnou cestou i zpátky ke svým věcem. My ostatní obcházíme areál přes zámecké náměstí.

Je krásné léto. Prázdniny. Takové, ve kterých děti prahnou po koupalištích, po nikým nekontrolovaném volném čase venku, případně po neomezené době na wifině. Tyhle děti ne. Den začaly Žalmem 23 a zamyšlením nad dostatkem a nedostatkem a nad prorokem Abakukem, který se rozhodl jásotem chválit Hospodina, i kdyby úplně zkrachoval. Po rozezpívání pak až do poledne ve skupinách, pod vedením zkušených hudebních pedagogů, poctivě zkouší další žalmy. Opravují, opakují, pilují. Diskutují nad tím, kde se nadechnout, kde nastoupit s hlasem, kde ztišit. A zpívají. Krásně. Zní to celým internátem. Soprány, alty, tenory a basy.

Těžko věřím tomu, že v pondělí všechny tyhle skladby – kromě dvou, které zněly na Effatě už minulý rok – zpívaly úplně poprvé. Ještě hůř se mi věří tomu, že při přihlašování nikdo nezjišťoval, jestli budoucí člen pěveckého sboru vůbec umí zpívat. „Za ten týden se do toho vpraví,“ říká Hanka Fišerová, dirigentka celého tělesa, s úsměvem a dodává: „Ale je dobré, když přijedou děti, které udrží melodii.“ Je to týden dobrovolné, velmi vytrvalé práce na sobě samotném. Cosi, co se očekává od zralých jedinců, uvědomujících si cenu investic do vlastní budoucnosti. Něco mi tu uniká…

Zastavuji se u skupinky děvčat, která odpočívají v trávě. „Holky, řekněte mi – proč jste na Effatě? Co vás sem přitáhlo?“ Odpověď je bezprostřední. Jedna z dívek ukáže postupně na tři ostatní. „Ona, ona a ona.“ Heuréka. Přátelství, vztahy, společný čas vložený do budoucích vzpomínek. „A taky zpěv,“ dodává nakonec jedna z nich a zní to skoro rozpačitě, jako přiznání. „Vždycky se tu vyzpíváme na celý rok,“ směje se.

„A proč ty?“ ptám se kluka, co má čerstvě po maturitě. Chvíli je ticho. „Protože je to Effatha.“ Effatha. To Ježíš to slovo vyslovil. Otevři se – uši, abys slyšel, ústa, abys byl slyšet. Nejen zpěvem. I tvoje trápení, kdyby ses s ním potřeboval svěřit. Před očima se mi promítne chvíle z jídelny. Roman Toušek stojí s obědem v ruce nad volným místem u stolu a rozhlíží se po místnosti: „Nikdo tady nebrečí, nemám tedy co lepšího na práci, tak si můžu sednout k vám.“ Nikdo tu s problémem nemusí zůstat sám.

U stolku před zahradní kavárnou se scházejí vedoucí. Anita, Marta, Pavlína, Hanka. „Babičky“ a „prababička“. Na chvíli se připojuje i „děda“ Roman. Zase mi něco uniká – a asi je to na mě vidět. „Menší děti hned při příjezdu vyfasují své „mámy a táty“ – mládežníky, kteří se o ně od začátku starají a pomáhají jim,“ vysvětlují mi. Vedoucí jsou pak „babičky a dědové“ a hlavní vedoucí, dirigentce Hance, připadne titul a funkce prababičky. Všechny děti se tak od samého začátku mohou cítit do toho velkého kolektivu začleněné a přijaté.

Chýlí se k večeru. Slávek Klecandr, kapelník skupiny Oboroh a pro dnešek i spolukoncertující Effathy, už má připravené kytary a playlist z vlastních zhudebněných žalmů. Děti sedí na svahu zámecké zahrady. Poslední společná modlitba před koncertem, poslední společné rozezpívání, tentokrát s Pavlínou. Zahradou se nese čisté „nemáme-nemáme-nemáme“. Lidé se zastavují a poslouchají. Vidím v jejich tvářích zájem a nádech údivu. Jako by si říkali: Ale mají, tyhle děti mají co dát… a jako odpověď na výrazy jejich tváří sbor zpívá: „jojojojojó“.

Kostel je plný. První blok patří Effatě. Nastupují svižně, Žalm 47 je, lidé všech národů, s tleskáním a „zvučným hlaholem“. Sedm žalmů, sedm krásných melodií, od rychlých až po pokornou deklaraci důvěry v Žalmu 23. Nebudu se báti zlého, nebo Ty se mnou jsi. Nechávám se unášet proudem hlasů, a když se zaposlouchám do slov Žalmu 8 – Hospodine, Pane náš, jak důstojné je jméno tvé. Z úst maličkých mocně dokazuješ síly své… – zasahuje mě hluboká pravdivost těch slov. Tady a teď.

Po Žalmech v podání Slávka Klecandra se Effatha vrací před publikum na tři společné písně. Po nich koncert končí. Lidé tleskají a nechce se jim přestat. Asi sami jen tak nepřestanou, říkám si. Hanka jde k mikrofonu, a protože už jiný žalm sbor nazkoušený nemá, oznamuje překvapení – kluci natrénovali mnišský chorál, ale nepočítali s tím, že ho na koncertě budou zpívat. Tak budou. Mají pár vteřin na to se se situací chlapsky vyrovnat. V prostoru za kazatelnou, kam není z hlavní lodi kostela vidět, nastává horečná aktivita. Z chumlu dětí se postupně odděluje osmnáct mladých mužů. Staví se dokola kolem skleněného kruhu. Kostel znovu utichá. A pak tenory a basy podkreslují sólový zpěv Matouše Pavlise a všemi hlasy zní haleluja. Ty hlubiny píšou do duše tečku jako na konci posledního žalmu. Tohle už nejsou děti. Vyrostli s Effathou a Effatha roste s nimi. Je skoro deset večer, je čas jít spát. Zítra už se bude zkoušet na sobotní koncert.

,