Grafička Judita Košťáková

Co Tě na grafice baví nejvíc?

Studovala jsem grafický design – není to práce jen s grafickými prvky, ale je v tom i úkol kreativně zpracovat nějakou informaci nebo myšlenku. I úplně strohou informaci – třeba „sem se nechodí“ – ale na mně je, jak ji předám. Můžu ji napsat capslockem na obyčejnou A4, nalepit to na dveře lepenkou a bude to na všechny lidi, kteří to uvidí, nepřátelsky křičet, nebo to udělám lidsky, třeba formou piktogramu nebo přátelského sdělení, přestože je ta informace ve své podstatě totožná.

Vnímáš zpětné reakce lidí, když vidí ten rozdíl?

Určitě. Někdy jsou reakce stejné, jindy na někoho působí stejně zpracované sdělení rozdílně.

Je něco ve Tvém oboru, s čím se musíš smiřovat?

Právě v tomto. Někdy je hodně těžké nějakou informaci vyvážit v tom, jak vypadá, s tím, co má sdělovat, aby to bylo v souladu. Protože o to jde – aby člověk úplně nevybočil. Aby informace, která stojí na začátku, třeba „v pátek odpoledne se bude konat koncert smyčcového kvarteta“ došla až k budoucímu posluchači tak, jak má, a nebyla jinak zabarvená nebo neupozorňovala na něco nepodstatného.

A pak se musím smiřovat s tím, že je to práce často do nocí, nekonečná. I proto, že se k ní má člověk tendenci vracet a předělávat. Nikdy není výsledek ano, nebo ne. Vždycky je v něčem subjektivní. Můžu si říct, že práci uzavírám a jdu od ní pryč, ale vždycky může přijít někdo, komu se to zdá málo podle pravidel, nebo naopak moc podle pravidel a málo inovativní – to jsou hodnocení, která si mohu vzít k srdci, nebo ne. Ale i to dělá z grafiky nekonečnou práci.

V soutěži nadějných grafiků sbíráš ceny. Na střední škole jsi získala Národní cenu za studentský design, naposledy to byla cena Nejkrásnější kniha roku 2020. Jak se tvoří nejkrásnější kniha roku?

To vůbec nevím. (smích) Ale ta kniha, která cenu vyhrála, byla motivována školním zadáním a samotné téma, vizuál, technologické zpracování apod., už bylo na mně a podle mých možností. Někdy se „nejkrásnější kniha“ nebo nějaká dobrá práce tvoří pod tlakem. Ale obecně bych řekla, že nápady, na kterých to stojí, přicházejí ve chvílích odpočinku, nečekaně. To na sílu nefunguje. Řada lidí má pocit, že si sednu k počítači, něco nadizajnuji a mám hotovo. Ale přesně tak to není. Pokud má člověk vytvořit něco kvalitního, je potřeba to promyslet, aby to dávalo smysl – každá část té práce dává smysl. Už jen volba barev, formátu, formy, výběr písma – aby souvisely se sdělením a asociovaly, co mají, aby forma odpovídala obsahu. To vše grafik řeší.

Judita Košťáková

Na víceletém gymnáziu jsem se rozhodovala o přestupu na střední grafickou školu. Tento směr umění není jen o volné tvorbě, člověk uplatňuje své nápady, pracuje s písmem. To mě dost lákalo. Rozhodnutí změnit školu bylo zásadní a nelehké, ale současně i důležité pro prohloubení mé víry. Věděla jsem totiž, že to není v mých rukou. Hledala jsem Boží vůli, přiznala jsem se osobně k víře v Krista. A přišla úleva, protože jsem tam nakonec přestoupila a ohromně mě to bavilo, dávalo mi to smysl. Dodnes z toho čerpám. Po střední škole jsem pokračovala ve studiu grafického designu na vysoké škole v Brně. Směr určitě ovlivnila i moje rodina – vždycky mě inspiroval tatínek, který grafiku dělá, má nápady a umí je kreativně předat.

Kdy se Ti tvoří nejlíp?

Když vím, že mohu všechno. Samozřejmě se přizpůsobuji omezením, vždy začínám tím, že zkouším všechno možné a neomezuji se ničím. S tím souvisí rešerše, brainstorming – to je první fáze. Pak jde o to tyto nápady nějak překlenout a dát vzniknout realizovatelnému koncensu. Pomáhá mi psát si asociace s tématem, které mám zpracovávat, přemýšlet nad věcmi, které s tím více či méně souvisí. A do toho se ptát jiných lidí, co je k tomu napadá, nebo jakou s tím mají zkušenost.

Kolik Ti ta oceněná kniha zabrala času – od úplného začátku – toho přemýšlení nad asociacemi – po odevzdání výsledku?

Ta poslední mi zabrala tři měsíce. Od prvních nápadů až po realizaci.

To ocenění je známé i mezi laiky. Co Ti přineslo do profesního života?

V mém oboru nehraje významnou roli, co a kde člověk studoval, ale to, co udělal a jak byl oceněn. Moje práce se tak dostala za hranice lidí z oboru do širší veřejnosti, protože ta soutěž má úroveň. Je to pro mě velmi hodnotné i osobně, protože konkurence byla velká, práce hodnotila odborná komise z mnoha úhlů pohledu, a přesto ta kniha obstála. To pro mě bylo silné. Protože ve školním prostředí, ve kterém jsem se doposud pohybovala, žádný výstup nebyl dost dobrý, nikdo moc tu práci neocenil, naopak tam byla atmosféra konkurence. Za celé studium jsem od pedagogů neslyšela: „Ta tvoje práce je super, to se ti povedlo.“ Takže když pak najednou komise práci, ze které mám ve škole pocity průměrnosti, zhodnotí jako výbornou, je to pro mě obrovská věc. A vidím, že má moje práce smysl.

Jaká kniha je pro Tebe osobně nejkrásnější?

Některé knihy jsou krásné na pohled a některé ještě víc obsahově, vůbec nevím, kterou knihu bych měla jmenovat. V poslední době mě hodně inspirují středověké rukopisy, což jsou počátky knih, které ještě ani nejsou tištěné, vše je dělané ručně. Ale přestože to není zaběhlý tiskařský průmysl, disponují čistotou a smyslem pro práci s písmem. Což mě fascinuje.

Co pro Tebe znamená Kniha knih?

Bible navazuje na ty rukopisy. Ale rozhodně než jako kniha v rukou je v mém životě momentálně Bible více a pravidelně přítomná v podobě mobilní aplikace YouVersion, kde si ji čtu pomocí čtecích plánů. Ráda tam využiju systému poznámek a zvýrazňování. U Bible obsah vyhrává nad formou, ale jinak mám raději fyzické knihy, čtečky mi blízké nejsou.

Teď učíš na střední umělecké škole. Jaká k tomu vedla cesta?

Velmi zvláštní. V červnu jsem dostudovala a hledala jsem práci v oboru. Je jí dost, ale grafiků je taky dost. Nabídka učit přišla sama, nenapadlo mě jít tímto směrem, ale jsem za to věčná. Je to pro mě nečekané požehnání, něco, co mi na míru vyhovuje. Baví mě to, dává mi to volnost a zároveň uplatňuji většinu věcí, které umím, a sama se vzdělávám. Chybí mi zkušenost, ale zase si živě pamatuji, co nám ze školy k něčemu bylo, a co vůbec, co mělo smysl dělat zdlouhavě a rutinně a co se vyplatilo, i když jsem tehdy myslela, že je zbytečné.

Skoro sedm let zpracováváš časopis Brána. Jak se Ti pracuje s křesťany? V čem je to oproti práci s nevěřícími jiné?

Nevidím v tom zásadní rozdíl. Výrazná věc pro mě, které si vážím a kterou obdivuji, je, že v redakci Brány pracují lidé i dobrovolně vedle své práce a rodiny, ve volném čase – a u té práce vydrží. Nestřídají se tam redaktoři, když zjistí, že je to příliš náročné nebo příliš zodpovědné. A myslím si, že odvádí velmi kvalitní práci. A příjemná stránka práce s křesťany je v tom, že když jsem něco pokazila, tak to nebyl velký problém. Ne že by se to přehlédlo nebo se řeklo, že to je služba, tak se na kvalitu nemusí hledět, to vůbec ne, ale nikdo mě v tom „nevykoupal“. Bylo to přijato jako „to se stává“, a mohla jsem se z toho poučit. V tomhle prostředí se mi pracuje dobře, v jiném by mi to neprošlo.

Redakční práce je neustálý tlak uzávěrek. Modlíš se někdy, abys to stihla?

Ne, protože vím, že to vždycky nějak dopadne. (smích) Spíš se modlím, aby se to ten týden, kdy se časopis láme, dalo zorganizovat s ostatní prací, kterou mám. Protože je to časově náročné, musím sledovat, co se děje, reagovat na korektury, nezdržovat další, kteří na tom pracují. Za to se modlím a vždycky to vyšlo skvěle. Kolidovalo to jen jednou – se státnicemi. V pondělí večer jsem poslala Bránu do tisku a v úterý ráno jsem šla na státnice.

Pracuješ někdy přes noc?

Do noci někdy ano, ale mně se v noci na rutinnější práci, jako je třeba zanášení korektur, pracuje docela dobře.

Máš hranici, za kterou bys jako profesionál nebo jako křesťan ve své práci nešla?

To by záleželo na konkrétní situaci a zakázce. Ale vysázet, co by stálo proti mé víře nebo něco, pod co bych se nemohla podepsat, to bych nedělala. Někdy jsem musela odmítnout práci, která byla zadarmo nebo skoro zadarmo, protože se tím přece jen potřebuji uživit. Ráda na něčem spolupracuji, ale určitě to nejde pořád. To ale není hranice, jen realita. Profesně bych odmítla, kdyby po mě někdo chtěl grafický odpad typu vizuálu, který je už daný a extrémně se mi nelíbí. Ale to je někdy těžké poznat dopředu, protože to mnohdy ze začátku vypadá na tvůrčí volnost a přituhuje postupně, až pracuji na něčem, co dělat nechci. Nechtěla bych stát za něčím, co lidé tímto způsobem negativně ovlivní. I když nejsem autor myšlenky, jsem někdo, kdo to lidem podal. Uvědomuji si, že když dávám informacím nějakou tvář, nesu také nějakou zodpovědnost. Ve volné tvorbě je to jednodušší v tom, že jsem sama sobě zadavatelem. Sama mohu určit směr, aby poselství sdělení vedlo k něčemu pozitivnímu, že je povzbudivé. Když mám práci zadanou, tak se snažím, aby to nevedlo k tomu, že člověku udělám špatný den.

Máš svůj grafický rukopis?

Nemám vyhraněný styl. Někdy je hezké, že grafika podle jeho stylu hned poznají, někdy to není žádoucí. Spíš se pořád vracím k tomu, že kombinuji vizuální projev s hudbou nebo se zvuky. Fascinuje mě to. Poslední dobou propojuji obě tyto oblasti do nové zkušenosti – na něco se dívám, něco slyším, a dohromady mi to dává jinou informaci než u oddělených vjemů. Takto jsem tvořila i ty dvě oceněné knihy. Ta druhá byla záznamem noční procházky – čtenář místa „prochází“ spolu se mnou pomocí zvukové nahrávky a fotografických panoramat poslechových zastávek.

--- Grafický designer Vytváří vizuální systém (pomocí počítačového softwaru nebo ručně), kterým srozumitelně a zapamatovatelně prezentuje určité informace. Kombinuje grafiku, fotku, typografii a ilustraci a navrhuje formy, které nás obklopují a utváří naše prostředí jako jsou knihy, tiskoviny, orientační systémy nebo weby.