Znáte to. Člověk se zamiluje a všechny myšlenky se najednou začnou upínat na ni, na dívku, která se mu líbí. Představuje si, jak s ní tráví čas, jde na výlet, žije s ní. Je mu sympatická, rozumí si s ní. A pak se to někde zadrhne.

Říkali mi: „Na svůj věk toho máš za sebou už docela dost. Možná by tvoje zkušenost někomu pomohla.“ Nevím, třeba jo. Tak tady je můj příběh. Říkejte mi třeba Michal, to je jedno, není to moje jméno, žádné jméno, které zde řeknu, nebude pravé. Vlastně doufám, že ti, o kterých budu mluvit, to nikdy číst nebudou. Je to za mnou, za námi. Věřím tomu, protože dneska už jsem jinde.

Veronika

Tak jak jsem říkal. Veronika. Líbil se mi její charakter, vzhled, obličej, vlasy… Člověk málokdy v téhle zemi narazí na takovou holku. Navíc s tím, co jsem u holky hledal jako společný bod našich životů a bez čeho by to nešlo – s vírou v Boha. Zamiloval jsem se. Tedy tehdy jsem to viděl jako zamilovanost. Jenže jsem s ní málo mluvil a myšlenky na ni naopak zacházely daleko. Jeden kazatel mi tehdy řekl, že vztah s protější stranou by se měl stupňovat. Jenže když je jeden z té dvojice na šestce nebo na sedmičce, ale ten druhý teprve na jedničce nebo na dvojce, tak by se ten pomalejší mohl vyděsit. Já jsem byl na sedmičce, ona maximálně na trojce. Ten vztah tehdy neměl šanci. Nejen kvůli tomuhle nepoměru.

Začaly se ve mně hromadit pocity beznaděje. Půl roku jsem se v tom plácal. Chtěl jsem umřít. Zabít se. Nemyslet na nic. Mít konečně pokoj. Nic nemělo smysl, ani škola, ani rodina, ani víra. Byl to pocit naprosté životní marnosti. Byl jsem ponořený do smutku. Nesoustředil jsem se na školu, začal jsem dostávat pětky, s tím přišlo propadání a totální beznaděj se tím jen prohlubovala. Protože když se nedostaneš do dalšího ročníku, má to následky. Zvlášť když tě čekají zkoušky. Ale proč bych se snažil dostat k maturitě, když možná už za týden budu mrtvý?

Nikdo mě nemohl pochopit. Lidi, kteří dlouhotrvající úzkostné stavy nezažili, vůbec nevědí, jaké to je. Nevědí, jak mohou pomoct. Nikdo. Ani spolužáci, kamarádi, lidi ze sboru, z mládeže. Byl jsem v tom sám.

Máma

Tady přichází na řadu máma. Měl jsem s ní vždycky dobrý vztah, hodně jsme spolu začali mluvit hlavně po tom, co uvěřila. Začala mě brát s sebou a já jsem začal chodit nejdřív do besídky, pak do mládeže. Chytlo mě to. Četl jsem Bibli, zhlédl film Ježíš. A jeho život, teda hlavně to, jaké dělal zázraky, mě oslovily. Třeba Lazar – kdo dovede někoho vzkřísit z mrtvých? Nebo že dal apoštolům moc, aby vymýtali z druhých démony. Ale zázrak, který se mi tehdy líbil nejvíc, byl na hoře, kdy Ježíšovo roucho začalo zářit – tohle proměnění, když k němu začali promlouvat Mojžíš a Elijáš – Mojžíš, nejvýznamnější patriarcha Izraele, a Elijáš, který byl vzat do nebe. Jednou jsem se pak mámy ptal, jak se člověk dostane do nebe. Co pro to musím udělat? A ona mi řekla: „Musíš přijmout Krista a musíš se nechat pokřtít.“ Do veřejného křtu se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu i tak. Už je to pár let.

Prostě – máma je máma. Zdravě přemýšlející a milující rodič vždycky na dítěti pozná, že něco není v pořádku, vždycky se ptá. A máma to poznala a ptala se. Řekl jsem jí to. Že se chci zabít. Maminka zařídila konzultaci s lékařkou, a když to kulminovalo, lékařka navrhla hospitalizaci.

Psychiatrie

Na psychiatrii jsem byl necelé dva měsíce. První dny se nedělo nic. Mohl jsem jen ležet v posteli nebo ve společenské místnosti sledovat televizi. Ale když se dívá osm lidí, program se vybírá podle většiny, menšina má smůlu. Po pár dnech začal běžný program oddělení – komunita, kde v kolečku každý odpovídá na položenou otázku, pak škola, různé druhy terapie. Třeba muzikoterapie – člověk se přihlásí, ale ve výsledku je to stejně povinné. Doktorka pustila hudbu a my jsme do toho rytmu bubnovali. Soustředění se na to mělo postupně snižovat úroveň nezájmu o všechno a člověk by na tom měl být psychicky lépe. Nebo arteterapie – doktorka pustila hudbu a do toho jsme kreslili, co nás napadlo. Nakreslil jsem krajinu. A canisterapie – na oddělení přivedli psa, dostali jsme pro ně pamlsky, řekli jsme „Sedni!“ a mohli jsme ho pohladit. To bylo fajn.

Jednou za týden každý vyprávěl doktorce, co ho trápí. Mlel jsem to samé pořád dokola, že je všechno špatně. Deprese ani nemusí být o smutku, deprese je, že člověk nepociťuje vůbec žádné emoce. Myslím, že na tom jsou lidé mnohdy mnohem hůř, než jsem byl já, když k tomu mají třeba schizofrenii, anorexii, panické stavy nebo tak. Lidi tam byli různí. Když jsem si s nimi začal povídat, zjistil jsem, že se spoustou z nich to není až tak zlé. Ale z jedné dívky jsem měl strach. Cítil jsem z ní zlo. Šla mi z toho husí kůže. Mnoha lidem tam byla nesympatická.

Ani tam mě ale myšlenky na sebevraždu neopustily. Chtěl jsem se předávkovat léky. Vůbec to neúčinkovalo. Ale zpětně hodnoceno – ty dva měsíce mi pomohly vážit si obyčejných věcí. Až to zní směšně, ale když jste zavření na psychiatrii, kde na oknech jsou mříže, a vy víte, že nikam nemůžete jít, prostě jste zavření na několika stovkách metrů čtverečních – tak je to strašné. A nejhorší je, když vás vezmou na zahradu a vy vidíte ta zamřížovaná okna. To je snad ještě větší deprese, než když jsem byl uvnitř. Tam jsem se naučil být vděčný za maličkosti. Tak vzniká štěstí – když vnímám, že mám nohy a mohu chodit, že mám oči a mohu vidět – a že to všechno není samozřejmost. Člověk je málo vděčný.

Po návratu domů jsem rovnýma nohama skočil do proudu – máma mi mezitím ve škole vyjednala přezkoušení z předmětů. Povedlo se, vlastně hodně úspěšně. Měl jsem dokonce lepší známky než to pololetí předtím. A teď mám známky úplně nejlepší.

Péčko

Bylo by fajn, kdybych v téhle chvíli mohl říct, že je už všechno úplně v pohodě. Ale pravda by to nebyla. Táhne se se mnou ještě něco, s čím pořád bojuju. Už na základce v sedmé třídě se spolužáci ve škole pořád bavili o nějakém péčku. Když jsem se zeptal, co to je, řekli, že porno. Do té doby jsem byl kluk, kterého zajímala autíčka, tohle mi bylo úplně jedno. Prostě dítě. Věděl jsem, že něco jako sex existuje, ale to bylo tak asi všechno.

Ten den, kdy mi kluci ve škole řekli, co je to péčko, jsem si to doma zadal do Googlu a nějaké amatérské video jsem si pustil. Musel jsem se pak k tomu vracet, i když to, co jsem vždycky potom cítil, byla lítost vůči Bohu a strach – co bude následující den ve škole, co bude v rodině, měl jsem tam spory. Protože se mi to vždycky vymstilo. Vždycky se pak stalo něco, že jsem si řekl: to máš za to, neměls to dělat. Chápal jsem to tak, že mě Pán Bůh potrestal, i když Ježíš je milující, umřel za všechny. Ale člověk, když si čte Starý zákon, tak čte i to, že Bůh lidi trestá, nelibuje si v tom, aby jim ublížil. Tehdy jsem to tak viděl.

Když jsem pochopil, že nás trestá, protože nás má rád, tak mi došlo, že nás vlastně vůbec netrestá. Bůh stvořil svobodnou vůli, když stvořil Adama a Evu a had řekl Evě, ať utrhne jablko, a ta svedla Adama. Nikdo je nenutil, aby to jablko jedli, to bylo na nich. A vymstilo se jim to, byli vyhnáni z ráje. Lidé mají svobodnou vůli – stačí se podívat na volby v roce 1933 v Německu, kdy se Hitler demokraticky chopil moci. Nikdo Němce nenutil.

Vždycky jsem prosil Pána Boha o odpuštění. Jednou jsem mu slíbil, že se nebudu měsíc koukat na porno, když budu mluvit s tou holkou, o kterou žádám. A skutečně to tak bylo, ten měsíc jsem to vydržel. Ale pak se to zas vrátilo. Prožíval jsem zklamání ze sebe sama. Věděl jsem, že to dělat nemám. Jako ten Adam s Evou.

Říkal jsem si, že je to pořád lepší, než mít sex s kdekým, mladí takoví dneska jsou. Zdálo se mi to jako řešení, aby se člověk nezbláznil. Ale kazatel řekl, že si to nalhávám. Že celá jeho generace neměla počítače, přístup k pornu byl velmi omezený a mladí muži hromadně nešíleli, i když situace ohledně sexuálního života mladých nebyla jiná. Že jde jen o to nastavit si blokování stránek a dát přístupová hesla někomu, kdo mi je nedá. Asi má pravdu. Má to logiku. Každopádně ze své zkušenosti můžu říct, že je to boj. A pokud mladí lidé můžou, ať se sledováním porna vůbec nezačínají. Se žádnou závislostí.

A tak to je

Den co den se modlím, ať jdu tou správnou cestou, protože Boží cestou jde člověk celý život, není to běh na deset dní. Přijdou dny, kdy mu to svoje trápení odevzdám, pomáhám lidem, na mámu se neutrhuju… a modlím se. A fakt to mám nastavený, že chci mít dobrý vztah s Bohem, a je to, jako by vedle mě stál a chodil se mnou, když jdu třeba venčit psa. Nebo ve sboru. A pak jsou dny, kdy přijde stres, kdy se netěším do školy. Ježíš taky říká, že některá semena padnou do trní a to je udusí, kvůli starostem tohohle světa. Nebo padnou na zem a ptáci je sezobají nebo lidé ušlapou. A tak to je. I v osobním životě, ať už v rodině, nebo ve škole, i v církvi jsou konflikty.

Někdy jedu z brigády, v uších mám sluchátka, myšlenky mi v hlavě kolují a jsem naštvaný na celý svět. Ale někdy přijdou fakt krásné dny, kdy to pociťuju i uvnitř – v srdci, v hlavě, emočně odevzdám problémy Kristu. A prožívám radost. Že venku začíná být hezky. Že budu mít brzo zkoušky za sebou. Že půjdu na další školu… Teď jsem pozval Veroniku do divadla a udělalo jí to ohromnou radost. Z toho se taky raduju, ale když to nedopadne, tak se svět nezboří. Ještě mi není dvacet a nevím, koho potkám. Třeba i jinde.

Ilustrační foto: Pixabay