„Hříšníci neobstojí v shromáždění spravedlivých.“ Ž 5,1

V současnosti jsem kazatelem – správcem sboru CB Třinec-Líštná. Společně se svou ženou Petrou vychováváme pět dětí, což nám poskytuje téměř každodenní příležitost živě si uvědomovat, jak moc potřebujeme Boží milost. Kéž jsou následující řádky povzbuzením pro každého, kdo svou radost a sílu hledá u Pána v Jeho veliké moci.

Následující článek vznikl jako úvaha nad dvěma biblickými texty. Na ten první jsme narazili na biblické hodině. Přivedlo nás to k otázkám: Co znamená, že hříšníci ve shromáždění spravedlivých neobstojí? Proč tam hříšníci neobstojí? A kdo vlastně jsou ti spravedliví? Mně se k těmto otázkám vybavil ještě jiný oddíl Písma, známé podobenství o farizeu a celníkovi. Najedeme ho zapsané u Lk 18,9–14. A právě u tohoto podobenství naši úvahu nejprve začneme.

Žalm patnáctý začíná David přímým pozitivním sdělením, jaký člověk může přebývat v Boží blízkosti – člověk bezúhonný a spravedlivý. Ale také nepřímo říká, jaký člověk před Bohem přebývat nemůže – člověk převrácený, hříšný. Nejde ale zdaleka jenom o vidění Starého zákona.

V tom Novém čteme: „Své údy vydejte za nástroje spravedlnosti.“ (Ř 6,13b). Těžko tomu rozumět jinak, než tak, že Boží člověk je povolán k tomu, aby celým svým způsobem života odrážel Boží spravedlnost a svatost. Už naši otcové tedy chápali moc evangelia nejen jako záchranu od hříchu ale také jako moc k novému, posvěcenému životu. Jak ale tento odkaz naplnit v praxi? Víme, jak je snadné, abychom ve svém horlivém úsilí o správný život upadli buď do povýšeného zákonictví, anebo naopak abychom rezignovali na jakoukoliv odlišnost a víceméně se přizpůsobili okolnímu světu. Vlastně si čím dál tím víc myslím, že to vůbec není v našich silách. A je to tak dobře. Právě v těch chvílích, kdy si uvědomujeme svoji nedostatečnost, svoji neschopnost, zjišťujeme, jak moc potřebujeme Boží milost a moc Ducha svatého.

Slovo:

Podobenstvím o farizeu a celníkovi, je pozoruhodné tím, jak se nám zdá být na první pohled jasné. Víme hned, kdo je v něm klaďas a kdo záporák. Farizeus je tou negativní postavou, špatným vzorem. Je povýšený, nábožensky sebespravedlivý. Celník naopak představuje postavu kladnou. Vystupuje zde sice jako člověk hříšný, ale zároveň jako člověk kající se, doznávající svou vinu a prosící Boha o smilování. Kdybychom si měli vybrat, kým z těch dvou bychom chtěli být, určitě by to byl celník a ne onen farizeus. Ale pozor! Nezní nám ten výrok nějak povědomě? Neslyšeli jsme před chvílí něco podobného? Ale ano, slyšeli, z úst farizea. Ten se sám u sebe modlí: „Bože, děkuju ti, že nejsem ... jako tamten celník.“ (v. 11) Naše bezpochyby správná touha určité věci nedělat a nebýt jako ti, kdo je dělají, stojí nebezpečně blízko postoji povýšenosti. Tomu postoji, který u farizea právem odsuzujeme jako špatný. Zjišťujeme, že najednou není snadné identifikovat se s jednou z postav podobenství. Ne, řekněme to rovnou: Nejde to. V okamžiku, kdy sami sebe identifikujeme s postavou celníka a považujeme se za člověka pokorného, kajícího, tedy toho, kdo je v Božích očích správný, narozdíl od těch ostaních, ocitáme se v pozici farizea. Jaký paradox!

V čem tkví problém farizeova postoje? Jistě ne v tom, že usiloval o zbožný a spravedlivý život. Postil se, dával desátky. Je na tom něco špatného? Nikoliv. Je to správné. Zbožný člověk se přece postí a dává desátky a nejen to. Také se modlí, studuje Písmo, slouží, koná skutky milosrdenství, je věrný v manželství, nelže, nepodvádí, nepomlouvá a dělá celou řadu dalších věcí, o kterých Bůh říká, že jsou správné. Dělá je rád, dělá je z přesvědčení. Nepochybuji o tom, že by tomu u farizea bylo jinak. Ale možná, že ve svém úsilí nebyl farizeus dosti upřímný? Možná se soustředil na ty věci, které zmiňuje v modlitbě, ale zakrýval neúspěchy v jiných oblastech? Třeba měl nevychované děti, nebo byl sprostý, jen to nezmiňuje? Spekulujeme, text o tom nic neříká. Osobně si nemyslím, že by něco z toho byla pravda. Jeho problémem nebylo pokrytectví pramenící z neupřímnosti. On si před Bohem na nic nehrál. On opravdu dělal to, co v modlitbě říká. Vždyť farizeové byli přece známí svou horlivostí v Božích věcech. Proto také měli mezi lidmi respekt. Běžný člověk se s nimi nemohl srovnávat v jejich zásadovosti, v pevnosti jejich postojů. Byli nadprůměrní, byli svým způsobem duchovní elitou Izraele. Farizeus to koneckonců sám nepřímo říká ve své modlitbě, když se srovnává s druhými lidmi. Není jako ostaní: Nekrade, nepodvádí, není nevěrný své ženě, uvědomuje si, že je na tom díky Bohu mnohem lépe, než třeba i tamten celník, který, obtížen pocitem viny, se zoufale bije v prsa a prosí Boha o milost.

Všimněme si, že farizeus není nevděčný. Nechválí sám sebe. On za svůj dobrý život děkuje Bohu. Cožpak i my sami nejsme Pánu Bohu vděční za to, že se nemusíme potýkat s některými hříchy a jejich důsledky, do kterých se zapletli lidé, když na Boží cesty nedbali? Pokud za to Pánu vděční nejsme, měli bychom být!

V čem se tedy farizeus mýlil? Domníval se, že dokáže rozhodnout, kdo je před Bohem spravedlivý. Usuzoval, že pro to, co dělá a jaký je, je před Bohem spravedlivý on, zatímco ostatní nejsou. Dělal správné věci, zastával správné hodnoty, žil správně, a proto se pokládal za spravedlivého. Ale nebyl. Říká to Ježíš ve v. 14: „Pravím vám, že ten (celník) sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus.“ Smutné, že?

Kdo tedy je spravedlivý? Ten, koho Bůh za spravedlivého prohlásí. My víme, že to jediné, co člověka uvádí do správného vztahu s Bohem, je jeho milost. Zřejmě tomu věřil i onen celník, a proto prosí Pána Boha, aby se nad ním smiloval. V tom můžeme postoj celníka napodobit. Ve vyznání hříchů, v prosbě o Boží smilování a ve víře, že Bůh tak činí. Svou lásku k nám přece dokázal v oběti Pána Ježíše Krista a v jeho vzkříšení. V něm nás přijal a prohlásil za spravedlivé. Tomu máme věřit, z toho se máme stále znovu a znovu radovat a tu samou radost přát i druhým. A nejenom přát, ale také se s nimi o ni dělit.

Na začátku úvahy zazněly otázky. Jak vypadá shromáždění spravedlivých a co se tam děje, že v něm hříšník neobstojí? Nyní je čas, abychom se na ně pokusili odpovědět. Věřím, že NZ ekvivalent pro shromáždění spravedlivých je církev. Znamená to tedy, že hříšníci v církvi nemají místo? Bohužel lidé se tak někdy mezi námi mohou opravdu cítit. Jako mezi (téměř) dokonalými lidmi. Cítí se jako ti špatní, kteří v takovém prostředí nemohou obstát, a proto příště už nepřijdou. Nemyslím si ale, že to je správná aplikace pátého verše prvního žalmu. Jaké tedy je shromáždění spravedlivých? Je v něčem podobné Ježíši. Ten hříšníky přitahoval, ne odpuzoval. Čím to bylo? Hřešil stejně jako oni? Ne. Omlouval snad jejich hříchy? Nikoliv. Tak v čem byl tak odlišný, že zástupy byly ohromeny jeho učením, jak zazanamenává evangelista Matouš? (Mt 7,28). A v dalším verši doplňuje: „Neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, ne jako jejich učitelé Zákona.“ Ježíš miloval hříšníky a zároveň byli lidé v jeho přítomnosti inspirováni, zmocňováni ke změně sebe samých. Také v církvi spravedlivých hříšníci zakoušejí lásku a přijetí. Zároveň se zde ale také setkávájí s Boží mocí ke změně svých životů. Ano, aby ke změně mohlo dojít, musí být člověk nejprve usvědčen ze svého hříchu. Ale ne tak, že v něm vyvoláme dojem, že my jsme ti spravedliví a on je ten hříšník. Jak tedy? Mám za to, že tím, že my sami otevřeně mluvíme o svých selháních a zápasech. Nehrajeme si na svaté. Ale nejen to. Stejně otevřeně, jako se doznáváme ke své hříšnosti, vyvyšujeme nad námi Boží milost. Vyznáváme – slovy víry i životem, že v Ježíši je moc ke změně, k vítězství nad hříchem, k novému životu a to úplně pro každého, kdo si svou bídu uvědomí a přizná. A tak se může stát, že hříšník je v srdci dotčen mocí Ducha svatého, otevře se nabízené Boží milosti a uvěří v Ježíše. Hříšník tedy neobstojí ve shromáždění spravedlivých tím, že se obrátí k Bohu. Může se jistě stát i to, že se neobrátí a dá nakonec přednost své vlastní cestě před tou Boží. Nejspíš po čase takový člověk shromáždění opustí. Tomu nezabráníme. Ani s Ježíšem přece nezůstali všichni, třebaže se jich Boží moc osobně dotkla. Jedněm jsme vůní k životu, jiným k smrti. Kéž ale jsme tou vůní Kristovou, ne nelibým závanem sebespravedlnosti.