Církvi rozumíme jako týmovému sportu, je to jako fotbal nebo hokej. Různí lidé musejí spolupracovat, aby se něco dobrého mohlo povést. Dnes někteří lidé mají církev spíš za individuální sport, kde si jdete zaběhat se sluchátky a nikdo vás u toho moc nevyrušuje. Ale to není církev. A stejně je to i s vedením církve. Není to pro nás otázka jednoho člověka, ale skupiny starších. V případě Majáku to ani nejsou starší na jednom místě, ale na více místech. Musím říct, že mnoho z těchto lidí jsou mí nejbližší přátelé.

Jak vést sbor

První věcí, na které jsme se museli dohodnout, je, jestli a jak církev potřebuje vést. Vedení je takové ožehavé slovo, a právě proto se ho někdy bojíme a máme pocit, že do církve nepatří. Pak velmi často sklouzneme do opaku a domníváme se, že církev se povede sama nebo ji povedou všichni. Ale vedení, chápáno dobře, myslím vystihuje jeden z úkolů starších. Znamená to jít první po cestě, kterou jsme určili, a motivovat lidi, aby šli za námi. Takové vedení dává smysl. Starší jsou lidé, kteří pomáhají lidem, vyučují, aktivně se podílejí ve sboru na práci s lidmi. Nejsou komise, která rozhoduje, poradní tým kazatele nebo jiná instituce. Jsou to lidé, kteří pracují a modlí se.

Starší jsou tým

Druhá věc, která je pro nás důležitá, je vnímat starší jako tým. Jsou všichni na stejné rovině. Neděláme rozdíl mezi kazateli a staršími, mezi placenými pracovníky a ostatními. Důležité je vidět obdarování každého z nich a dát mu co největší prostor, aby ho mohl využít. Rozdíl je samozřejmě v míře času, který jednotliví starší mohou službě věnovat. Ten ale není dán tím, jestli je někdo kazatel, nebo ne. Máme také jiné zaměstnance než kazatele a v našich týmech jsou také lidé, kteří se v druhé polovině života rozhodli opustit úspěšnou kariéru, aby mohli více sloužit v církvi. Tito lidé většinou úvazek nepotřebují. Uvolnili se ze svého zaměstnání nebo podnikání, aby mohli dat svůj volný čas do služeb církve.

Důležitá je příprava

Třetí věc z toho přirozeně vyplývá –na takovou službu se musí starší připravovat. Proto naše setkání vždycky zahrnují také přizvané účastníky, většinou mladé vedoucí. Snažíme se mít zastoupeny různé generace od studentů až po nejstarší. Pro přípravu vedoucích a starších jsme za deset let vybudovali program přípravy, který začíná u středoškoláků a pokračuje přes vysokoškoláky až k přípravě starších. Jde o je dvouleté studium teologie, praktických dovedností a také filozofie služby na Majáku. Chceme, aby všichni starší byli absolventy tohoto programu. Velice nám to pomohlo, protože strávíte dva roky diskuzemi nad nejrůznějšími tématy, poznáte, jak ostatní přemýšlejí a také si vyjasníte, jak chcete přemýšlet společně. Pomáhá nám to sjednocovat naši práci a předcházet zbytečným diskuzím a sporům.

Množství takto připravených a ochotných starších také určuje kapacitu církve. Nejvíce je to vidět tam, kde církev teprve vzniká a kde nejsou mezi lidmi vícegenerační vazby. Lidé hledají v církvi vztahy a právě starší a vedoucí vytvářejí síť vztahů, do které se lidé mohou zapojit. Obecně se udává, že jeden takovýto starší je schopen zahrnout do svého vlivu deset lidí. Deset starších tedy znamená asi sto lidí. Jsou to hrubá čísla, ale z naší zkušenosti odpovídají realitě.

Dobré vztahy

Jsou ještě další principy práce, které jsme si stanovili a které navazují na tyto základní předpoklady. Osobně musím říct, že si neumím představit jiný způsob práce než v týmu, kde nehraje roli rozdílnost postavení a kde se mohou rozvinout přátelství a zájem jednoho o druhého. Starší mezi sebou mají dobré vztahy a jsou přátelé, kteří společně nesou jak jeden druhého, tak církev.

V tomto porozumění týmu vůbec nevnímám osamělost nebo neporozumění, které bývá pro kazatele tak typické. Takovýto tým může být nositelem dlouhodobé vize pro církev, pokud se daří předávat odpovědnost na mladší generace. Mladší vedoucí a lidé, kteří chtějí být zapojeni v církvi, mají možnost se podílet na všech i naprosto zásadních rozhodnutích, a tím získávají vlastnictví.