Musela jsem konfrontovat to, co tvrdí východní spisy nebo mystikové, s Biblí a viděla jsem, že zatímco východní filozofie nebo ostatní náboženství učí, aby se člověk snažil něco udělat sám, křesťanství spočívá v tom, že Bůh sestupuje k člověku. On je ten, kdo ho může proměnit.
Odmala mě zajímalo vše tajemné a také jsem hledala smysl života. Od jedné kamarádky jsem dostala knihu o józe a ta mě velice zaujala. Nejprve jsem jógu začala pouze cvičit, až později se k fyzické stránce připojila i ta duchovní, protože ke cvičení neodmyslitelně patří i jógová filozofie. Četla jsem spousty knih, které se jí zabývaly, i různých hinduistických spisů a knih od českých mystiků, a naprosto mě to uchvátilo.
Zpočátku jsem byla spokojená. Po tělesné stránce mi to dělalo opravdu dobře – jógové cvičení totiž formuje postavu, klouby jsou pohyblivější a svaly tvárnější. Jezdila jsem na různá jógová soustředění, kde jsem si našla spoustu přátel. Také jógová filozofie mě zpočátku naplňovala. Myslela jsem si, že mi dává odpovědi na otázky ohledně smyslu života, a líbilo se mi, že jsem na sobě mohla pracovat. Říkala jsem si, že to bude cesta k sebezdokonalování, seberealizaci. To jsem nejvíc oceňovala na východní filozofii vůbec: že člověk může sám na sobě pracovat, sám dojít k osvícení a stát se bohem.
Později jsem ale na sobě začala pozorovat psychické změny, které jsou, řekla bych, docela negativní. Měla jsem na sebe stále více požadavků, snažila jsem se na sobě neustále pracovat a začala se stranit obvyklého způsobu života svých vrstevníků. Navíc jsem viděla, že mi jóga nepomáhá být lepší v opravdu podstatných vlastnostech. Prostě se mi nedařilo nepomlouvat, nelhat nebo nebýt zlá. Také jsem si všimla, že někteří lidé kolem mne, kteří se prohlašovali za jogíny, se nechovají jako jogíni, ale jako každý normální člověk, který má své hříšky a své chyby. Žili si v luxusu a někteří byli opravdu zlí a snažili se lidem škodit. Začala jsem mít pocit, že si prostě na něco hrajeme.
Na vysoké škole jsem se setkala s křesťanskými spolužačkami a jezdila jsem s nimi na sportovní akce (Atleti v akci), kde jsem se dozvídala o Ježíši Kristu. Už tehdy mě okouzlovalo, že Ježíš byl milující. Dýchalo to na mě takovou skutečnou láskou, kterou jsem necítila ani u jógových učitelů. Musela jsem si přiznat, že Ježíš je jedinečný. Byl to pro mě největší z guruů – jógových učitelů.
Hodně mě ale zlobil a zároveň fascinoval Ježíšův výrok: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ To mi nedávalo spát. Velmi mi to vadilo, a zároveň to pro mne nějakým způsobem představovalo výzvu.
Musela jsem konfrontovat to, co tvrdí východní spisy nebo mystikové, s Biblí a viděla jsem, že zatímco východní filozofie nebo ostatní náboženství učí, aby se člověk snažil něco udělat sám, křesťanství spočívá v tom, že Bůh sestupuje k člověku. On je ten, kdo ho může proměnit.
Od té doby, co jsem prostřednictvím Ježíše poznala osobní a živý vztah s Bohem, už mě jógová filozofie neláká. Je to totiž strašný bič – stres a neustálý dril: prostě musím ještě udělat tohle, abych mohla být ještě více čistá, musím ještě na tento stupínek pokročit, abych se mohla Bohu nějakým způsobem přiblížit. Teď vím, že stačí Bohu důvěřovat a toužit po proměně. Je to naprostá svoboda a řekla bych i taková pohoda, i když to neznamená, že všechny starosti odpadnou a všechno je lehké. Ale i v těžkých chvílích dokáže Ježíš člověka podržet a nést. Dal mi vše, co jsem s takovým úsilím a marně hledala na cestě jógy.