Lukáš 2:8-10 „A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: ‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.‘“

Inspirace

„Dobrý den!“ „Ahoj!“ „Vítejte!“ „Čauky!“ To jsou asi nejčastější způsoby, jak se dnes s někým zdravíme. Máme několik pozdravů, které běžně používáme a navzájem si rozumíme, co jimi myslíme.

Když si připomínáme události prvních Vánoc a vše, co s nimi souviselo, možná nás překvapí, že tam hned třikrát zaznívá úplně jiný pozdrav. Jestli se tomu vůbec dá říkat pozdrav. Ve všech třech případech jde o úvodní slova, která vyslovil anděl – Boží posel, který v té době přišel za různými lidmi, aby jim sdělil velmi důležité zprávy. A nebylo to žádné „ahoj“ nebo „dobré ráno“. Místo toho zní: „Neboj se!“ nebo také „Nebojte se!“ A ten pozdrav je vlastně ujištěním či upozorněním, že není nutné propadat strachu, ale že je dobré s bázní sledovat Pána Boha při jeho velkolepém díle, které je projevem jeho milosti a lásky.

- - - - - - - - - - - - - Kázání

Poprvé anděl takto oslovil Zacharjáše v chrámu, aby mu oznámil, že i když už je v pokročilém věku stejně jako jeho manželka, tak se jim narodí syn. Podruhé takto anděl oslovil Marii, aby i jí oznámil, že se jí narodí syn, který dostane jméno Ježíš. A potřetí slova „Nebojte se!“ slyší od anděla pastýři, kteří pásli své ovce poblíž Betléma. Možná by slovo „Neboj se!“ rád slyšel každý z nás. Navíc od někoho, kdo má velkou autoritu.

Všichni čelíme strachu

Asi není člověka, který by se něčeho nebál. Všichni musíme v určité míře čelit strachu. V této „covidové“ době vyhlížíme nejistou budoucnost s otázkou: Co bude? Jak to bude? Někteří možná mají strach, že přijdou o práci. Že i na jejich firmu dolehnou důsledky této krize. Strach, že nebudu mít z čeho uživit sebe ani rodinu. Někdo jiný má strach o své blízké, snad o děti či naopak o rodiče. Možná někdo z nich podniká cestu (ať už doslova, nebo obrazně), která se nám jeví jako dost nebezpečná. Dokonce i na scéně vánočních událostí se objevuje smrt, když Herodes vysílá vojsko s příkazem k povraždění malých chlapců v Betlémě. Také smrt v nás vyvolává nepříjemné pocity strachu.

Strach nás v menší či větší míře provází každým dnem našeho života. Strach o zdraví; strach z úrazu nebo z nemohoucnosti; strach o lásku nebo harmonii ve vztazích; strach z odmítnutí, z posměchu. Asi nikdo se ho nedokáže úplně zbavit. O to víc nás těší a povzbuzuje, máme-li po ruce někoho, kdo nás uklidní.

Jde-li dítě do sklepa pro kompot nebo marmeládu, jde možná se strachem, zda tam nečeká nějaké strašidlo nebo zda na něho za rohem něco nevybafne. Jak je však v dané chvíli šťastné, když tatínek řekne: „Pojď, půjdu s tebou!“ Vezme ho za ruku, jdou spolu a dětský strach je rázem pryč. Tak nějak podobně zaznívá ono andělské: „Neboj se!“ Zaznívá pro ty, které právě strach v nějaké své podobě ohrožuje. „Neboj se!“ Je tu někdo, kdo je ve tvém strachu s tebou.

Strach z leknutí

Je třeba si ovšem přiznat, že strach těch lidí, které anděl přímo pozdravil slovy „Neboj se!“, byl ještě trochu jiné povahy. A to ze dvou důvodů: Tím prvním bylo leknutí. Andělé totiž neklepají a nechodí dveřmi. Dokážou se prostě objevit přesně tam, kde chtějí být, a nepotřebují k tomu lidské cesty. Nepotřebují dveře, zvonky, brány. Vždyť hned v tom prvním případě ani velmi silná zeď chrámu nebyla pro anděla překážkou.

Ve všech těchto případech se však andělé chovají typicky andělsky, tedy že jdou přímo na věc. Žádné klepání, žádné dlouhé příchody. Tak trochu vyplaší ty, za kterými jdou s důležitým a radostným poselstvím. Myslím, že na jejich místě by se polekal kdokoliv z nás.

Mám za to, že druhý důvod je současně ten nejpodstatnější. Bezprostředně souvisí s tím, KDO v tu chvíli před nimi stojí a mluví s nimi. Anděl. V případě Marie dokonce archanděl Gabriel. Ve staré židovské literatuře je popisován jako jakýsi „generál“ mezi všemi ostatními. Jako přímý pobočník samotného Pána Boha, jeho mluvčí či pravá ruka. A jelikož anděl po většinu času pobývá v Boží blízkosti, potom při setkání s člověkem odráží Jeho slávu.

Bázeň z Boží blízkosti

Tak tedy ti lidé, které tenkrát anděl navštívil, se ulekli a potom je pravděpodobně zachvátil obyčejný lidský strach, co se to tu děje. Ale mám za to, že všichni zúčastnění se bojí především proto, že se setkávají s poslem od Boha. A jejich srdce je naplněno, možná lépe než „strachem“ je dobré říci „bázní“ z Boží blízkosti. Jsem pevně přesvědčen o tom, že v této bázni jako by všechny ostatní lidské strachy ztrácely na své síle a významu.

Během událostí spojených s narozením Ježíše mluví Pán Bůh jasně a zřetelně. Mluví po dlouhé době. Je možné, že lidé vyvoleného národa slyší zřetelné poselství od Stvořitele po více než 300 letech. Mluví prostřednictvím svých poslů, kteří přinášejí důležité zprávy lidem vybraným proto, aby v tom velkém obraze sehráli svoji roli. Mluví přitom nejen slovy, ale i činy. Právě narození Ježíše, které je v centru všech událostí, je jasným poselstvím od Boha. Jako by samotné narození Božího Syna bylo také vyslovením onoho „Neboj se!“

„Neboj se, izraelský národe!“ A co víc: „Neboj se, člověče, ať jsi odkudkoliv! Bůh na tebe nezapomněl! Bůh tě miluje!“ Bůh posílá svého jediného milovaného Syna, který je mu vzácnější než kdokoliv jiný. Posílá ho na svět, kde se dočká trápení, odmítnutí, bolesti, a nakonec i smrti. Ale to, že ho posílá teď jako malé dítě, je jasnou zprávou od Pána Boha každému člověku: „Neboj se!“ To dítě, Ježíš, přináší něco nádherného a úplně nového: Neboj se důsledků svých hříchů, protože Ježíš přichází s odpuštěním. Neboj se promarněného života, protože Ježíš dává životu nový smysl. A neboj se smrti, protože Ježíš otevírá cestu k věčnému životu! To je to jasné poselství z nebe. Už není potřeba podléhat strachu, ale poddat se Boží bázni.

Bázeň je něco jiného než strach. Vyvolává pocit nejistoty, malosti před někým, kdo nás přesahuje, ale současně má o nás zájem.

S bázní proti strachu

Pokud jsme ochotni se před Ním v úctě sklonit, uznat jeho autoritu, která není ničím omezena, tak s bázní před svatým a všemohoucím Bohem můžeme lépe čelit všem lidským strachům, které nás v našich dnech tady na zemi potkávají. Už není třeba se trápit ve strachu, už je možné se v bázni sklonit před tím, kdo změnil náš úděl, a spolu s ním se i o ty lidské strachy postaral.

S touto bázní před svatým a všemohoucím Bohem dokážeme lépe obstát ve všech situacích, které v člověku vyvolávají pocity strachu. Třeba strachu ze smrti mohu čelit mnohem lépe, protože vím, že Ježíš svým vzkříšením prolomil moc smrti a připravil tak možnost ke vzkříšení i všem svým následovníkům. Nemusíme se bát, protože Ježíš otevřel cestu k věčnému životu a připravuje nám místo. Strachu, že přijdu o práci, mohu čelit mnohem lépe, když vím, že Bůh se o mne postará, pokud mu věřím. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem přesně rok neměl žádnou stálou práci, a Pán Bůh se vždycky postaral.

Věřme, že on své věrné vede dobrými cestami, a ztrácím-li jednu příležitost, tak je možná jinde připravena nějaká lepší.

A ještě jeden bonus navíc

Anděl sice vždycky vylekal toho, za kým přišel, myslím si však, že to nebylo úmyslné. Vyvažuje to nejen potěšujícím a uklidňujícím: „Neboj se!“, ale i dalším obsahem zvěstované zprávy. Anděl tady vždycky přináší radost z toho, že se někomu narodí nebo už narodilo dítě. O tom i dnes říkáme, že je to „radostná událost“. Je tady evidentní posun, kterým anděl provádí člověka od strachu k radosti. Nejprve člověka uklidňuje, a když je smířen a připraven poslouchat, tak mu sděluje radostnou zprávu. Poslední z těch tří radostných zpráv je vlastně ta nejdůležitější.

Závěr

Chtěl bych vám všem popřát, abyste o letošních Vánocích mohli všichni zakusit něco z tohoto posunu, kterým nás provází anděl jako posel od Boha – posun od strachu, když uslyšíme jeho „Neboj se!“, a pak ještě dál k radosti. Protože i pro tebe se tenkrát narodil Spasitel Kristus Pán, v městě Davidově.