2. Královská 2,23–24 Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti.

Kdo je za smrt těch dětí zodpovědný? Elíša, Bůh?

Je tam psáno: Ve jménu Hospodinově jim zlořečil. To znamená, že jednal na Hospodinově místě. Skrz Elíšu do toho dění vstupuje Bůh a to, co se tam děje, je na jeho zodpovědnost.

Nemůže být tedy tato událost důsledkem přírodních zákonů nesouvisejících s Elíšou? Totiž že děti zkřížily cestu dravé šelmě?

Nikoli. Po této události u Bét-elu ohlašuje Ozeáš Hospodinův výrok, ve kterém se Bůh s medvědicí identifikuje. (Oz 13,8) To nepřímo potvrzuje předpoklad, že se to událo ve jménu Hospodinově. Lze se domnívat, že i medvědice jsou zde nástrojem Hospodina.

Chtěl-li ten masakr Bůh, nejde tím proti vlastním přikázáním? „Nezabiješ“ řekl přece Mojžíši dávno předtím.

Podívejme se na to jinak. Co když tito chlapci svým činem už zemřeli a medvědice pak tento stav jen realizovaly? Podobně i my jsme biologicky živí, ale mrtví ve svých vinách a hříších. Bůh, s nímž nás tento Elíšův příběh konfrontuje, je nedostupný, překvapující, nebezpečný. Není k dispozici a není to náš kamarád. Přesahuje nás a nemůžeme si před ním být jisti. Vyvolává bázeň. A hlavně narušuje naše obrazy a stereotypy, jimiž se jej snažíme popsat.

Ale platí-li novozákonní „Bůh je láska“, tak úzkost z Boha není na místě…

I láska však musí někdy zasáhnout velmi tvrdě. To neznamená, že Láska nemiluje ty, vůči nimž zasahuje. Potíž může být i se samotným slovem láska, kam si schováváme významy, které souvisí s našimi příjemnými pocity. Myslím, že by se s tímto úslovím mělo šetřit. To znamená neštelovat Boha do předem připravených přihrádek. Bázeň před Bohem naopak na místě je – vždyť je to počátek moudrosti. A bázni je třeba se učit, jak čteme v Páté knize Mojžíšově. I mnohé Ježíšovy činy a slova vyvolávají bázeň.

Lze tomu příběhu porozumět?

Vypravěč nám nijak neusnadňuje vstup do příběhu. Jen ho na nás nechává dopadnout. Problém je v tom, že je příliš krátký a my nevíme, jak se jej chopit. Známe detaily, ale nevíme, proč jsou uvedeny. Víme, že roztrhaných dětí bylo 42, medvědice byly dvě, vyběhly z křoví, ale informace, které bychom potřebovali, abychom textu porozuměli, tam nejsou. Texty, které neobsahují informace, díky nimž bychom se s nimi mohli vyrovnat, mají čtenáře možná znepokojovat, tísnit, a tím třeba mobilizovat. Konfrontují nás s tím, že určitých skutečností se prostě nejde racionálně zmocnit.

Kdo poslouchá vážnou hudbu, tak mu tento přístup k biblickým textům není cizí. Mají jen znít a vlamovat se do lidského života svou vahou, nikoli přes jejich analýzu vševědoucím vykladačem. Co když roztrhání dětí medvědicemi má jen vyvolávat stejnou hrůzu, jakou vyvolala zpráva zahubení emorejských králů u Rachab a obyvatel Jericha? (Joz 2,9-11) A tato hrůza Rachab přitáhla k Bohu, vyvolala v ní důvěru a respekt vůči izraelskému Bohu. Cesta k důvěře vůči Božímu jednání přece nevede přes racionální analýzu. Věřit mu můžeme, třebaže mu nerozumíme. Jsme v jeho rukou a on si s námi může dělat, co chce. Nemusíme mu rozumět, stačí jej jen akceptovat.

Myslíte, že to je důvod, proč je v Bibli tento příběh zaznamenán právě tímto způsobem? Aby vyvolal strach?

Může to být jeden z důvodů, ale já nejsem kompetentní k tomu, abych tyto důvody formuloval. Ve hře může být i jméno místa, kde se událost odehrála. Bét-el je dům Boží, místo nějak spojené s Bohem od počátku Jákobova života. Ale v době, kdy tam působil Elíša, do Bét-elu chodil Izrael uctívat býčky jako své bohy. A odtud, z místa, kde uctívají jiné bohy, vychází „nová generace“ a posmívá se někomu, skrze koho přichází Hospodin. Jsou to stále ti roztomilí malí chlapci, když znehodnocují jiného člověka, veřejně jím opovrhují a zesměšňují jej (to vše znamená použité hebrejské sloveso) a dehonestujícím způsobem odmítají Boha, který právě zachránil celé město před smrtí? Omlouvá je to, že to nemuseli vědět? My bychom jim to možná neměli za zlé, protože neznáme smysl jejich slov. Elíša věděl, co dělají a co to znamená.

V případě z Bét-elu ale není jasné, že se jednalo o urážku Boha – děti se posmívaly Elíšově lysině. Možná ani nevěděly, že Elíša je prorok. Bůh je stejný – jaký byl za dob Elíši, takový je dnes. Dnes chápeme, že se děti chovají nerozvážně, protože ještě nemají rozum. Chápeme to špatně?

Nemít rozum není polehčující okolnost pro to, aby děti mohly říkat cokoli, znevažovat kohokoli či šikanovat se navzájem, jak to také často dělají. Mnozí z nás vědí z vlastní zkušenosti, čeho jsou děti schopné a někteří si z dětství nesou zranění, která jim způsobily jiné děti. Lysina mohla označovat pleš. Šlo-li však o vyholené znamení zasvěcenosti, pak mohl být posměch dětí namířen proti úřadu, do kterého Elíšu postavil Hospodin. Z textu vyplývá, že slova, která děti pronesly, souvisejí s událostmi, jež nastaly. To znamená, že nelze říkat cokoli a každý člověk, tedy i dítě, ponese odpovědnost za svá slova.

Dá se zde vůbec dojít k nějakému závěru?

Určitě ano. My se hledáním vysvětlení snažíme událost racionalizovat, najít v ní logiku. Tím se ale ztratí moment překvapení a sdělení nás přestane znepokojovat. To vyvolává optimismus, že se všeho sdělení lze racionálně zmocnit. Pokud to přeroste do zjištění, že výklad je zajímavější, než samotný text, pak jsme nadřadili produkt vykladačova úsilí nad sdělení Bible. Důvěřovat vykladačům je ale velmi ošemetné, jak známe z bajky o mluvícím hadovi z První knihy Mojžíšovy. Příkladem zde může být Jób, který svým moudrým vykladačům nesedl na lep, nepřijal jejich sofistikovaná vysvětlení, nepřijal jejich logiku. A Bůh mu dal zapravdu. Pro sebe bych si z toho vyvodil dva závěry: Že jako čtenář bych měl být velmi opatrný, abych se nesnažil do textu vkládat nějakou informaci, dát mu podobu, pomocí které se budu moci zmocnit nějakého principu Hospodinova jednání. Pro mě je to výstraha. Nechat to, jak to je, i když tomu nerozumím. A za druhé: Nemůžu si myslet, že slova, která vyslovím, zůstanou bez následků.