Na jazyku nemůže být vše, co na srdci
Když dva říkají totéž, nemyslí si vždy totéž. My lidé si nikdy nebudeme rozumět tak dokonale, aby mezi námi nevznikaly žádné spory a nedorozumění. Je snadné se zlobit na druhého, že nechápe, co říkám. Správnější ale je přiznat si, že řeč a jazyk nejsou dokonalé, je to jen omezený způsob, jak „zhmotnit“ myšlenky. Častokrát nás nedorozumění zachrání od něčeho velmi zlého (jak se můžeme dočíst v Gn 11).
Lidská řeč a jazyky zkrátka nejsou nic daného a neměnného, proměňují se tak, jak je používáme. Jak se lidská populace šíří a přesouvá po Zemi, původně příbuzné jazyky se od sebe vzdalují. Výrazné jsou rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou, ovšem kromě nich existuje ještě angličtina indická a australská. Podobně španělština a portugalština se vyvíjely odlišně v Evropě a v Jižní Americe. A věděli byste, proč má náš český jazyk tolik různých nářečí? Svou roli v tom hrála také vzdálenost, i když v trochu jiném smyslu: v době před národním obrozením česky mluvili lidé na venkově, v navzájem odloučených společenstvích. I větší potok, přes který nevedla lávka, představoval tehdy výraznou hranici mezi „jazykovými územími“. Cestování na větší vzdálenosti nebylo zvykem a ve městech se mluvilo převážně německy.
Zmatení nářečí ovšem nebránilo národním buditelům, aby sestavili univerzální spisovnou češtinu. Svým způsobem předběhli dobu a vytvořili tak trochu umělý jazyk. Spisovně se učíme mluvit a psát ve škole, ale doma v rodinách čistokrevně spisovnou češtinou sám od sebe mluví asi málokdo. A právě proto se rozmanité podoby češtiny udržují a předávají z generace na generaci.
Děti se totiž nerodí s vlohami pro konkrétní jazyk či nářečí. Dětský mozek je obdařen schopností naučit se rozumět tomu, co okolo sebe slyší. Je to patrné jednak u dětí, které nevyrůstají u svých biologických rodičů, a jednak u těch, které odmalička slýchají více jazyků. S tím, jak dítě dospívá, schopnost „odposlouchávat“ cizí jazyky postupně slábne. Vědci změřili, že když se dospělý člověk učí cizím jazykům, potřebuje k tomu více mozkového výkonu než dítě.
Myšlenka, že se děti naučí jakýkoli jazyk, vzbuzuje další zajímavé otázky. Znamená to, že si všechny jazyky světa přes veškerou rozdílnost ponechávají něco společného? Existuje nějaký jazykový základ, se kterým se už rodíme? Jestliže se někde na Zemi ukáže skupina lidí, kteří doposud žili odděleně od ostatních, jedněmi z prvních, kde se o ně začnou zajímat, bývají právě jazykovědci. Chtějí zjistit, co má jejich jazyk společného s těmi, které už prozkoumali, a přiblížit se tak poznání kýženého společného základu.
Paradoxně ale ani o tomto základu neumíme mluvit jinak než naučenými jazyky či řečí matematických symbolů – a z toho plynou četné spory a nedorozumění. Na Zemi jsme zkrátka všichni dětmi, které se skutečnému Slovu učí jen částečně a nedokonale.