Děláš k písním aranže. Je to tvoje „licence“. Jak hudbu cítíš? A jsou nějaké formy, které se k určité hudbě hodí? Říkáš, že každá písnička si řekne, co chce – co tím myslíš?
Hudba v rámci bohoslužby má svůj význam, protože její sdělení vnímáme jinak, než je tomu u mluveného slova. Zpravidla emocionálněji, ale nezřídka dokáže správné uchopení písně také umocnit význam pointy důležité myšlenky z kázání. Mimo to představuje společný zpěv jednu z posledních aktivit moderních bohoslužeb, do které jsou zapojeni (ideálně) všichni účastníci. Lidé, kteří písně na bohoslužby vybírají a podílejí se na jejich realizaci, nesou velkou zodpovědnost. Krásná píseň bez souvislosti se zbytkem bohoslužby neslouží celku, ale trhá liturgii a rozmělňuje pozornost. Nekvalitní zpracování hudby (nehovořím o individuálním hudebním vkusu, ale o nezvládnutí řemesla) dokáže znehodnotit její poselství.
Přípravu a realizaci hudby v rámci hraní v kostele vnímám jako službu ostatním, kdy se snažím klást důraz na takové zpracování jednotlivých písní, aby se daly pohodlně a intuitivně zpívat, aby vynikl text a aby jejich vyznění korespondovalo s charakterem celé zvěsti.
Je pravda, že tvrdím, že každá píseň si „řekne“, jak chce být zpracována. Přesnější vyjádření by ale asi znělo tak, že každá píseň poskytne širší či užší nabídku různých uchopení. Pak už záleží na dovednostech hudebníků, jak velkou část této škály dokážou obsáhnout. Písni může velmi slušet netradiční pojetí, které najednou občerství starou, ohranou melodii, aniž by došlo ke znásilnění původní předlohy. A naopak někdy mnohem více prospěje odpustit si vlastní ambice, protože ty obyčejné čtyři akordy tam znějí nejlépe.
Hudba je vědní disciplína, je to řemeslo a je to prostor pro osobní invenci. Říká se, že hudba je abstraktní architektura. Když si vypůjčím tento příměr, pak mou „licencí“ při aranžování je snaha, aby tato abstraktní stavba vypadala hezky, aby měla nápad, jiskru. Znalost hudebních stylů, praxe aranžování a nastudovaná hudební teorie pomáhají tomu, aby měl takový abstraktní dům pevné základy, neplesnivěly mu zdi a dalo se v něm bydlet.
A jak to vypadá u nás v Černošicích, když hrajeme při bohoslužbách? Během naší práce se opakovaně dopouštíme všech chyb a prohřešků, které jsem tu zmínil. Snažíme se ale trvale zlepšovat, hrát každý méně not a dodržovat své úkoly, aby si nástroje navzájem nepřekážely a zachovala se stylovost. Volit správná tempa, ladit frekvence, aby měl každý nástroj svůj prostor, včas nastupovat atd. Zkrátka aby pro lidi nebylo utrpení zpívat do našeho hraní. Někdy se to povede více, někdy méně.
A o to ve výsledku jde. Má smysl být na sebe navzájem nároční a chtít sloužit lépe. Má smysl vzít svých deset hřiven a snažit se udělat z nich dvacet. Ale udržme si především radost, že můžeme zpívat a hrát, že jsme dostali hudbu, ať už se hraje na varhany, nebo na kytary, lépe, nebo hůře. Je to dar od Boha, buďme za něj vděční.