Rozhovor s Ivanem Bartošem, Česká pirátská strana, CČSH

Jaká byla Vaše motivace pro vstup do politiky?

Byl jsem vždy aktivní člověk, takže jsem se angažoval nad rámec povolání a VŠ, kde jsem i nějaký čas učil. Zejména jsem se angažoval v oblasti svobodné kultury nebo v otázkách občanských svobod a rovnosti. Za motivaci před dvanácti lety, kdy jsem začal s Pirátskou stranou, bych označil několik faktorů. Cítil jsem, jak silnou tendenci k roztahování na úkor lidí může mít politická moc. Kdy i svobodný člověk, který svou prací, ale i občanským životem společnosti dává, neustále naráží na systémové bariéry a jsou mu nakládány další a další povinnosti a omezení včetně invazivního vstupu do jeho soukromého života. A to aniž by pro to byl jakýkoliv racionální důvod. Zatímco existují tací, pro které žádná pravidla neplatí. Novodobé odpustky...

Stejně tak jsem byl zklamán úrovní kompetencí a přístupu politiků ke společnosti. Kdy od 90. let, ale zejména později, došlo k naprostému odtržení politické sféry od běžných lidí jako jakési elitní skupiny nadřazených. Ačkoliv tito kompetencemi či způsobem chování tento status nejenže nenaplňovali a nezasloužili si ho, ale často zneužívali v neprospěch lidí.

Moje motivace dělat politiku jsou tak stále stejné, ať to bylo těch devět let při standardním povolání nebo nyní již čtvrtým rokem jako leader opoziční strany ve Sněmovně, kdy se stala politika mou prací na plný úvazek.

Politika je prostředek změny, nikoliv cíl sám o sobě. Moje práce stále není hotová. Proto je třeba v ní vytrvat. Naštěstí na to nejsem sám a mám kolem sebe za ty roky tisíce šikovných, čestných a pracovitých lidí. Nejen v Pirátské straně, ale i těch, kteří nezištně společnosti pomáhají.

PhDr. Ivan Bartoš, PhD. (1980)

Je poslanec a předseda České pirátské strany. Vystudoval informační studia a knihovnictví na Filosofické fakultě UK, v tomto oboru získal doktorát. Působil na Fakultě počítačových věd na University of New Orleans v USA. Pracoval jako specialista na informační technologie. Je ženatý, má syna. Ve volném čase mixuje hudbu jako diskžokej, zpívá v punkové kapele, hraje na akordeon a v místním kostele na varhany.

Jste křesťan. Hrála v tomto rozhodování nějakou roli Vaše víra?

Úplně bych to nespojoval. Víra mě provází od mých 19 let. Je nedílnou součástí mého vnitřního hodnocení mých kroků, mého vnitřního dialogu. Jako každý mám v životě momenty, které bych zpětně raději prožil jinak. Ale nesu si je jako lekci a věřím, že neopakuji minulé chyby. Přesto si myslím, že právě víra v pravdu, snaha o to pomoci, neboť život je směrem ke společnosti i službou, jak o tom smýšlí starší skauti – Roveři, je jakýmsi mým vnitřním motorem.

Nemám víru jako nějakou berličku, ale jako štít. Nenaplňuje mě strachem, ale odvahou. Přináší mi vnitřní klid v těžkých časech. Učí mě toleranci. Nikomu ji necpu a mluvím o ní většinou pouze, pokud jsem na ni tázán. Živá víra jsou činy, skrze které je člověk ve vztahu se svým okolím, společenstvím lidí na zemi.

Když jsem v mládí diskutoval spoustu věcí s mým farářem Benem Mlýnkem, pamatuji si nejvíce jeden moment, kdy mi na mou stou a první otázku řekl zjednodušeně: „Bůh je láska a to je největší poselství evangelia“. A když to promítneme do učení antických filozofů, kdy člověk je měrou všech věcí, je mou snahou toto skrze své kroky propojovat. Nemůžete mít ambice měnit společnost, když nevěříte lidem. Proto se snažím, aby mé kroky nebyly vedeny pocity, které se od tohoto poselství odklánějí. Ale abych byl i zde fér. Jedno duchovní moudro praví: „Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.“ O stáří – tedy tvrdosti chleba – se však již v přísloví nehovoří. (smích) Představa pokorné oběti tváří tvář čistému zlu, jak je třeba popsaná v mé oblíbené knize Henryka Sienkiewicze Quo Vadis, je spíše románovým prvkem. Za pravdu je třeba někdy bojovat velmi tvrdě, vždy však čestně.

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Je jich mnoho… Velmi silné a psychicky náročné byly momenty v období pandemie z přelomu roku, kdy vláda nečinila i přes naši konstruktivní snahu a předkládané plány potřebné kroky. A to například z malicherného důvodu, že se nejednalo o její nápad. Nešlo přitom přeci o nějakou hloupou hru, ale o reálné životy a zdraví lidí. V takovou chvíli na vás tak těžce dopadá bezmoc. Raňoval mě cynismus premiéra a řady osob z jeho okolí k bezútěšné situaci lidí. My jsme řešili ekonomickou pomoc lidem v nouzi, faktické ztráty na životech v domovech pro seniory... a ministři dvou koaličních vládních stran se na Twitteru hádali, kdo měl zajistit pomůcky a péči. Politická rivalita vládních ministrů ještě více zhoršovala situaci v naší zemi. Takovou politiku si naše země nezaslouží. Snažil jsem se i přes únavu a deziluzi přesto každé ráno vstát a dodávat energii lidem, co mi věřili, i svým kolegyním a kolegům. A odvádět práci, která byla třeba.

Ivan Bartoš

Co podle Vás žádná vláda v demokratické zemi nikdy nesmí dovolit? A co si nesmí dovolit?

Nechat člověka padnout až na úplné existenční dno a třeba i zcela ztratit lidskou důstojnost, byť je z velké části strůjcem svého štěstí každý sám, a tedy řadu věcí může ovlivnit. Jsme moderní společnost v srdci Evropy. Stát tak musí v případě nouze nabídnout člověku směr, pomoc, podporu, ale na druhou stranu stanovit i pravidla. Zároveň vláda nikdy nesmí jednat v rozporu se zákony vlastní země a porušovat svým konáním lidská práva ani Ústavu. Ale toto platí pro všechny.

Jak toho reálně docílit?

Změnou politické kultury. Neboť jsou to občané, kteří si skrze demokratické volby vybírají své zástupce pro správu země, kraje či obce. Pokud se rozeštvávání lidí stává politickým standardem a nejúčinějšími emocemi vyvolanými politiky v lidech jsou strach, závist či dokonce nenávist, pak nebudeme nakonec volit ty nejlepší, ale ty, kteří nebudou mít ve svých činech zábrany – stejně jako je neměli v politické kampani.

Když mi bylo sedmnáct a byl jsem na studijním pobytu v Americe, na což si moji rodiče dokonce tenkrát půjčili peníze, v jedné čínské restauraci jsem otevřel ve „fortune cookie“ (sušenka se vzkazem uvnitř) lísteček s tímto textem: „Chceš-li, aby tě lidé slyšeli, křič. Chceš-li, aby ti lidé rozuměli, šeptej.“ V životě i v politice je potřeba odvaha. Ale nesmí v ní chybět pokora – před světem, úkoly, které vám osud do života pokládá, k lidem velikým i malým a pokora ke svému egu. Kdo chce, nebo mu je svěřeno ostatní vést, musí sám jít v maximální míře příkladem.

Jakou zodpovědnost za zemi a její lid nese před Bohem její premiér?

Naše republika je sekulárním státem. Neměřil bych tedy činy politiků dle šablony nás, věřících, i když dle Listiny práv i svobod i před Bohem jsme si všichni rovni.

Je stabilita názorů v čase zdravá, nebo je známkou zastaveného zrání?

Člověk se na cestě životem musí stále učit. Mé názory na některé otázky před 20 lety, 12 lety, před 4 lety a dnes jsou výrazně posunuté. Byla by ostuda, kdyby tomu bylo jinak. Více vím, znám kontext a podstatu procesů a provázanosti jevů. Mluvil jsem se spoustou lidí, odborníky, diplomaty, politiky. Každý den otočíte novou stránku ve svém nitru a tu postupně popíšete další kapitolou zkušeností. Musíte provazovat kontext globální i místní. Stálé je ale přesvědčení, motivace – stejně jako desatero. Je třeba nebýt dogmatikem, nové situace mohou posouvat hranice toho, co jste v určitou dobu považoval za neměnné. Je důležité naslouchat. Vždy myslet na všechny, na které může mít vaše rozhodnutí dopad. Nejdůležitější je však neztratit sebe sama.

Jaký vliv má prostředí politiky na vývoj osobních politických názorů?

Jeden z mých nejlepších životních kamarádů Mikuláš Ferjenčík – politik a poslanec Pirátské strany a jak já rád říkám s nadsázkou „bratr v boji“ – jednou vyprávěl příběh o svém dědečkovi, který mu říkal, že svědomí je takový malý trojúhelníček, který má ostré rohy a otáčí se a tím drží člověka bdělého. No a ten trojúhelníček se opotřebovává, obrušuje nebo se v politice „obaluje slizem“. Stáváte se cyničtější, nemůžete vybojovat každou bitvu, něco prostě pustíte apod. To je velmi přesné podobenství. Proto je potřeba si ono svědomí hlídat, trojúhelníček očišťovat a sem tam i přebrousit.

Mám velkou oporu ve své ženě Lydii France, která je také politička Pirátské strany v roli opoziční zastupitelky na Praze 2. Kdyby všechno selhalo, ta by mi řekla. Důležité je mít kolem sebe lidi, co vám připomenou, proč to děláte, jaká je vaše mise. Co vám dají zpětnou vazbu a boje, na které třeba sám nemáte čas nebo sílu, bojují s vámi, nebo i za vás. Jsem velmi vděčný za každého v mém životě, kdo tuto roli zastával a zastává.

Poslední roky mi hlavou zní jeden citát z nové série Hvězdných válek, kde zazní od pilotky vesmírné stíhačky k jejímu příteli toto: „Nebojujeme proti těm, které nenávidíme, ale za ty, které milujeme.“