Duševní a duchovní slepota se může týkat mnoha oblastí života a její nebezpečí je v tom, že často, na rozdíl od té fyzické, není na první pohled zřejmá.

„Odpusť, že jsem dnes bez milosti slepého nechal upadnout,“ zpívá se mimo jiné v písni 313 z kancionálu Církve bratrské. Pokaždé, když čtu tento text, připadá mi to jako nevidomé na první pohled trošku absurdní. Zejména proto, že bych kolikrát byla radši, kdyby mě kolemjdoucí nechali upadnout, než aby kolem mě panicky pobíhali při každém, byť jen domnělém zaváhání. Nechat upadnout slepého je mezi vidícími zřejmě vnímáno jako obrovská tragédie, ale já vlastně nechápu proč. Pokud upadnu, je to moje blbost – měla jsem dávat pozor. Upadnout může přeci každý člověk, a tak onen text písně vlastně klade na naši „zdravou“ populaci nesmyslný, neexistující nárok. Realističtější by bylo, kdyby se v písničce zpívalo něco jako: „Odpusť, že jsem dnes bez milosti bratra zas nechal upadnout.“ Pak by to ovšem vyžadovalo, abychom si všichni vzájemně neustále stáli za zadkem a hlídali se, abychom neupadli. Upřímně si ani nedovedu představit, jak by takováto tragikomická situace vypadala a kolik provinilců by se muselo kát, že včas nezachytili padajícího bratra nebo sestru. Absurdní, že? Ano. A stejně absurdně to vnímám já v původním znění.

Lépe řečeno, stejně absurdní to je, pokud člověku skutečně při zpěvu naskočí slepota fyzická, která v dnešní době plné možností už není handicapem, ale výzvou, za niž jsem Pánu velmi vděčná. Ano, jsem slepá a občas upadnu a není to žádná tragédie. Se slepým tělem se dnes dá důstojně žít. Mnohem větší hrozbu ovšem představuje slepá duše…

Když jdu po ulici, vnímám občas kolem sebe zamindrákované, nevrlé kolemjdoucí, kteří často bývají spoutáni různými povrchními předsudky. „Jste slepá a jdete rychle!“ slyšela jsem kdysi za svými zády nakvašený hlas nějaké paní, které jsem se zřejmě dotkla, když jsem si to s bílou holí před sebou bezpečně rázovala po levé straně eskalátorů. Kdo byl ale v tu chvíli slepý? Ona, která si zřejmě říkala, že nevidomý člověk by raději bez doprovodu vůbec neměl vylézat na ulici, anebo já se svojí odhodlaností neflákat se a prostě se k tomu metru zdravotně projít? A takových, mnohdy ještě zřejmějších případů bychom našli tisíce nejen ve vztahu k lidem s postižením.

Na svoji fyzickou slepotu jsem vlastně hrdá a neměnila bych. Stejně nevím, co to vlastně je vidět a k čemu by mi to bylo dobré. Když někdy kolemjdoucí viděli bolestný výraz, s nímž jsem se odevzdaně probojovávala pražskými ulicemi, jistě nabyli dojmu, že důvodem mého trápení je právě zrakové postižení. Kdyby v roli takového kolemjdoucího čistě teoreticky byl křesťan, který nemá zkušenosti s nevidomými (jako že není možné, aby mě nějaký nezahlédl), nenapadlo by ho říct si, že se za mě pomodlí, protože mě evidentně něco trápí a má duše potřebuje prozřít, zato by ho velmi pravděpodobně napadlo prosit Pána Ježíše o „navrácení“ mého zraku. Jak je možné myslet si, že by se tím automaticky všechny mé problémy vyřešily, mi není známo. Možná bych těch problémů měla o to víc. Co s očima, kdybych vjemy jimi přijímané nedokázala vidět duší?

Až tedy budete, bratři a sestry, někdy zase zpívat „Odpusť, že jsem dnes bez milosti slepého nechal upadnout“ a budete činit pokání, nehleďte na to, kolik nevidomých před vašima očima spadlo a zase se zvedlo. Raději se zamyslete, zdali ve vašem okolí není někdo se slepou duší, komu byste mohli pomoci prohlédnout. Může to být třeba někdo hledající… Duševní a duchovní slepota se může týkat mnoha oblastí života a její nebezpečí je v tom, že často, na rozdíl od té fyzické, není na první pohled zřejmá. Ona zdánlivě absurdní věta z písničky 313 tedy dokáže být nejen smysluplná, ale dokonce velmi hluboká, pokud se jí ovšem přiřkne ten pravý význam. Slepota duše a ducha, na rozdíl od slepoty očí, hrozí nám všem. Až tedy budete při zpěvu 313. písně činit pokání, nejprve poproste: „Pane, ať vidím!“ Vždyť se lze těžko kát nad něčím, o čem nevíme, protože jsme to jednoduše přehlédli. Vždyť slepé duše, které jsme nechali upadnout, můžeme vidět jen a pouze zrakem, který nám dává Pán skrze chrám v našem srdci bez ohledu na oči.