Působí jako dokonale sehraná dvojice a u dětí mají respekt. Bez jediného slova na prstech zdvižené ruky počítají do pěti. Děti se zklidňují a řadí se do čtverce. Tak začíná Awana s Radkem a Dášou Kalenskými.

Radku, vy jste inženýr radiolokace, pracoval jste ve výzkumu. Vzhledem k tak rozsáhlé činnosti, jakou máte za sebou ve službě dorostencům a dětem, to trochu překvapuje…

Radek: K elektrotechnice jsem tíhl od malička. Můj táta i dědeček byli elektrikáři, takže elektrotechnická průmyslovka pro mě byla jasnou volbou. Pak jsem šel studovat ČVUT, kde mě zastihla tzv. „společenská objednávka“ – potřebovali odborníky na radiolokaci. Kousek od Pardubic byl Ústav pro výzkum radiotechniky – ÚVR Opočinek, kde se vyvíjely radiolokátory pro celou Varšavskou smlouvu. Známější budou pod jménem Tamara, Věra apod.

Vy jste vyvíjel Tamaru? Radar, který zachytil i „neviditelné“ letouny – to byl ve světě pojem!

R: Ne přímo já, podíleli jsme se na tom všichni. Do toho ústavu byly soustředěny mozky, které pak po revoluci zakládaly třeba Fakultu elektrotechniky a informatiky na Univerzitě Pardubice.

Proč jste u toho oboru nezůstal?

R: Můj sen byl učit, nesmírně mě baví zpřístupňovat dětem těžko uchopitelné věci. Jako věřící jsem učit nemohl, protože jsem uvěřil ještě za svého působení v ÚVR. Hned po revoluci jsem využil nabídky učit na střední škole elektrotechnické v Pardubicích. Krátce nato se ÚVR díky porevolučním vlnám rozpadl. Západ se bál, že naši technologii prodáme třetí straně, která není spřátelená s USA. Česká vláda dostala dopis přímo z Bílého domu, že vývoz radiolokátorů není žádoucí.

Jak jste uvěřil?

R: Dva roky po vojně v roce 1983. Bylo mi dvacet sedm let, byl jsem ženatý a měli jsme první dítě. Bydleli jsme na svobodárně v Pardubicích, kde jsme se s manželkou náhodně setkali v trolejbuse s Danielem Kvasničkou. Znal jsem ho letmo z vojny. Tehdy jsem měl odstup od náboženství – ale když jsme spolu sloužili na bráně, pochopil jsem, že asi bude věřící. Nechoval se jako ostatní mazáci. Po našem setkání v trolejbuse začalo naše přátelství, které pak vyústilo v hlubší zájem o víru. Když jsme zjistili, že v Pardubicích bydlíme ve stejné čtvrti, protože tam měl dívku, začal nás navštěvovat a přiučoval se na přebalování našeho Honzy. Jeho návštěva pro nás byla vždycky příjemná, zůstával po něm zvláštní pokoj.

Nemluvil o Bohu?

R: Nevnucoval nám svoji víru, jen o Vánocích třeba krátce řekl příběh o narození Pána Ježíše nebo o třech mudrcích. Vždycky se dovolil, jestli se za nás může pomodlit. Pokorně vstupoval nejen do naší rodinky, ale díky němu se duchovně probudily další dvě rodiny na svobodárně. Daniel nám četl z Bible, vysvětloval a jeho odpovědi nás fascinovaly. A pak nám na Vánoce jednu daroval. Z naší první Bible jsme začali poznávat, že Boží slovo mluví naprosto prakticky do našeho života.

Kdy se to zlomilo úplně?

R: Dva měsíce po těch Vánocích Pán Bůh připravil situaci, kdy se toho hodně změnilo. Oba s Dášou pocházíme z Trutnova. Moje maminka měla v našem synovi první vnouče a chtěla si ho co nejvíc užívat. Byla docela generál. (úsměv) Žárlila na to, když Dáša odcházela s „jejím“ vnoučkem navštívit svou rodinu. Na základě této žárlivosti vyprovokovala moje maminka tak velký konflikt, že Dáša požádala svého tatínka, aby ji a Honzu hned odvezl domů do Pardubic. Byl jsem tenkrát na služební cestě, nebyl jsem u toho, ale věděl jsem, že když se máma urazí, nic s ní nehne. Najednou přerušila veškerý kontakt. Trvalo to dva měsíce, bralo nám to pokoj. V tom konfliktu jsem stál za svojí ženou, ale zároveň jsem chtěl obnovit vztah s mámou. Bylo to pro mě neřešitelné. Rozhodli jsme se jí napsat dopis. Viděl jsem, jak se Daniel modlí, a poprvé v životě jsem se modlil také: „Pane Ježíši, jestli opravdu jsi, dej, abychom uměli vyjádřit to, co k ní cítíme, ale aby zároveň pochopila, že jsme svébytnou rodinou.“ Dopis měl sedm stran a Pán Bůh tu modlitbu vyslyšel.

Co se stalo?

Dáša: Do tří dnů zvonila maminka u nás v Pardubicích. Byl to šok. Objaly jsme se, rozbrečely – a nikdy už jsme se k tomu problému nevracely. Věděla jsem, že pochopila, a získala jsem v ní od té doby nejlepší tchyni na světě. Celý život nás respektovala.

Vnímali jste, že se stal zázrak?

R: Byl to zázrak. Uvěřili jsme, že Ježíš a Bůh opravdu existují. Osobní vztah k Bohu přišel o pár měsíců později, to už jsme byli zapojeni do mládeže. O prázdninách jsme jeli s mládeží celá rodina pomáhat na stavbu modlitebny ve Staré Turé. Moment obratu přišel hned první večer na biblické hodině pro brigádníky, kde kázal bratr kazatel František Ciesar o radosti z přijetí odpuštění. Pamatuji si příběh o dvou ženách, kterým Ježíš odpustil. Jedna se radovala a druhá ne. Vyčítala Pánu Ježíši, že jí asi na rozdíl od té druhé málo odpustil. Ježíš řekl, aby vytáhly z potoka kameny – ta první jeden veliký za svůj veliký hřích, ta druhá mnoho malých oblázků za své malé hříšky. Vtip byl v tom, že je pak měly vrátit přesně tam, kde byly. Ta první to dokázala, druhá ne. Došlo mi to! Do té doby jsem si myslel, že žiju dobrý život, že nemám žádné hříchy, a najednou mi Duch svatý ukazoval jeden hřích po druhém. Tím posledním bylo, že jsem v lavici příkře odbyl Dášu, když se ptala, co se se mnou děje. Bůh ale mluvil i k ní. Za přítomnosti tehdejšího vedoucího mládeže Evalda Ruckého jsme společně na zahradě, ve tmě, ale v úžasném světle odpuštění vydali svůj život Kristu. Na Nový rok 1984 jsme byli v pardubické CB pokřtěni a přijati do sboru. Hned v létě pak přišlo povolání do služby dětem.

Jste zakladatelem Dorostové unie a Awanu jste v Čechách také začal vy. Jsou to velké a dlouhodobé projekty. Byla cesta k přijetí této služby tak jasná, jako cesta k přijetí Krista?

R: Zpočátku ne. Onoho léta mě na sborové dovolené oslovil bratr Kamp, jestli bych nechtěl vést besídku. Přišlo mi to jako vtip, pořádně jsme neznali ani Bibli. Ale večer nám to nedalo a ve své dětské víře jsme před Pána položili rouno. Bylo zrovna suché léto, bylo nemožné, aby začalo pršet, takže rouno znělo: „Jestli, Pane Bože, myslíš vážně, abychom pracovali s dětmi, začne pršet.“ Celý příští den nic, až před půlnocí začalo lít. Nechtěli jsme všem zkazit sborovou dovolenou, tak jsme jako Gedeon položili druhé rouno – aby pršet přestalo. A ráno bylo nebe vymetené. Dnes bych to už nedělal ani nedoporučoval, ale Pán Bůh na dětské modlitby reaguje. (úsměv) Od té doby jsme nikdy nepochybovali, že jsme do toho opravdu měli jít.

Měla to být vaše první zkušenost s vedením dětí?

R: Prožil jsem ve skautu krásnou pubertu, než mi ho zase v roce 1969 zakázali. Představu jsem tedy měl. Když se po těch 35 letech ohlédnu, vidím, že to povolání bylo opravdové a že nás Pán Bůh pro tu službu vystrojil.

Nikdy nepřišla chvíle pochybností?

R:Ne. Vedli jsme besídku, jezdili na tajné konference Dětské misie, rostli ve službě. Když ale odrostly děti, které jsem měl v besídce, založil jsem pro ně dorost podle Knihy lesní moudrosti od E. T. Setona. Nazvali jsme ho Ohnivý šíp. Chtěli jsme zapalovat lidská srdce Kristovým evangeliem. Šili jsme si týpí, měli kolem táborového ohně sněm, vedli si deníky… Dnes se mnou někteří tehdejší dorosťáci sedí ve staršovstvu a celá ta parta na ty chvíle vděčně vzpomíná.

V roce 1995 pak přišlo povolání do celocírkevní služby tajemníka pro dorost – to jsem už učil na průmyslovce. Nebylo lehké odejít z milované školy, ale i tento zápas jsme s Dášou na modlitbách vybojovali. Šli jsme do toho opět oba společně. Tak vznikla Dorostová unie. Já jsem pak prošel vikariátem a v roce 1997 jsem byl ordinován za kazatele.

„Pracovat s dorostem je fantastické, ale je třeba začít evangelizačně pracovat už s besídkovými dětmi.“

Jaká byla cesta k Awaně?

R: Bylo to zvláštní – za komunistů jsme věděli o Dětské misii, ale o Awaně nic, ačkoliv obě vznikly zhruba v téže době. Železná opona fungovala perfektně. Na jedné kazatelské konferenci si starší bratři kazatelé stěžovali, že dnes se už děti neučí Boží slovo zpaměti… Byl tam Richard McKnight, učitel angličtiny na ETS, a ten poprvé zmínil Awanu jako program, kde se děti rády a efektivně učí Boží slovo zpaměti. Rozesmálo mě to a ironicky jsem poznamenal: „To bych tedy rád viděl!“ On nelenil, oslovil svůj domovský sbor v USA a tamější vedoucí Awany Mr. Eddie Hester, který se později stal dokonce naším šéfem Awany pro Evropu, sehnal peníze a přiletěl. Postupně nám odkrýval, co to je Awana, a já přesně cítil, že to je to, co jsem už delší dobu prožíval – pracovat s dorostem je fantastické, ale je třeba začít evangelizačně pracovat už s besídkovými dětmi.

A rozjelo se to. V lednu jste oslavili 20 let Awany v Čechách…

R: Ano. Původně jsme si mysleli, že to po schválení Radou CB pokusně otestujeme v několika sborech CB. Musely se však přeložit všechny materiály pro děti i pro vedoucí. Povedlo se to v rekordně krátkém čase dvou let. Museli jsme to hodně přizpůsobovat, protože ne všechno z americké kultury šlo použít. Uznáte, že doslovně přeložit název pro klub od 1. do 3. třídy – Jiskřičky – prostě nešlo. Tak jsou to Svatojánci. Také aktivity typu udělat rozhovor s misionářem nebyly možné – v té době se nikdo z dětí s živým misionářem nesetkal.

Stali jste se jimi vy – misionáři pro ČR a SR. Co to obnáší?

R: Budovat vztah. Vztah s kazateli, s vedoucími, s dětmi. Jezdit a sdílet vizi Awany se zájemci z různých sborů a denominací. Pomáhat se založením klubu, jezdit na supervize, povzbuzovat tým vedoucích. Vést účetnictví v angličtině, pořádat konference, celonárodní akce pro děti, psát reporty a výroční zprávy, shánět výrobce Awana pomůcek v Česku… Překvapivě se Awana během dvou let ujala, takže jsme v tom všem nacházeli smysl. Ale nejúžasnější bylo, že to chytlo děti a bavilo je to. Rich McKnight měl pravdu.

Vzpomněl jste si na tu svoji ironickou poznámku?

R: Mockrát. Když jsme po třech letech dělali mezi dětmi průzkum, co je na schůzce Awany baví nejvíc, mysleli jsme si, že to budou neotřelé týmové hry. Kupodivu nejlepší pro ně byla tzv. učební část schůzky – malá skupinka, kdy se jeden vedoucí věnuje 40 minut maximálně třem dětem; každé postupuje svým vlastním tempem a plní lekce ve své příručce. To, že měly děti během schůzky na 40 minut vedoucího jen pro sebe, byl pro ně zřejmě velký luxus. Nesmírně to buduje vztahy. Další věc, která naplňuje potřeby dětí, je budování jejich identity – dostávají klubová trička, někam patří.

Jaký má Awana přesah?

R: Je to učednický program a systematické uvádění dětí do Božího slova. Je to lego čtyř programů, které jsou věkově přizpůsobeny od předškoláků až do nástupu puberty. Každý sbor si toto věkové lego může sestavit podle potřeby. Aby Awana efektivně fungovala, potřebuje besídku. Awana se soustředí na cestu spásy, děti poznávají Ježíše, ale nic se tam nedozvědí o Davidovi, Šalomounovi apod. To jim dává besídka, která zase nemá na evangelizaci během té krátké doby při bohoslužbě prostor. Je to vzájemná symbióza. Awana také buduje vztah s rodiči. To, že se u předškoláků (kteří se jmenují Méďové) daří systematicky zapojit do duchovní výchovy rodiče, je zázrak. Ale děti milují, když s nimi rodiče vyplňují příručku a duchovně komunikují. Poznali jsme to na svých cestách, Awana totiž v ČR působí ve čtyřech denominacích.

Kolik klubů Awana v ČR dneska má?

R: Počet sborů, které aplikují Awana programy, je kolem dvaceti. Tento počet roste pomalu, protože Awana není nízkoprahová činnost. Je to dělo, které míří přímo do jádra evangelia – misijní učednický program pro sborové děti, na které se nabalí jádro jejich nevěřících kamarádů. Je to formování Božím slovem. Když jsme první várku dětí po sedmi letech pouštěli u nás v Pardubicích do dorostu, tak se vedoucí divili, co je to za skupinu – duchovně byly o třídu výš než ti, kteří už tam byli. Za těch dvacet let vidíme, že Awana opravdu vede k následování Krista. Většina bývalých awaňáků ve sborech někde slouží.

Určitě jste byli svědky mnoha osobních příběhů…

D: To ano, když se ohlédneme, máme za sebou obrovské množství zázraků. Například jedna dívka měla blok ohledně misie – byla uzavřená a pozvat někoho do Awany byl pro ni nepřekonatelný problém, ale po „odznaku za misii“ moc toužila. I maminka přišla s prosbou, jestli by nemohla místo toho splnit něco jiného. Dali jsme tomu čas s tím, ať se za to s dcerkou modlí. Krátce na to se jí její kamarádka cestou ze školy zeptala, co bude dělat odpoledne. Ten den byla Awana. Ta kamarádka se spontánně zeptala, jestli může jít s ní. Tak moc se jí na klubu líbilo a tak to ve škole nadšeně vychválila, že v konečném důsledku začaly chodit na klub tři holky z její třídy. Vyslyšená modlitba onu uzavřenou dívku tak povzbudila, že se pak na vysoké škole stala pracovnicí Univerzitního křesťanského hnutí a dělala misii.

Několikrát se mi také stalo, že děti bez jakékoli výzvy samy řekly, že chtějí vydat život Ježíši. Pod vlivem Božího slova přirozeně dojdou k tomu, že chtějí patřit Kristu. Můžeme se s nimi modlit, protože jejich vydání je opravdové. To je potvrzení moci Božího Slova z Izajáše 55 – nenavrátí se k Bohu s prázdnou, aniž by vykonalo to, pro co je poslal. V Božím slově je život. To je celý zázrak Awany.

Ve světě působí Awana v 900 církvích ve 100 zemích a týdně se v ní schází na 4,7 milionu dětí. Roste z ní už čtvrtá generace a míří do budoucna. To musí satanovi docela vadit. Vnímáte jeho protisílu?

R: Samozřejmě. Už na začátku v Dorostové unii se pravidelně před kurzy objevil nějaký problém – zdravotní, technický, materiální, v našem vztahu. Během let jsme poznali, že když začnou podobné problémy, je ten zlý při díle. Znamenalo to, že jdeme správným směrem. Naučili jsme se modlit, oblékat duchovní zbroj a nebrat to osobně. Přiblížilo nás to k Pánu Bohu. Učili jsme se vděčnosti a pokoře.

Na závěr otázka: Jaký je Bůh? Jak ho znáte? Jaká je podle vás jeho nejvýstižnější charakteristika?

R: Bůh je živý. Od toho se odvíjí všechno. Není to ideologie ani náboženství, Bůh je živý. Dokáže živě reagovat na naše potřeby a pomáhá nám s našimi starostmi. Vrací nás na úzkou cestu, když se mu vydáváme. Awana je vztah – k Bohu, k lidem i k dětem.

D: Čím víc Pána Boha poznávám, tím víc se rozšiřuje spektrum mé vděčnosti. Za vyslyšené i nevyslyšené modlitby, kdy vnímám jeho každodenní ochranu a milost.