Rozhovor se zástupkyní ředitele ZŠ Cesta, Písek Gražynou Pospíchalovou

Vize křesťanské základní školy začala u Vás. Kde se vzala?

Pocházím ze Slezska, od hranic s Polskem, v Polsku jsem studovala pedagogiku. Tam je ve školách hodně věřících dětí i učitelů. Když jsem se přistěhovala do jižních Čech přišlo mi smutné, že mezi kolegy nebyl jediný věřící a že děti nemají moc možností poznat Pána Boha. Ve školách se o tom tolik mluvit nesmí. Moje vlastní děti chodily do křesťanské školky, ale do první třídy už pokračovaly na normální škole. Dostala jsem je jako třídní. Říkala jsem si, proč nepokračovat dál? Byla to taková škoda! Děti měly rády křesťanský program – slovíčko pro děti, modlitby, kde mohly odevzdat svoje pocity, když jim někdo ublížil… Modlili jsme se za to s různými lidmi a po třech, čtyřech letech se to zlomilo. Přistěhovala se sem další paní ze Slezska, začala chodit do sboru a studovat pedagogiku a začaly jsme se o tom víc bavit. Oslovily jsme Richarda Váňu, který se s námi začal za školu modlit a spolu jsme podnikali další praktické kroky.

Kdy ta vize začínala mít konkrétnější obrysy?

Byli jsme se podívat v Pardubicích ve škole Noe, v Nové Pace, kde také zakládali křesťanskou školu – a fakt se nám to líbilo. Postupně jsme začali oslovovat rodiče, lidi ze sboru…

Jak velký máte sbor?

Kolem 150 členů. Je to ale mladý sbor, je tam hodně rodin s dětmi, který měl v tomto směru potenciál. Navíc v budově sboru probíhaly různé kluby a veřejnost to tady znala. Toto prostředí jim tedy bylo znmé. Začali jsme pracovat na plánech, jak by provoz školy mohl vypadat. A vydali jsme se na kraj. Tam jsme zjistili, že musíme mít plány schválené od rady města. Udělali jsme vše potřebné a domluvili si schůzku s mětstkým zastupitelstvem.. Měla jsem z toho obavy, byla tam i jedna paní ředitelka, bývalá komunistka – ale ta řekla: „Bězte do toho.“ To byl šok.

Vypadá to jako připravené shora. Jak dlouho jste se za ten projekt modlili?

Určitě dva, tři roky, vždycky v pátek po škole. Scházeli jsme se s různými lidmi a modlili se za to. Když tu byli Američané, i s nimi jsme o tom mluvili.. V USA jsou křesťanské školy běžné,hodně nás v tom povzbuzovali.

I finanční podporou?

Na začátku určitě, teď už se s pomocí obrátili na potřebnější. My jsme z této pomoci koupili interaktivní tabule, pomůcky a jiné věci, potřebné na provoz školy.. V hodně věcech nás podržel sbor, za to jsme vděčná – třeba křesťanské knihkupectví.

Co na to sbor, že aktivita ve sborovém domě stoupla o stovky procent?

Na začátku jsme měli schůzi se všemi členy sboru a byly obavy – jak to bude, co když to ukončíte, co když nebudete mít děti… člověk neví. Odpovídali jsme, modlili se s nimi. Jsou lidé, kteří to dodnes vidí jinak, ale já to chápu.

V tělocvičně je za tou železnou oponou zřejmě prostor s kazatelnou, takže jste do sálu přidělali basketbalové koše?

Ty už tady byly. Tělocvična od počátku sloužila i jako basketbalové hřiště. V týdnu to byla tělocvična, v neděli sál sboru. Teď to funguje během přestávek jako místo, kde se děti vyběhají, ráno tam míváme ranní rozběžky.

Škola funguje už šestý rok. Když se ohlédnete, kudy vás Pán Bůh vedl?

Nebylo to bez obtíží. Všichni učitelé nejsou věřící, ale myslím si, že to je dobře. Někteří nastoupili jako nevěřící a vlivem prostředí uvěřili. Je to hodně individuální, snažíme se jim věnovat. Když se ohlédneme, vidím šťastné rodiče, šťastné děti. I když vám mnohdy řeknou, že je to nebaví, protože jim něco nejde. Pracujeme i s dětmi majícími různé handicapy, stejně tak máme i nadané žáky, kterým se také snažíme věnovat. Pracujeme trochu jinak než na klasické škole. Myslím, že i sbor se ve spoustě věcech změnil, že mnohým z těch, kteří byli proti, se to líbí. A v neděli přicházejí i někteří nevěřící rodiče. Děti, které tady začínaly šestou třídou, jsou dnes ve druháku, chodí tady na mládež. Když se pak dozvím, že jsou na gymplu a čtou s dětmi Bibli, tak se mi hrnou slzy do očí.

Jak s dětmi ve škole žijete víru?

Na ranních slovíčkách míváme křesťanské chvály, zpíváme s dětmi, hrajeme, v pondělí si povídáme o tom, co bylo o víkendu, děti vypráví, a pak se za to i modlíme – řeba když má někdo nemocné rodiče. V pátek máme ranní slovíčko společné, vždycky ho připravuje jedna třída. Rodiče se mohou přijít podívat. A hlavně my učitelé chceme být příkladem dětem, chceme žít, jak nás to učí Ježíš. Máme mezi sebou hezké vztahy, máme se rádi, zajímáme se o problémy a modlíme se spolu.

Za co se modlíte, co se týká školy?

Za nové prostory, za děti, za učitele, za asistenty, za to, aby ti nevěřící uvěřili, doufáme, že můžeme křesťanstvím zasáhnout i Písecko. Oproti Slezsku, kde je ve třídě půlka katolíků a půlka evangelíků, tady ta víra není. Ale člověk ani u vlastních dětí nemůže vědět, jestli uvěří, nebo ne, protože je to dar. Ale chtěla bych povzbudit sbory, kde třeba tři, čtyři učitelé mají nějakou možnost a kazatel s nimi do projektu křesťanské školy půjde a bude rád, že je to skvělá věc. Modlit se za to a Pán Bůh tomu určitě požehná, málokdy můžeme dětem předat tolik, jako ve škole.