Abys měl nějakou tu materiální jistotu…

Po střední škole jsem už nebydlel s rodiči, a tak jsme se vídali méně často. Skoro při každé příležitosti jsme spolu ale řešili mé studium. „Jak jde škola?“ „Výborně, zrovna jsme probírali epigrafiku a historickou mluvnici.“ – „Eh? Eh? A co že to vlastně studuješ?“ „A co z toho budeš dělat, až to dostuduješ?“ „Eh? Eh?“ „No, a kolik takový… eh? …eh? – jak jsi to říkal, bere? Jako jestli budeš mít dost peněz? Ne, že bys musel hned vydělávat miliony. O peníze v životě nejde, že jo? Teda nejde jen o ně…, ale abys měl nějakou tu materiální jistotu…“

Je možné, že někteří z vás podobný rozhovor s rodiči také vedli. Mezi mými spolužáky a studenty bývaly takové dialogy častěji než ryba na talíři. I dnes ve středním věku si občas kladu otázku, co bych asi musel dělat a kolik asi vydělávat, aby mí rodiče měli pocit, že mám alespoň tu základní materiální jistotu.

V současné době je průměrný plat víc jak dvojnásobek toho, co považovali mí rodiče tehdy za solidní odměnu. Ostatně z dětství si pamatuji, že jsme mívali masité obědy jen v první půlce měsíce, pak jsme přecházeli na moučná jídla a končili topinkami. Asi nemusím říkat, že jako děti jsme oceňovali více menu z druhé půlky měsíce. Babička většinu našich chodů považovala za slavnostní jídelníček – takřka marnotratnost.

Je pochopitelné, že snad všichni rodiče chtějí, aby se jejich děti měly lépe než oni. Na druhou stranu mohou narážet na jakési znejasnění toho, podle čeho se kvalita života měří. Dříve to bývalo takové přehlednější. Kvalifikovanější povolání byla lépe placena. Už po několika letech se ti schopnější se správným kádrem dostávali do vedoucích pozic. S léty vám přirozeně stoupal plat. Inflace nebyla. Se stoupajícím platem očekávaně stoupala životní úroveň – tedy ta materiální. Dnes se šikovný podnikatel, který ještě na základce byl spíše bavičem než vzorným chlapcem, s trochou štěstí vyšvihne mezi boháče a jezdí v drahém autě ještě dříve, než někdo druhý vůbec dodělá vejšku. Jedno, že stále netuší, kde se píše „mně“ a kde „mě“.

Jaká je tedy ta správná cesta? Je skutečně podnikatel šťastnější než doktor? Etablovaný právník spokojenější než učitelka? Úspěšný olympionik než řadový trenér? Kdo nastřádal více pokladů? Nad kým uctivě pokyvují starci v branách města? Ke komu vzhlíží děti jako ke svému vzoru? Koho rodiče poplácají po ramenou?

Materiální jistota! Už na základce jsem pochopil, že hmota, tak jak ji vnímáme, není než iluze. Filosofové za ní viděli tu vodu, tu vzduch, tu oheň. Nevěřili jí. Nakonec přišli s atomy – s něčím, co se nedá už dál rozseknout – jako prvočísla. A pak se to stalo. Rozsekali atomy a v padesátých letech měli psychiatři žně z úzkostné populace.

Boha nikdo nikdy neviděl. A přece je to jeho dlaň, která nám dává pít. Jeho paže, která nám podává chléb. A především jeho Slovo, které nám dává sílu pokračovat tam, kde jiní propadli beznaději. Ano, nalezl jsem cosi pevného v životě – jistotu asi ne tak materiální, jako spíše pateriální. Jistotu, která je snad někdy proti přírodě, ale spíše nad přírodou a celá příroda z ní a k ní roste. Já pak s ní. „Mám se dobře, mami!“