S novoročními projevy se doslova roztrhl pytel. Prezident Zeman se ho vzdal, oslovuje národ na Štěpána, zato předsedové dolní i horní komory Parlamentu, Vondráček s Kuberou, a premiér Babiš si to nenechali ujít. Sledovali jste jejich projevy a jak na vás působily? A co by podle vás měli politici dnes národu sdělit?

Martin Fendrych, ČCE, spisovatel, novinář

Zazněly tři projevy. Dva parlamentní, jeden premiérský. Parlament má hlídat, kontrolovat vládu. Řeči Jaroslava Kubery (ODS) a Radka Vondráčka (ANO) zklamaly. Šéf Senátu promluvil jako důchodce, jemuž vadí všecko nové, který odmítá cokoli měnit, nejméně pak svůj způsob myšlení a života. Kritizoval stav, do něhož se společnost posouvá. Vadí mu politická korektnost, vědomé krocení našich „macho“ spádů, zakořeněné potřeby nadřazenosti, pohrdání slabšími. Plus kritika „mladé“ starosti o klima, již nazval „zeleným tsunami“. Senát má nabízet moudrost, Kubera nabídl opak.

Radek Vondráček lid (opět ten mladý, aktivní, občanský) zbytečně upozornil, „že se rozhoduje ve svobodných volbách. Ne udáváním do Bruselu nebo nepodloženými ústavními žalobami“. Tedy nejenže nedržel pozici „hlídače vlády“, ještě ji změnil na obránce obviněného premiéra ve střetu zájmů. Není to osobnost, jen premiérova figurka.

Andrej Babiš se pochválil: „Naše země prožívá jedno z nejúspěšnějších a nejšťastnějších období své novodobé historie. Žijeme v nejsvobodnější a ekonomicky nejúspěšnější době.“ On jediný vlastně mluvil tak, jak se na jeho úřad sluší. Potíž však vězí v tom, že neříká celou pravdu, ale jen tu její část, která se mu hodí. Ekonomický růst země si přivlastnil, jako by za něj mohl, jako by jej způsobil. O.K., to by udělal každý předseda vlády.

Mluvil ovšem jen o ekonomice a i z ní mnohé vynechal (třeba schodek státního rozpočtu 28 miliard v době růstu). Premiér neřekl ani měkké f o nabourané psychologii národa, o společnosti, která v době ekonomického státního štěstí nasákla nenávistí, různé skupiny spolu bojují, sociální sítě praskají pod náporem zloby. A mnozí politici ji přiživují, včetně premiéra. Špatné projevy, zbytečné.

Daniel Kvasnička, kazatel CB v Litomyšli

Projevy českých státníků vypovídají o nich samotných. K prezidentovi se přidali letos na začátku roku hned tři další z pomyslné střechy naší politiky. Pokud jsem je poslouchal, tak analyticky. Co tím myslím?

Třeba: Pan prezident opakuje spatra některé věci, nad kterými stojí rozum. Třeba to, že by bylo dobré úplné zrušení daňových slev. Chcete ale platit daně z důchodu? Chcete zrušit slevy poplatníka na děti? Celých 85 % těchto slev spadá do sociální oblasti! Ví to pan prezident? Asi ví, ale také ví, jaké vzkazy působí na jeho příznivce, a tak je klidně opakuje ve sněmovně, když se hlasuje pro rozpočet, i o Vánocích. Stejně jako jeho projev, který má vytvořit obraz svěžího státníka, mají svůj mediální význam i ty další tři.

Předseda vlády, Poslanecké sněmovny i Senátu se vlastně přebíjejí svými argumenty, vystupují jako vševědoucí a spolehliví lídři. A každý se vymezí vůči dalším. Výsledek takové úrody projevů je jediný – ještě více rozhozená společnost. Ten hlasuje pro toho a jiný pro onoho. Státníka aby mezi nimi pohledal… Státník by spojoval bez ohledu na osobní argumenty.

Pak si se stejným úmyslem poslechnu ještě projev britské královny z Buckinghamského paláce anebo řeč slovenské prezidentky z Bratislavy. Vidím ten rozdíl mezi našimi čtyřmi a jedním v Británii či na Slovensku. Respektuji, že můj pohled je jiný než většiny ostatních. Většina těm pánům věří. Já ne, já ověřuji. A modlím se, aby dělali – byť proti své vůli – to, co slouží k obecnému dobru a co je tedy jejich povinností. A aby Bůh, kterému stojí za to věřit, zkazil v zárodku myšlenky a činy, které vedou ke zlu.

Kateřina Horálková Rózsová, ŘKC, novinářka

Dodnes mám v živé paměti rozechvění z ledna 1990, kdy k národu promlouval nově zvolený prezident Československa Václav Havel. Jeho slova o tom, jak naše země nevzkvétá, jistě netřeba připomínat. V jeho projevu mimo jiné zaznělo také toto: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe.“

Pokud půjdeme v prezidentských projevech ještě o něco dál do historie, ocitneme se u T. G. Masaryka. Ráda bych připomněla tato jeho slova: „Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými – problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž především mravní; v celém veřejném životě, v hospodářském a politickém, musíme se vzdát vší násilnosti.“

Možná si říkáte, proč na otázku o novodobých projevech čelních představitelů státu odpovídám historií. Zdá se mi, že dnes víc než jindy platí slova o tom, že kdo se z ní nepoučí, je nucen ji opakovat. A k tomu, bohužel, míříme mílovými kroky. Na orloji vrcholné politiky se točí povrchní figurky bez schopnosti formulovat jasnou vizi pro tuto zemi. Bezobsažná politika útočí na ty nejprimitivnější emoce voličů. Proč? Protože jim to, opět bohužel, k vítězství ve volbách stačí. A to je důvod, proč jsem se ani z profesních, tím méně z osobních důvodů na zmíněné projevy nedívala.

A co bych si tedy přála slyšet? Že žijeme ve svobodě, která nebyla, není a nebude zadarmo. Že naše lhostejnost ke lži, která se mnohdy stává normou, se nám nakonec nevyplatí. Že vzdělávání je cesta k řešení složitostí v každé době. Že společnost musí být natolik silná, aby se dokázala postarat i o ty, kteří sami svůj život nezvládnou. A že bez silné morální a mravní integrity to nepůjde. Nicméně se obávám, že než tohle od nějakého vrcholného představitele státu v některém novoročním projevu opět zazní, uteče ve Vltavě ještě hodně vody.