Soud 19,27.29; 20,48
Ráno její pán vstal, otevřel domovní dveře a vyšel, aby se vydal na cestu. Tu spatřil ženu, svou ženinu, zhroucenou u vchodu do domu, s rukama na prahu. … Když přišel do svého domu, vzal nůž, uchopil ženinu a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal ji po celém izraelském území. Izraelští muži se vrátili k Benjamínovcům a pobili je ostřím meče … a také všechna města, do nichž přišli, vypálili.
Události v Gibeji lze rozdělit do dvou částí – vražda Lévijcovy ženiny a vyvraždění téměř celého kmene Benjamín. Celá situace je pro dnešního čtenáře absurdní: za vraždu ženy, jejíž život neměl ve chvíli její smrti cenu ani pro jejího muže, bylo povražděno přes 80 tisíc mužů, vypálena města a znásilněny další stovky žen. Lze to nějak pochopit?
Ten příběh má mnoho stran, které můžeme vnímat jako problém. Při celistvém pohledu vidíme, že autor knihy Soudců na začátku 19. i na konci 21. kapitoly opakuje, že země neměla krále. Zároveň je tam zmíněn Betlém, město Davidovo, a Gibea, město Saulovo. Zdá se, že zaznamenaný text je obhajobou království, které bezprostředně následuje, a z této perspektivy je na něj nahlíženo. Podobně jako kniha Rút vypráví o předcích krále Davida a předchází knihy Samuelovy. To může být důvod, proč autor tyto události zaznamenal, ten záměr lze v textu vyčíst – je to dobrý argument pro to, aby bylo království.
Aby byl nastolen pořádek? Ta situace měla být příkladem chaosu?
Ano. I když příběhy knihy Královské pak i úřad krále zpochybňují. Z odstupu se zdá, že situace v knize Soudců je ještě problematičtější. Je zvláštní, že takovýto příběh je takto drsně zaznamenán v knize, která má náboženský charakter. Příběh je vyprávěn stroze a syrově, na některých místech zůstává nedopovězen, jen naznačuje věci ještě horší, než které jsou zapsány. Když Lévijec řekl ženě: „Vstaň, jdeme,“ následuje zápis: „Žádná odpověď.“ Tak ji naloží. V překladu, který si Židé dělali do řečtiny ještě 300 let před Kristem, v Septuagintě, je pak věta: „A byla mrtvá.“ Překladatelé to tam dodali, protože jim zřejmě původní text nedával smysl. My na takovou syrovost nejsme zvyklí. Ale ani židovskému národu ten zápis v kronice velkou čest nedělá. Popisuje do detailu, jak se věci nemají řešit. Pointa toho příběhu je: „Podívejte na ty zmatky nad zmatky.“ Češi to mohou přirovnat třeba k vyvraždění Slavíkovců.
Ano, problematických věcí, které by šlo z pohledu dnešního člověka odsoudit, je tam celá řada. Už na začátku – situace je velmi podobná návštěvě andělů u Lota večer před zničením Sodomy. Bylo v té době normální nechat svoji ženu (dceru) umučit lůzou, jen aby neutrpěl muž?
Událost ze Sodomy prostorově i časové vzdálená, ale podobnost s událostí v Gibeji je taková, že zrcadlí tehdejší podmínky i postavení ženy ve společnosti, ano. Postavení ženy ale nebylo tak jednoznačně diskriminující, jak se nám zdá, byly to rozdělené kompetence. Žena byla paní domu, zodpovědná za celou ekonomickou stránku – „vyhlédne si pole a získá jej“. Muž zodpovídal za řemeslo, reprezentoval rodinu a měl výsadní postavení na veřejnosti. V mnoha ohledech na tom byly ale evropské ženy koncem 19. století hůř, když nemohly rozhodovat vůbec o ničem, než tehdy ženy v Izraeli. Cítím vděčnost za to, že jsme dnes jinde.
Proč je pak reakce ze strany vedoucích Izraelitů na něco, co bylo bráno jako norma, tak obrovská?
Kontrast jednotlivce, který se v tu chvíli nebouří, nebojuje s místními, a odezvy celého národa na zločin, je velký. Lévijec sám na místě situaci neřeší, ale vrací se k ní s odstupem času takto radikálně. Je možné si ale představit, že v Gibeji nebylo na koho se obrátit. Ve chvíli, kdy vedení města stojí na straně ničemníků, v podstatě podporuje gang, nelze v dané chvíli dělat nic. Není síly, která by prosadila spravedlnost, takže nelze udělat nic jiného, než co v našem systému řeší ozbrojené složky – svolat je a spravedlnost v Gibeji vynutit. Jedenáct kmenů tak nejprve žádá o vydání ničemů, dává Benjamínovcům prostor vyřešit si svoje věci sami a vydat zločince. Ve chvíli, kdy to odmítnou, jedenáct kmenů vynucuje pořádek v tom dvanáctém. Když se situace nedaří řešit na úrovni města ani kmene, mobilizuje se jedenáct ostatních kmenů a řeší se to na úrovni národní. V podstatě vzniká občanská válka.
Řešení zločinu v Gibeji ale zahrnovalo vznik dalších zločinů – vypálený a vyvražděný Jábeš a unesené a znásilněné ženy.
Město Jábeš ignorovalo všeobecnou mobilizaci, to muselo být potrestáno. Zároveň bylo třeba pro pár stovek přeživších Benjamínovců najít ženy, aby rod nevymřel – pořád tu převažuje společné povědomí všech kmenů, že k sobě patří, že všichni vyšli z Egypta. Izraelci vypálením Jábeše a darováním jejich pannen Benjamínovcům zabili dvě mouchy jednou ranou. Pro nás je těžko pochopitelné, že když muž odmítne mobilizaci, celá jeho rodina je popravena „válečným soudem“. To je něco, co nejde přes naše kulturní vnímání, kde chápeme zodpovědnost jednotlivce. Ale jim to v té době zvláštní nepřišlo.
Jakou roli v celém příběhu hraje Bůh? Izraelci se ho ptali jen na detaily, až už bylo o bratrovražedném boji rozhodnuto. A první dvě Boží odpovědi přivedly Izraelce do zkázy.
Poprvé se Izraelci Hospodina ptají, kdo má jít proti Benjamínovcům první. Podruhé táhli do Bét-elu a „plakali před Hospodinem až do večera“. A potřetí seděli, postili se, přinášeli oběti, byla tam schrána smlouvy a byl přítomen kněz. V chování Izraelců je vidět posun. Bohoslužebná stránka nabývá na významu. Knězem byl Pinchas. Kdyby se jednalo opravdu o vnuka Áronova a ne obecně o jeho potomka, potvrdilo by to teorii, že tento příběh je vložen před knihu Královskou nikoli podle chronologie, ale podle pointy, protože časově by patřil na počátek knihy Soudců. O Pinchasovi totiž čteme už v knize Numeri. Důležité je pak sdělení v Soud 20,35: „I porazil Hospodin Benjamína před Izraelem.“ Bůh se v této situaci jednoznačně staví na stranu jedenácti kmenů.
Jan Valeš, ThD., kazatel sboru Praha 5 - Smíchov, učitel na ETS