„Porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Mt 1,21–23

Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat… Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu… Izajáš 11,6–9a

O politice s Janem Amosem Komenským - Kdo neovládá sebe, nemůže vládnout druhým.

Rozhovor s Karolínou Zvoníčkovou - autorkou křesťanského papírnictví Bílé místo

Jóaš činil to, co je správné v Hospodinových očích, po všechny dny kněze Jójady. Jójada mu opatřil dvě ženy; i zplodil syny a dcery. 2Par 24,2–3

Vylučování malomocných i dobrovolná karanténa

Adventní esej Romana Touška

Adventní esej Jany Šrámkové

Adventní esej Viktora Bera

Adventní esej Daniely Klimešové

Začala se třást a plakat. „Máš hlad?“ zeptala jsem se. Neřekla ani slovo a plakala dál. 

Křest vždy v církvi představoval jednu z velkých rozdělujících otázek, ale také jedno z hlavních pojítek církve. Co lidé rozdělují, to spojuje Bůh.

Všimli jste si někdy, že má Bible jinou logiku než my?

Lukáš 2,9–12 Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“

Máme za sebou možná jeden z nejtemnějších roků, co jsme dosud prožili. Nebylo to sucho, hlad ani válka – byla to nemoc. Nicméně z velké části jsme sami netrpěli nijak zvlášť větší nemocností než jiné roky. Osobně se mi díky restrikcím letos vyhnuly i obyčejné chřipky a virózy. Zažívali jsme nemoc s výborným PR. Slyšeli jsme o ní denně. Stala se nejfrekventovanějším slovem, tématem nepřeberných vtipů. Přesto zprávy většinou naši náladu zhoršovaly a na podzim jsme přestávali vidět světlo na konci tunelu.

Mezilidský kontakt náš mozek potřebuje jako jídlo

Svědectví

Psal se rok 1935 a ve Zlíně se 4. července konal veliký pohřeb MUDr. Rudolfa Gerbece, který zemřel ve věku 64 let v Jugoslávii.

Proč jsou Češi tak citliví nejen na indoktrinaci a manipulaci, ale vůbec na každý nátlak? Takovou otázku si kladou mnozí církevní pracovníci. Odpověď není jednoduchá, ale něco ukazuje k našem historickému vývoji. To, co se dělo v naší zemi po bitvě na Bílé hoře, nemá v našich dějinách obdobu.

Čtyři století po Bílé hoře, která znamenala neštěstí bez míry a hranic, žijeme v čase náboženské svobody a odluky církve od státu. Ale ještě i docela nedávno vládní ideologie mocensky zasahovala do života církví a omezovala právo na vyznání…