Pro člověka je to nemožné, pro Boha není nic nemožné.

Měl jsem úžasného bratrance Pavla. Jako mladí jsme spolu založili kapelu. V Pavlově společnosti jsem se cítil dobře, byla s ním legrace. Když dospěl, už jsme se tak často nevídali. Já pak spadl do hazardu. Jednou jsme se setkali v Kojetíně, byl hezky oblečený. Já šel do herny. Řekl mi, jestli bych chtěl jít s ním do sboru a poznat Boha. Vysmál jsem se mu, vůbec jsem nechápal, co mi říká. Uvěřil, a i když byl Jehovista, ani dnes bych ho neodsuzoval. Viděl jsem tu proměnu, ale jeho víru jsem vůbec nevnímal. Později spáchal sebevraždu, kvůli nevěře své ženy.

Pak jsem začal vařit drogy, pervitin. Měl jsem vlivné kamarády, sportovní auta, drahé oblečení, zlato, ženy a hodně peněz. Ale nic netrvá věčně, po dvou letech jsem se ocitl ve Vazební věznici Olomouc. Doma jsem zanechal dvě nezletilé děti, mámu v pokročilém věku, závislou na mně. Pokaždé, když jsem snídal, jsem přemýšlel, jestli mají co jíst, a z očí mi padaly slzy jako hrachy. Jednou k nám přišel kaplan Otto Broch, pozvat nás do kaple na mši svatou. Šel jsem jen z nudy. Na cele byl se mnou také jeden věřící, četl mi Starý zákon. Říkal jsem si: pěkné pohádky. Jednou mi řekl, že víra je dar, nemohu si ji nijak zasloužit. „Jak bych mohl být obdarován Bohem, který viděl, co vše jsem napáchal?“ řekl jsem mu. Robert měl odpověď. Pro člověka je to nemožné, pro Boha není nic nemožné. Chodil jsem ke kaplanovi na pohovory a dostal jsem od něj Bibli s věnováním. Nedokážu slovy popsat, co se stalo, když jsem začal číst o Ježíšovi. Nemohl jsem přestat, naděje, víra a láska, to vše bylo na dosah. Měl jsem obtížené svědomí, usnul jsem v pláči. Přišel ke mně Ježíš a zeptal se mne, jestli opravdu lituji všeho, co jsem napáchal. Ani na chvilku jsem nezaváhal, padl jsem na zem, ale nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku. Po 6 měsících jsem byl odsouzen na 3 roky. V Ostravě-Heřmanicích jsem poznal kaplana Jana Kočnara. Skrze něj ke mně promlouval Ježíš. Nemohl jsem se dočkat, až půjdu do kaple, byly to pro mne ty nejkrásnější chvíle a já děkoval Pánu Bohu, že jsem ve vězení. O děti a o mámu se starala moje rodina z Kojetína. V mém nitru zavládl opravdový pokoj. Po roce jsem se dostal do Opavy na oddělení, kde pomáhají alkoholikům a feťákům. Místní kaplan tam během jednoho roku pro mne přišel jen jednou, ale víra je dar a já si tento dar nedal vzít. Za dobré chování mne na podmínku propustili. Požádal jsem o svěření svého syna do péče a bylo mi vyhověno. Dcera, feťačka, mezitím otěhotněla a porodila Justina. Když mu byly dva roky, dostali jsme vnuka do péče. Potom porodila Sebastiana, kterého na rok dostali do pěstounské péče věřící manželé. Pak jsme s manželkou, která také uvěřila, dostali do péče i jeho. Tito lidé se stali našimi přáteli, berou nás do sboru BJB v Brně, kde jsme poznali spoustu bratrů a sester v Kristu. S drogami jsem skončil poslední den před vzetím do vazby. Je mi 46 let, mám dobrou práci, skvělou rodinu, úžasné přátele, požehnání Pana Ježíše. Když mi napíše pan kaplan Jan, mohu s vděčností říci – můj příteli a bratře, jsem šťastný.

Foto: Pexels.com