Jako bych splynula s okolím a nehrozilo mi už vůbec nic.
Blížila se bouřka. Původně měly se mnou na zastřešené terásce před vchodem do chaty spát ještě další dvě holky, ale možná ze strachu z bouřky se uklidily dovnitř. Takže zůstala jen jedna z kuchařek, která už spokojeně spala. Pod zděným přístřeškem kousek vedle zase nerušeně dřímali kluci. Měla jsem dojem, že jsem poslední z celého tábora, kdo je ještě vzhůru. Snad máme všechno v pořádku, dobře přivázané plachty, dobře uložené děti…
Zvedl se vítr. Větve stromu, který rostl vedle chaty jen pár metrů od mých nohou, se zmítaly nahoru a dolů. Zvířený písek zpod schodů mi s dalším poryvem vletěl do obličeje. Hřmění začala doprovázet meluzína. Za tyhle zvukové efekty by se nemusel stydět ani Hollywood. Sledovala jsem, jak vítr cloumá větvemi, ve tváři cítila zvednutý prach a vnímala narůstající neklid. Po momentu pořádného strachu při návratu ze zrušené bojovky o den dřív, kdy blesky tancovaly po kopcích kolem, jsem cítila před bouřkou respekt. A opravdu se mi nechtělo se zvednout a jít zkontrolovat, jestli je na bouřku tábor připravený.
Zůstala jsem ležet. Připadalo mi, že místo, na kterém jsem si ustlala, je snad nejnebezpečnější ze všech, všichni ostatní určitě byli chráněnější. Nabízely se mi v zásadě tři možnosti. 1) Zvednout se, posbírat věci a jít do stanu. 2) Zvednout se, posbírat věci a tiše zmizet do chaty. 3) Zůstat.
Možnost stanu měla pár překážek. Stanová pryčna plná věcí byla jen detailem. Horší byla celta, která jevila znaky blízkého setkání s plísní. Kdo zažil někdy těžkou noc alergika, chápe závažnost tohoto detailu. V chatce, kde už dvě vedoucí spaly, vládlo dusno a hledat místo někde na zaprášené zemi mezi hromadami tábornických krámů s vyhlídkou, že ráno na mě šlápnou kuchařky, se mi nechtělo. Ve spacáku začínalo být nesnesitelné horko, ale nikoliv okolní teplotou.
S dalším hromem jsem se intuitivně přitiskla k zemi, co nejvíc to šlo. Rázem mě zaplavil iracionální, přesto nesmírný a zvláštní pocit bezpečí a pokoje. Jako bych splynula s okolím a nehrozilo mi už vůbec nic. Uspal mě příchod deště.
Nemůžu si pomoct a zpětně vzato mi to celé přijde jako pěkně dětinská reakce. O to dětinštější, čím blaženější byl ten skvělý pocit spočinutí. Jako bych někde podvědomě měla zafixováno, že dospělí musí za všech okolností zvládat situaci a za všech okolností být racionální, plně při smyslech a připravení cokoliv vyřešit. Nesmí ztrácet půdu pod nohama, nesmí se nechat řídit emocemi a hlavně se musejí vždy s maximální zodpovědností dobrat nejlepšího řešení. Reakce o to dětinštější, že občas závidím malým dětem, které mohou usnout kdykoliv a kdekoliv chtějí a nehrozí jim žádný budík ani žádné okamžité nasazení proti novým povinnostem a starým restům, které zase nedokázaly splnit. Závidím jim tu možnost přiznat omezené hranice svých schopností a odvahy, možnost vzdát se řešení situace, věčné kontroly a prostě si odpočinout.
Počkat, cože jsi to říkal, Pane Bože? Do stínu křídel Tvých?