Už popatnácté, tentokrát od pátku 5. do neděle 7. dubna, se konala Procházka růžovým sadem. Během této šifrovací soutěže s podtitulem Drsná zábava pro drsné jedince, mají účastníci za úkol najít a ideálně taky vyluštit co nejvíc šifer. A já jsem už několikátým rokem v organizačním týmu.
Je čtvrtek 4. dubna odpoledne a v Praze sedám na vlak směr Vsetín. Ještě než si stihnu dát batoh do police nad hlavou, přisedá si ke mně Danka, další z organizátorek a hlavní „koordinátor“ všech šifer. Vyrážíme směr Vsetín a cestu věnujeme posledním přípravám před Procházkou. Jakmile vlak opustí Prahu, dostávám od Danky do ruky první šifru, kterou je potřeba zkontrolovat. „To máš jako klávesnici v telefonu, a když ty tři čísla propojíš, vyjde ti to v semaforu,“ vysvětluje dost polopaticky návod k řešení a já za chvíli zjišťuji, že mi v šifře vychází „ležící zhruba půl kilometru“. „Vidíš, tak je to správně,“ pochvaluje si spokojeně Danka a ke kontrole mi dává ještě jednu šifru.
Po příjezdu do Vsetína se přesouváme do tamní klubovny Royal Rangers, která je pro dnešní noc naším útočištěm a také místem, kde musíme dokončit poslední přípravy před startem závodu. To v praxi znamená zkontrolovat další šifry, vytisknout je, některé šifry ještě vymyslet, naplánovat, kam je vlastně umístit a tak dál. V klubovně se sejdeme celkem čtyři, připojí se k nám ještě Peťa (ten má na starost hlavně trasu a umístění klíčů, ale i šifry) a Hanka (šéfka celého podniku).
Procházka růžovým sadem
Jedná se o závod pro dvou- až čtyřčlenné týmy, který organizuje 41. přední hlídka Royal Rangers, křesťanské organizace, která pracuje s dětmi (obdoba skautu). Letos se přihlásilo celkem 13 týmů, dohromady tedy téměř 50 účastníků. Závod začíná v noci z pátku na sobotu, kdy každý tým dostane mapu s deseti zakreslenými body, na kterých jsou umístěny šifry. Cílem týmů je najít co nejvíc šifer, ty vyluštit a ideálně ze zprávy zjistit, kde je klíč.
Přípravy těsně před závodem
Hned v úvodu dostávám na starosti vytvoření celé jedné šifry. Jde ale spíš o její poskládání, bude totiž chuťová. Kladu před sebe krabičky čokolád několika příchutí a poté, co celou jednu krabičku vysypu, abych měla volné plato, začínám kostičky postupně skládat zpátky. Tentokrát ale tak, aby příchutě daly dohromady zprávu v morseovce: tečka – mléčná příchuť, čárka – oříšková, oddělení písmen – jahodová. A v celé krabičce je zašifrované slovo „vrchu“. Tím mám na další dvě hodiny o zábavu postaráno.
Zbytek týmu mezitím kontroluje další šifry, případně je ještě lehce upravuje. „Tohle je moc lehký, musíme ten název změnit,“ trochu se rozčiluje Danka u šifry s názvem Dvoukřížovka. „Už název napovídá postup, jak to luštit,“ dodává a s Peťou se nakonec shodují, že nechají jen Křížovka. Celé přípravy se protáhnou a nakonec jdeme spát zhruba kolem čtvrté ráno. V pátek dopoledne jedou Danka s Peťou rozvážet šifry na místa, já s Hankou řešíme jednu velkou šifru v uličkách Kauflandu, když se snažíme najít některé potraviny a suroviny na vaření. Zdárně se pak přesouváme na chatu Nivy, kousek od Vsetína, která se stane na tři dny součástí závodu.
Start uprostřed noci
Je 22:00 a po krátkém vysvětlení pravidel celý závod oficiálně začíná. Aby se startovní pole zpočátku trochu „roztrhalo“, musí každý tým, který chce odejít, vyluštit úvodní šifru. Teprve pak získává mapu a opouští chatu. Pro nás organizátory nastává moment, kdy jsme už druhý den téměř bez spánku a všichni si přejeme, aby týmy odešly co nejrychleji a my mohli jít co nejdřív spát. Letos je ale úvodní šifra poměrně náročná, a tak poslední tým chatu opouští až po druhé hodině ranní.
Během soboty řešíme hlavně provozní věci. Vymýšlí se nápovědy k jednotlivým šifrám (každý tým má nárok na jednu nápovědu), připravujeme taky bagety, které se pak účastníkům dají v neděli při odchodu na cestu. Všechny týmy musí zpátky dojít nejpozději do šesti večer. „A co kdybychom konec hry o hodinu posunuli,“ přijde po obědě s nápadem Peťa a já o pár minut později posílám všem týmům hromadnou SMS o tom, že se čas konce hry o šedesát minut posouvá. Před sedmou se týmy začínají scházet, boty a kalhoty zastříkané od bláta (v sobotu dopoledne pršelo), ale hlavně se spoustou zážitků. „Příště byste tu Procházku mohli udělat v Kolíně, tam nejsou kopce,“ zní jedna z rad od účastníků, kteří přes den nachodili i přes čtyřicet kilometrů. „Nemůžete ty šifry dělat jednodušší?“ ptá se další.
Letos bez klíče
Klíč letos bohužel žádný tým nedonesl. O jednu nalezenou šifru tak nakonec vyhrál tým s názvem Tři na tripu, který přinesl osm šifer a o jednu méně jich vyluštil. Někteří soutěžící usínají už nad talířem s gulášem, jiní míří do postele hned po vyhlášení výsledků a představení návodů, jak všechny šifry řešit. Ti nejodolnější si ale vydrží povídat ještě poměrně dlouhou dobu, a tak v chatě nastává úplný klid až kolem půlnoci.
V neděli ráno je ještě společná bohoslužba a pak už se postupně rozjíždíme do svých domovů. Všichni s dalšími zážitky, většina s desítkami kilometrů v nohách a často i s vědomím, že některé drobnosti, které často považujeme za samozřejmost, jako teplo, sucho, spánek nebo sprcha, tak úplně samozřejmostmi nejsou.
[
Dana Pohanková – autorka šifer
Co je na vytváření šifer nejtěžší?
Nejtěžší je odhadnout, jak těžká šifra bude pro toho, kdo ji bude luštit. A také není lehké mít vždy originální nápad, což dobrá šifra potřebuje.
Kde bereš při vytváření šifer inspiraci?
Často se zamyslím nad tím, jak bych chtěla, aby ta šifra vypadala. Například letos byla jedna šifra jako tabulka čokolády. Zároveň se inspiruji, když chodím na jiné šifrovačky, protože během luštění často člověka napadne velké množství způsobů, jak by se ta šifra mohla luštit, i když třeba žádný z nich zrovna není správný. Tyhle principy pak můžu použít na vlastní šifry.
Je lepší šifry vytvářet nebo je luštit jako účastník?
Osobně bych asi dala přednost luštění šifry jako účastník, ale čas od času je zároveň super podívat se na to z druhé strany.