Na kříži byl Ježíš pokřtěn pro nás; ve svém křtu máme na jeho kříži podíl. Na kříži byl Kristus jedno s námi; ve křtu jsme my jedno s ním.
Křest v Ježíšovo jméno odkazuje víru k Ježíši, který byl pro nás pokřtěn: To on, nyní vyvýšený, je naší duší, to z něj čerpáme mízu (Ga 2,19n; J 15,1nn). Apoštol ale také píše: „Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze zákona, ale tu, která je z víry v Krista…, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých.“ (Fp 3,8nn) I o to jde víře! Nejen se na Krista zpovzdálí dívat, nejen na něj spoléhat, nejen mu nějak rozumět; nýbrž také se Krista takříkajíc na vlastní kůži účastnit! Věřit Kristu znamená: být v Kristu a usilovně k němu směřovat; poznávat ho a hostit jej ve vlastním srdci (Ef 3,14nn). Věřit v něj znamená: věrností ve službě, trpělivostí ve zmatcích „hliněného“ lidství, vytrvalostí uprostřed bolesti… se připodobňovat jeho smrti (2K 4,7nn). A v jeho pomoci shůry, v ovoci služby, v očekávání nového stvoření zakoušet moc jeho vzkříšení (Ko 1,15–22). Proto Luther viděl ve víře nejen souhlas s evangeliem, ba nejen niternou důvěru v Ježíšovo slovo, nýbrž činnou přítomnost Božího slova v člověku, ba osobní přítomnost Krista ve věřícím.
Víra v Krista coby Kristus v nás! A Kristus v nás coby hnací motor, vzor a utváření našeho charakteru, náš životní úděl i cíl. Spása je ukotvena „mimo nás“ – v Kristu a ve slovu jeho zaslíbení. Ale to slovo nás do sebe – a do Krista – vtahuje; a Krista nám přináší, „implantuje“. Teologové starověké církve proto říkali, že každý křesťan je jakýsi „druhý kristus“, který Krista Ježíše následuje (Mt 16,21nn).
Nemáme ale mluvit o křtu?
Vždyť o křtu mluvíme! Sám Ježíš řekl svým žákům, že budou pokřtěni stejným křtem jako on (Mk 10,38-45; 8,31-35): že půjdou stejnou cestou služby a oběti. A podobně připomíná Pavel věřícím v Římě (Ř 6,3nn), nejen že Kristus pro ně zemřel a byl pro ně pohřben, nýbrž že také sami byli s ukřižovaným Kristem pohřbeni, že s ním takříkajíc „srostli“ v jedno – ve křtu. Píše, že byli pokřtěni „do jeho smrti“, ba „do Krista“. A že jestliže „spolu s ním“ zemřeli – totiž nadvládě hříchu –, pak „spolu s ním“ budou také vírou žít – svobodní od odsudků zákona a v nové poslušnosti, jejímž užitkem je posvěcení a věčný život (Ř 6,1-23). Nyní jsou v něm (a on v nich) a – pokračuje Pavel v listu Římanům – nehrozí jim už tedy žádné odsouzení; jsou údy jeho těla; přebývá v nich jeho Duch; a s celým tvorstvem očekávají své „přijetí za syny“ – byli přece vyvoleni, „aby přijali podobu jeho Syna“ (Ř 6,11; 8,1n.10.29; 12,5; 15,17; 16,7nn).
Jinde zas apoštol věřícím připomíná (Ga 3,26 – 4,7), že ve křtu „Krista oblékli“: a s Kristem že oblékli synovství Boží a přijali jeho Ducha; a jsou tedy spolu s Ježíšem dědici abrahamovských zaslíbení, členy nové lidské rodiny. Jako by se stali více než pouhými diváky „božského tance“ (výraz R. Rohra), více než jen dočasnými hosty společenství lásky mezi Otcem, Synem a Duchem.
„Hlava už je venku,“ jásal Luther nad Kristovým vzkříšením a nanebevstoupením, jakoby se na svět klubalo dítě; a je-li venku hlava, údy budou jistě následovat. Ve svém křtu vody a kříže se s námi Ježíš sjednotil; a v našem křtu vody a Ducha nás do sebe samého „vtáhl“. Vzal nás na cestu s sebou: vírou a poslušností, úzkostmi smrti, k radosti vzkříšení.