Období dospívání je přelomovým obdobím v životě člověka.
Zatímco všechna ostatní vývojové fáze plynule přecházejí jedna do druhé (z kojence do batolete, ze zralé dospělosti do stáří atd.), mezi starším školním věkem a ranou dospělostí je to jinak. V období adolescence se jedná o radikální změnu v malém časovém rozmezí. Je to zlom, který mnohdy provází různé krize. Lví podíl na tom mají i fyzické proměny související se změnou hladiny hormonů.
Typickým znakem tohoto období je konflikt. Za prvé se sebou samým, kdy vnitřní vnímání okolního světa teenagera osciluje mezi protiklady – nadšení proti světobolu, citlivost proti cynismu, přátelství proti samotě… Za druhé s okolím. Impulzivita, ideály a touhy uvnitř člověka stojí proti světu norem a stereotypů, zodpovědnosti a závazků, jehož součástí bývají obvykle i rodiče. Tento vnitřní i vnější zápas je proces přirozený a z hlediska osobního vývoje tedy i správný. Jak říká dnes už zlidovělé rčení: „Bůh vymyslel pubertu, aby se rodiče netrápili tím, že jim děti odejdou z domova.“
Není však radno chování potomka v tomto stavu podceňovat. Emoce v tomto období bývají labilní, objevují se dosud nepoznané hluboké city ke druhému pohlaví (s puncem jedinečnosti až fatality) a sebehodnocení je výrazně závislé na reakcích uznávaného okolí (což už nejsou rodiče, ale vrstevníci). Hledání vlastní identity postavené na vlivu vrstevníků může zavést mladého člověka do závislostí, které pak těžce poznamenávají jeho život daleko do dospělosti. Přidá-li se k tomu zmatek a rozpor mezi „požadovaným ideálním já“ a „skutečným já“, dá to dohromady nebezpečnou směs, která někdy (např. v případě nešťastné lásky) může vést až ke skutečné tragédii.
Klíčovým momentem k přežití celého období bez újmy se pak stává komunikace s někým vně skupiny „stejně postižených“, tedy vrstevníků, ideálně s rodičem. Ze strany rodičů je však naivní si myslet, že se jim dítě v tomto období otevře bez toho, že by to dělalo už celá léta předtím jako něco přirozeného. Podle výzkumů se dítě od jedenácti let cítí lépe ve společnosti kamarádů než rodičů, od 12 let se svěřuje víc přátelům než rodičům, zvláště co se lásek týká. A od 14 let u nich také častěji hledá pomoc, když má skutečný problém. V 15 letech už mají přátelé ve všech oblastech života větší důvěru adolescenta než vlastní rodiče. Schopnost účinně pomoci je však na straně vrstevníků v porovnání s rodiči mizivá.
Nakonec uklidnění pro rodiče: Oproti mládí prarodičů současné dospívající generace se zdá, že psychických problémů mládeže astronomicky přibylo. Ale není to pravda. Jen psychologie je dál a dovede různými dys- přesněji popsat to, co naše babičky shrnuly do vět: „je pomalejší“, „je šikovnější na ruce než na hlavu“ nebo „chvilku neposedí“. Z přirozeného procesu dospívání, které kdysi nemělo v životě člověka ani svoji samostatnou periodu, se stalo strašidlo s názvem „puberta“. Ale s dětmi se toho zas až tolik nezměnilo. Problematická puberta zůstává i dnes záležitostí menšiny populace adolescentů a většina rodičů by ji u svých dětí, nebýt neblahé pověsti tohoto vývojového období, sotva zaregistrovala.