Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39–41)

Možná znáte termín „provozní slepota“. Touto slepotou trpí ti, kdo se v nějaké oblasti života pohybují dlouhou dobu, a to, co pro ně kdysi bylo nové a nepoznané, už ani nevnímají. Někdy je tento stav vítaný – třeba při řízení automobilu. Vzpomínám si, jak jsem si při prvních jízdách v autoškole neustále opakoval, kde je ten který pedál. Kdyby tomu tak bylo dodnes, asi bych se při řízení zbláznil. Prostě něco si v životě potřebujeme zautomatizovat, a dokonce je to velmi žádoucí. Některé činnosti se neustále opakují, a nejen že to tak má být, dokonce nás to uklidňuje a přesvědčuje, že věci děláme dobře. Jenže platí to i pro duchovní život? Pro církev?

Když Ježíš vyčítal farizeům, že jsou slepí, oni to viděli jinak. Byli spokojení s tím, jak věci běžely. Dodržovali zákon, tradici otců a starali se o kultický život Izraele. Toto jim Ježíš nevyčítal, jeho výtka směřovala především k tomu, že tradici a zákon povýšili na roveň Bohu. Že provoz chrámu se stal důležitější než čistota srdce. Mysleli si, že vidí, protože vše běželo, jak mělo, a oni tento běh zabezpečovali. Jenže slovy Ježíše byli slepí, protože se stali imunní vůči svému hříchu. Slovy výše zmíněného přirovnání, šlapali na správné pedály, ale jeli špatným směrem. Anebo slovy tohoto článku, trpěli duchovní slepotou.

Podobný syndrom hrozí každé církvi a každému sboru. O co se jedná? Byl to prý Napoleon, kdo řekl, že jenom duchovní lidé jsou schopni skutečně věci měnit, my ostatní je jenom přeskupujeme. Chceme změnu, kdežto Ježíš očekává proměnu. Církvi a stejně tak i nám hrozí, že budeme zasaženi duchovní slepotou. Hrozí, že měníme fasádu, kdežto Ježíš chce změnit vnitřek. Zákon ukáže to, co zrcadlo – tedy vnějšek. Ježíš chce proměnu vnitřku.

Vrásky se dají vyhladit, jenže Ježíš chce, abychom šli po jejich původu – po zášti, která je působí, po smutku, hříchu – a to s Jeho pomocí měnili. Jenže to je složitější, a proto si Ježíše raději držíme od těla. Zajímáme se především o výkony, o provoz. Ježíš se zajímá o vnitřek, o naše zdroje. Nám stačí sborový provoz, jenže Ježíš nás vede k otázce, zda to, co děláme, skutečně vede k proměně a k tomu, co církev dělá církví, tedy k otevřenosti vůči ztraceným.

Německý protestantský teolog Ernst Käsemann napsal: „Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se na scéně objeví Ježíš, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává. Když je církev konfrontována s Ježíšem, otřásá se v základech. Církevní tradice a zákony se pokusily Ježíše ochočit. Dnes mnoho církví přežívá, protože se to podařilo.“ Autor není proti tradici a zákonům, je proti tomu, když se dají na místo, které patří Ježíši. Když nám dávají větší jistotu a komfort než Kristus.

Tradice, provoz sboru a církve se nesmí stát cílem, je pouze prostředkem k následování Ježíše. Není-li tomu tak, snadno upadneme do duchovní slepoty, která bývá zákeřná. Vše běží a funguje jako kdysi, jen se vytrácí smysl, proč to či ono děláme. Zároveň nám přestává vadit, že se lidé neobrací ke Kristu, že se někteří sboroví kostlivci dlouhodobě neřeší, že sbor táhne pár stále více utahaných bratří a sester atd.

Jsem si jist, že farizeové, o nichž píše Jan, o své duchovní slepotě nevěděli, stejně jako o ní nevědí mnozí z nás. Že o nich, stejně jako někdy o nás, platilo, respektive stále platí to, co S. C. Lewis popisuje v Radách zkušeného ďábla: „Přiveď ho do stavu, kdy o sobě dokáže zpytovat celou hodinu – a přitom o sobě nezjistí nic z toho, co je jasné každému, kdo s ním žil v jednom domě nebo pracoval v jedné místnosti.“

Jenže Ježíš farizee s jejich slepotou konfrontuje, což je velmi naštve. Podobný příběh se opakuje i dnes. Když už někdo najde odvahu upozornit nás na naši zaslepenost, obyčejně reagujeme podrážděně – stejně jako farizeové. Jenže tím se uzavíráme možnosti nazřít svůj stav a hlavně možnosti se měnit. Anebo slovy Ernsta Käsemanna, vpustit Ježíše na scénu.

Vede nějaká cesta z duchovní slepoty? Někdy na naše „slepé skvrny“ ukazují naši kritici. Nenechme se jimi převálcovat, zároveň jim ale naslouchejme a nezaujímejme příliš rychle obranářský postoj. Další medicínou mohou pro sbor být noví lidé a jejich všetečné otázky jako „A proč to děláte?“ Nebojme se čas od času si tuto otázku položit i my sami. Budujme blízká přátelství, v kterých si můžeme navzájem nastavit zrcadlo. A nakonec – nenechme se převálcovat nároky ani tempem života a naslouchejme Pánu Bohu, zda nás nevybízí ke změně, k prohlédnutí. A pokud od něj takovýto impulz přijde, neodkládejme řešení, ale jednejme.