Mohla jsem sledovat i konce jejich statečných životů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.
Měli jsme s bratrem jednoho dědečka kazatele – Josefa Štiftera a druhého dědečka – Pavla Černého, sociálního pracovníka a laického kazatele. Můj bratr je kazatel a já jsem sociální a terapeutický pracovník. Zásadní vliv na nás měly jejich životní postoje v tak těžkých dobách, kterými procházeli. Oba byli v první světové válce raněni, dědeček Pavel se vrátil bez pravé ruky a přišel ve válce i o bratra. Dědečkovi Josefovi zemřela první žena a zanechala mu zde malé děťátko.
Dědeček Josef budoval sbor v Letovicích, v Olomouci, Kladně a v Praze na Vinohradech. Dědeček Pavel budoval systém sociální práce na Podkarpatské Rusi – ústavy pro děti tělesně či smyslově postižené a také dětský domov naší církve ve Svaljavě, kde bývalo shromáždění. Druhou válku prožily obě rodiny v mnohé úzkosti, koncem války byla rodina Štifterova vybombardovaná 14. 2. 1945. Babička a strýc Jan Blahoslav a naše maminka Noemi byli velmi vážně zraněni. Dědeček Černý se běžel podívat, co se jim stalo a našel dědečka Štiftera, jak chodí před pobořeným domem – modlitebnou a říká: „Pán Bůh omyly nečiní, Pán Bůh omyly nečiní!“
Dědeček Černý pracoval po nuceném návratu z Podkarpatské Rusi od roku 1939 v Praze na pracovním úřadě. Snažil se pomoci mnoha lidem, aby nemuseli být totálně nasazeni do Německa. Protože vyrůstal od mládí v Hamburku, kam byl poslán jako polosirotek na vyučení, uměl výborně německy a byl pak schopen Němcům energicky oponovat. To bylo ale velmi riskantní. Koncem války kdykoliv zabrzdilo auto před domem, čekal gestapo. Po válce se rozhodli odejít do Vysokého Mýta, kam za nimi po svatbě přišli i naši rodiče. Dědeček jako sociální demokrat po nuceném sloučení strany se stranou komunistickou dostal v roce 1948 komunistickou legitimaci. Protože ji hned šel vrátit, byl předčasně penzionován v 56 letech. Pro nás, jeho vnoučata a pro práci evangelia v litomyšlském sboru, který měl tenkrát 13 kazatelských stanic, to bylo požehnání. Dědeček měl čas a uměl s ním dobře nakládat.
Naše babičky byly také ženy víry. Věrně svým mužům vytvářely domov a podporovaly jejich službu a podle svých darů pomáhaly a sloužily. Nikdy jsem si nevšimla, že by se hroutily, nebo si stěžovaly. Obě šily a oblékaly mnohé, jako ženy z Přísloví 31. Pravidelně si četly Písmo a modlily se. Mohla jsem sledovat i konce jejich statečných životů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.
Když jsme s manželem žili a pracovali 18 let v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě, zažili jsme vyslyšení modliteb předků o růst sboru a modlitebnu pro něj. Mohli jsme sledovat i životy dalších statečných seniorů zblízka. Děje se to i nyní v Brně. Pro mne byl a je krásný sbor tam, kde je dost seniorů. Měli jsme je i v Bratislavě, Budějovicích i v Praze 3. Učili nás ve víře stárnout. Neměli lehké životy, ale pevnou víru. Studenti, stážisti i lidé, se kterými jsem byla v bližším kontaktu, mi potvrdili, že to byla často babička nebo dědeček, kteří pro ně byli velmi důležití na cestě života i víry. Jsem už také babička a je to úžasný dar, mohu prosit o víru našich i sborových dětí.