Hlas lidu, hlas Boží. Tak zní známé přísloví, jež u nás překvapivě ožívá. Naneštěstí. Lid bývá totiž od nebes vzdálen, dav je na tom ještě hůř.
Hlas lidu, hlas Boží. Tak zní známé přísloví, jež u nás překvapivě ožívá. Naneštěstí. Lid bývá totiž od nebes vzdálen, dav je na tom ještě hůř. A tak se „vox Dei“ stává hříčkou v ústech pseudospasitelů, kteří se na perutích populismu vznesou vzhůru, aby jako praví zastánci lidu na plná ústa sdělili, co „vox populi“ říká. Kdo to může vědět líp než populista, že ano?
Nově se tihle lidé do krve bijí za svaté právo na referendum. Ať lid rozhodne, jestli chceme patřit na západ nebo na východ. Ať rozhodne, kdy vystoupíme z Evropské unie, která nám kecá do syrečků a pomazánkového másla. A taky z NATO, hrome, jaký je v tom vlastně rozdíl? Ať lid rozhodne, kolik traktorů dodáme ruským a čínským soudruhům. Ať řekne, jestli se má ukřižovat Kristus nebo Barabáš.
Je tady ovšem řada varování. Tak například, měli jsme dva velké prezidenty, Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla. Oba byli zvoleni slovutnými poslanci, a byl to jářku cirkus par excellence. Teď tady máme změnu. Dvakrát jsme volili prezidenta přímo, což znamená, že cirkus byl ještě zábavnější. Ale rozhodl svrchovaný lid, i když naletěl na primitivní triky a hozené návnady zbaštil i s navijákem. Kladu si tedy otázku, zda by takový Masaryk nebo Havel přímou volbou vůbec kdy prošli? Obávám se, že nikoli.
À propos, kdo ví, jak to myslel starořecký básník Hesiodos, kterému se ono okřídlené rčení připisuje. Ale vzdělaný mnich Alcuin z Yorku, který ho pak v osmém století proslavil, doslova napsal: Neposlouchejte ty, kdo říkají „hlas lidu je hlas Boží“, protože vřava davu se vždycky blíží šílenství.